Čtyřicet let komunismu přineslo mnoho tragických příběhů. Za aktivní odboj a odpor proti totalitnímu režimu se proto už sedm let uděluje ocenění. Zatím ho dostalo víc než patnáct set lidí. Mezi nimi i Vladimír Stehlík, který byl v padesátých letech odsouzený k práci v uranových dolech. Své vzpomínky nyní předává dětem na školách.
Zprávu o převratu se tehdy čtrnáctiletý Vladimír Stehlík dozvěděl z rádia na lyžařském kurzu. „Náš třídní profesor, Šmíd se jmenoval, začal plakat. No a my jsme začali plakat s ním. Bylo nám jasné, že to je konec svobody,“ vzpomínal na únor 1948.
S novým režimem se ale nesmířil. S ostatními vyráběl radiopřijímače, snažil se sehnat zbraně a ukradli auto i motorku. Plánovali také, že podpálí rušičku radiového signálu, aby každý mohl poslouchat Svobodnou Evropu.
Roky v uranových dolech
Skupinu ale nakonec zradil jeden známý a Vladimír Stehlík byl v padesátých letech dvakrát odsouzený. Dostal tři a pět let v uranových dolech. Po rozsudku strávil ještě měsíc ve věznici na Cejlu, kde na vlastní kůži okusil krutost tamních dozorců.
„Pustili nám tak horkou vodu, že bychom se opařili, tak jsme se namydlení utřeli a šli zase zpátky. To byli sadisti, že to svět neviděl,“ řekl České televizi. Své účasti v odboji ale nikdy nelitoval: „Nikdy jsem ani nežádal o propuštění. To žádala moje matka.“
Odpor proti nedemokratickým režimům zůstal panu Stehlíkovi i 29 let po revoluci: „Kdyby taková totalita měla být teď, tak i ve svých osmdesáti čtyřech letech bych šel ještě bojovat.“
