Výletníci ve vzdálené Brazílii se mohou nově řídit tuzemskými turistickými značkami. Členové Klubu českých turistů pomalovali přes padesát kilometrů nejlidnatější země Jižní Ameriky symboly typickými pro Česko a Slovensko. Požádala je o to komunita krajanů v městečku Bataypora, které založil Jan Antonín Baťa. Barevné pruhy se vyjímají na palmách i termitišti.
Se značením turistických stezek začal Karel Markvart, když mu bylo šestnáct let. Zatím poslední značky namaloval v Brazílii v okolí města Bataypora, kde žijí převážně potomci Čechů. „Přišli s tím, že by se jim líbilo, když už jsou takřka česká obec, aby měli i české značení,“ vysvětlil předseda Rady značení Klubu Českých turistů.
V Bataypoře a jejím okolí vznikly tři trasy. Celkem mají kolem šedesáti kilometrů. Vznikaly stejně jako v Česku. „Odvezli jsme si tam naše barvy, naše štětce, náš materiál, vyrobili jsme naše směrovky a vyvěsili je tam,“ popsal práci Markvart.
Značili na sloupech, lampách, stromech nebo i palmách. Vůbec poprvé malovali barevné pruhy na termitiště. „Není to, že by tam byly nějaké kousky slámy nebo jehličí, je to tvrdá hlína, takže jsme značky na termitiště namalovali. Vypadají krásně,“ chválí kuriozitu Markvart.
Zlín v Brazílii, Brazílie ve Zlíně
Město, které založil Jan Antonín Baťa, má nyní i v Česku vyrobený rozcestník, který ukazuje, jakými směry se dá po turistických trasách vydat. Jeden z nich odkazuje i na Zlín, odkud rod Baťů pocházel. Obě města od sebe dělí přes deset a půl tisíce kilometrů. „Podobnou směrovku, kde bude napsáno Bataypora 10 582 kilometrů, chceme v nejbližší době pověsit pod turistické směrovky ve Zlíně,“ dodal Markvart.
Značit se na území dnešního Česka začalo v roce 1889. Hustá síť postupně pokryla naši i slovenskou krajinu. Klub českých turistů aktuálně udržuje přes 82 tisíc kilometrů pěších, cyklistických a lyžařských tras. Necelé dvě tisícovky značkařů tuto práci dělají ve svém volném čase a zadarmo.
Československo-brazilský podnikatel Jan Antonín Baťa (1898–1965) pocházel z rodiny majitelů slavného zlínského obuvnického impéria. Po smrti svého nevlastního bratra Tomáše se v roce 1932 stal jeho nástupcem v čele společnosti.
V rámci řízení firmy již od roku 1937 prosazoval politiku stěhování židovských zaměstnanců i s rodinami do bezpečí. Sám před druhou světovou válkou uprchl do Brazílie. Přestože významně finančně podporoval československou exilovou vládu i odboj, bylo jeho jméno po válce zdiskreditováno. V nepřítomnosti byl odsouzen k patnáctiletému vězení, ztrátě občanských práv a konfiskaci majetku. „Byl jsem ve své zemi odsouzen k patnácti letům nucených prací, tak si je odpracuji v Brazílii, čímž přispěji k jejímu rozvoji,“ pronesl tehdy. Částečnou satisfakcí mu mohla být nominace na Nobelovu cenu míru v roce 1957, kterou odmítl.
V Brazílii se Jan Antonín zabýval nejen obuvnictvím, ale také zúrodňováním zemědělské půdy, dobytkářstvím či lodní dopravou. Zakládal a rozvíjel města po vzoru Zlína, často v místech zarostlých džunglí či v horách. Jedním z jeho největších úspěchů je most přes řeku Paraná spojující brazilské státy Mato Grosso a Sao Paulo. Most vyprojektovali Baťovi inženýři, výstavbu realizovala brazilská vláda. Pozvání ke slavnostnímu otevření přišlo Janu Antonínovi v době, kdy byl již těžce nemocný. Zemřel 23. srpna 1965 v Brazílii v den, kdy se nový most slavnostně otevřel.
