Značení a údržbu turistických tras by mohl upravit zvláštní zákon. Podle předlohy by vlastníky značení byly Klub českých turistů a Horská služba. Třeba za zničení nebo poškození značek by lidem hrozila až pětitisícová pokuta; více práv by získali značkaři. Český systém značení, který byl vzorem pro řadu zemí světa, je podle autorů zákona natolik unikátní, že musí být chráněn.
Systém českých turistických tras – značených čtvercovou značkou s jedním barevným pruhem a dvěma bílými – je často označovaný za nejlepší na světě. Síť cest je unikátní i kvalitou údržby a rozsahem.
První trasa na českém území, avšak značená německými spolky, vznikla kolem roku 1884 v Beskydech. O pět let později dobrovolníci vyznačili první trasu Klubu českých turistů. Vedla ze Štěchovic u Prahy ke Svatojánským proudům. Původně byla dlouhá osm kilometrů, dnes je sotva poloviční. Části trasy u Štěchovic a Slap totiž zalily přehrady.
- 40 782 km pěších a běžkařských tras
- 60 572 tabulek
- 3262 směrovníků
- 1641 vývěsních map
- 1437 značkařů
- Zdroj: KČT
Krátce poté vznikla trasa z Berouna ke Svatému Janu pod Skalou, třetí cesta vedla k baroknímu areálu Skalka u Mníšku pod Brdy. Jen během roku 1889 dosáhly trasy celkové délky přes 55 kilometrů.
Zpočátku se pro značení používala pouze červená barva. Na křížení cest ale nastával zmatek, proto se začalo značit také modrou barvou a od roku 1916 i zelenou a žlutou.
Značené trasy pak rychle přibývaly, v roce 1920 jich bylo v tehdejším Československu 25 tisíc kilometrů, před druhou světovou válkou už 40 tisíc. Krizi zažily turistické trasy během 50. let, neprováděla se obnova značení a mnoho tras zaniklo. Poslední velká změna přišla po pádu komunismu, kdy se vyznačily cesty v léta nepřístupném pásmu při rakouské a německé hranici.
Inspirace pro Evropu
Český systém značení byl inspirací i pro další země. Podle stejných značek chodí turisté na Slovensku, v Polsku (kde ke čtyřem barvám přidali ještě černou), Bulharsku, Maďarsku a německém Sasku, jako doplňkový funguje také v Rakousku. Podobné symboly pak používají v Rumunsku nebo na některých horských trasách ve Švýcarsku.
Systém se před několika lety začal rozšiřovat také na Ukrajině – zejména na Krymu a v Zakarpatské oblasti, kde jsou i díky českým dobrovolníkům vyznačeny už stovky kilometrů tras. A k vidění jsou typické turistické značky i v rumunském Banátu, kde už od poloviny 19. století žije česká menšina.
A svou stopu nechali čeští turisté i v daleké Brazílii – v okolí města Bataypora, kde žijí převážně potomci českých přistěhovalců. Letos tam vyznačili tři trasy, celkem jsou dlouhé kolem šedesáti kilometrů.
Město, které založil Jan Antonín Baťa, má nyní i v Česku vyrobený rozcestník, který ukazuje, jakými směry se dá po turistických trasách vydat. Jeden z nich odkazuje i na Zlín, odkud rod Baťů pocházel. Obě města od sebe dělí přes deset a půl tisíce kilometrů.
Před devíti lety dokonce dostal Klub českých turistů celoevropský „certifikát pro průmyslový vzor“. Všechny prvky turistického značení tak podléhají ochraně na území všech států Evropské unie.
Zákon potřebujeme, tvrdí jeho autoři
Jednoznačné zakotvení principů budování sítě turistických tras a jejich ochrany je proto podle předkladatelů návrhu zákona, poslanců KDU-ČSL, nezbytné. „Je to důmyslně propracovaný systém, který obdivuje Evropa a svět a který tady má tradici od roku 1889,“ řekl předseda lidoveckého klubu Jiří Mihola. Takto propracovaný systém je podle něj nutné chránit nejen před poškozováním, ale třeba i před „lidovou tvořivostí“.
A po jasných pravidlech volá i Klub českých turistů. „Značíme turistické trasy už skoro 130 let a stále více nám chybí právní podklad. Na značení turistických tras přispívá stát prostřednictvím ministerstva pro místní rozvoj, přispívají nám na ně všechny kraje a spousta dalších obcí, ale nemáme žádnou právní osnovu na to, jak tyto trasy udržovat, jak je rozvíjet, jak je aktualizovat,“ řekl předseda rady značení klubu Karel Markvart. Zákon by v tom podle něj mohl pomoci.
- Značení a údržbu turistického značení zabezpečuje Klub českých turistů a Horská služba (zejména v případě tyčového značení na horách).
- Značení by mohl provádět jen kvalifikovaný značkař. Předloha by jim dala právo vstupovat na cizí pozemky a vjíždět do lesa motorovými vozidly.
- Turisticky značené trasy by lidé využívali ze zákona na vlastní nebezpečí. Vlastníci pozemků by neodpovídali za škody na životě, zdraví a majetku, které by vznikly „působením přírodních sil a procesů, zejména sesuvem půdy, padáním kamenů, pádem stromů nebo jejich částí a pádem lavin“.
- Návrh neřeší náklady na zřizování a údržbu značení turistických tras. Ročně dosahují podle předkladatelů 14 až 15 milionů korun, pokryjí je příspěvky ministerstva pro místní rozvoj a krajů. Značkaři pracují bez nároku na odměnu.
