Česká republika má celou řadu hrdinů, kteří by mohli jít národu příkladem, neumíme si jich ale vážit. V pořadu Fokus Václava Moravce se na tom shodla většina pozvaných hostů i diváků z řad studentů. Svou roli v tom sehrálo dlouhé období komunismu, které většinu hrdinů zašlapalo do země, ale i současná výuka na školách, která se málo věnuje 20. století. Podle filozofa Jana Sokola je výsledkem to, že se na každém snažíme hledat chyby, i když je dávno odčinil svými skutky.
Za hrdinu je obecně považovaný člověk, který položil svůj život za vlast nebo se například dokázal postavit přesile. „Je to archetyp, který se vytvářel už v naší minulosti, v dobách husitství i Bílé hory. Obrazem hrdiny byli i různí vůdci lidových vzpour jako Jan Sladký Kozina nebo lidé z národního obrození,“ uvedl historik Jaroslav Šebek.
Nezpochybnitelní hrdinové jsou pak ti, kteří položili svůj život v boji. V první světové válce šlo o legionáře, ve druhé světové válce byl ale podle Šebka záběr daleko širší. Vojenský odboj by nikdy nemohl fungovat bez podpory stovek odvážných civilistů. „Vojáci věděli, že jdou na smrt, byli na to vycvičení, ale civilisté, kteří jim pomáhali, možná riskovali daleko víc. Měli i rodiny, na které potom pomsta také často dopadla,“ poznamenal Šebek.
Po roce 1945 se ale mnozí hrdinové začali z naší historické paměti cíleně vytrácet. Především po roce 1948 se proměnilo samotné vnímání hrdinství. Komunistický režim akceptoval jen ty, kdo byli v politickém kurzu. Například letci, kteří bojovali na západní frontě, tak po návratu do vlasti končili místo jako vzor pro národ v pracovních táborech.
Odbojáře vytlačil hrdina socialistické práce
„Řada letců a výsadkářů, kteří přežili druhou světovou válku, byla až do 80. let intenzivně dennodenně sledovaná Státní bezpečností, protože uměli jazyky, zvládli těžké životní situace, a kdyby na to přišlo, byli by to evidentně schopní znovu zopakovat. Z pohledu komunistického režimu tak byli nebezpeční až do posledního dechu,“ uvedl podplukovník a výsadkář Ivo Zelinka.
Novým vzorem pro lidi se na dlouhá desetiletí stal hrdina socialistické práce - zejména v padesátých letech stál na heroickém piedestalu dělník atletické postavy budující socialismus. „Míru hrdinství to devalvovalo. Už to nebyl člověk, který pokládá svůj život za vlast, ale ten, který toho hodně vyrobí a hlavně je loajální vůči komunistické straně,“ podotkl Šebek.
Místo vítězství slavíme osvobození
Podle Závodského navíc komunisté v lidech cíleně pěstovali dojem, že pasivita je to, co nás dožene k lepším zítřkům. Zneužili k tomu i mnichovskou dohodu: „Nemáme se do ničeho míchat, protože o nás stejně rozhodnou nějaké velmoci.“
Pasivitu národa odráží podle Závodského například to, že se mnohde v Česku stále slaví 8. květen jako den osvobození, nikoliv jako Den vítězství. „Ve zbytku Evropy slaví Den vítězství. Byli jsme součástí vítězné koalice stejně jako Holandsko, Belgie nebo Francie. Říkáme tomu ale osvobození, protože tak to bylo správně za minulého režimu,“ uvedl.
Další posun ve vnímání hrdinství pak podle Šebka nastal po roce 1989: „Hrdinové jsou hlavně sportovci, hokejisté. Musí to mít ale jednu důležitou podmínku, a to, že vyhráváme, jinak hrdinové nejsou.“ Sportovec se tak stal novým archetypem hrdiny, který bojuje za naši vlast a lidé si do něj projektují své vlastenectví.
Šebek to do jisté míry považuje za riziko, protože hrdinou už potom může být kdekdo: „Jako národ bohužel nemáme jasnou představu o tom, jací by naši hrdinové měli být.“ Filozof Jan Sokol navíc v této souvislosti upozornil na to, že máme tendenci současné i budoucí hrdiny „svlékat donaha“ a hledat na nich chyby.
Novodobé hrdiny lustrujeme
Stát se v současné době hrdinou je tak mnohem obtížnější, a to především pro lidi ve veřejných funkcích. „Na lidi, kteří jsou vidět, se vyšťourá kdeco. Kdyby takto Angličani posuzovali Winstona Churchilla, tak ho musí vyhodit na smetiště. Churchill v životě nadělal takových věcí… Podstatné ale je, že to svým hrdinským postojem napravil,“ domnívá se Sokol.
„Naše hrdiny bychom neměli neustále kádrovat, ale snažit se z nich vzít příklad,“ souhlasí Šebek. Společnost totiž potřebuje vzory, ke kterým se má vztahovat. Současný způsob výuky dějepisu na základních školách ale v budování vlastenectví příliš nepomáhá. Klíčovým momentům 20. století se stále věnuje malá pozornost. „Příliš paleolitu a málo dvacátého století,“ dodal Závodský.
