Stejný titulek (ale bez otazníku) vévodí titulní straně víkendových Lidových novin. Ty bývají, jak jsem si všiml, v poslední době první vyprodané. Zdálo se mi, že to není proto, že by se propadaly do bulváru (jak tvrdí někteří známí), ale poněvadž píšou objektivně a mají velmi dobré komentátory (i komentátorky). Tendenční článek o sexuální výchově pod zmíněným názvem ovšem úroveň listu problematizuje. Jakoby tentokrát LN dávaly za pravdu těm, kdo za jejich úspěšností cítí bulvární podbízivost.
Téma sexuální výchovy bylo aktuální v devadesátých letech, kdy se střetali propagátoři zavedení této výchovy do škol se zastánci názoru, že osvěta v této intimní oblasti je rodičovskou doménou, že něco tak soukromého do veřejné sféry nepatří. Dopadlo to tak, že sexuální výchova se na školách provozuje, byť s rozličnými lektory. Pavla Kubálková, která se na téměř dvou stranách LN snaží stav této výchovy mapovat, jakoby věděla předem, kdo tento předmět učí dobře a kdo špatně. Dobře sexuologové s jejich „bezpečným sexem“ a „plánováním rodiny“ (v nouzi pomocí potratů) a špatně křesťanští aktivisté s příklady zdrženlivosti, sebeovládání a věrnosti. Ačkoli jde o zpravodajský žánr, který by měl zachovat jistou vyváženost, autorka používá slovník, jímž se dopředu pokouší zpochybnit sexuální výchovu prováděnou, jak ona říká „náboženskými organizacemi“.
Již jiráskovským titulkem svého článku naznačuje, že křesťansky odpovědný vztah k sexualitě je cosi tak beznadějného, jako Koniášovy opravy „bludných“ knih. Na paškál si bere mezinárodní křesťanskou organizaci Acet ČR, o níž se snaží vyvolat dojem, že jde o skupinu diletantů, kteří nevědí nic o problematice dětí a mládeže. A přesto, že stěžejní přednášku lektorů Acet ČR „Zvol si život“ vyslechlo již 930 tisíc studentů v celém Česku a podle vyjádření ředitele odboru speciálního vzdělávání Ministerstva školství Jiřího Pilaře tento „projekt naplňuje princip výchovy ke zdravému životnímu stylu u dětí a mládeže“ a je „v souladu s cíli dokumentu Strategie prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže“, paní Kubálková tvrdí, že se na těchto přednáškách mluví „převážně jen o věrnosti a sexuální abstinenci“. A cituje-li ředitele Acetu Františka Trampotu, píše, že ředitel „přiznává“, že to jsou hlavní body přednášek; jakoby už pan ředitel stál před sexuologickým tribunálem a zpovídal se, proč hlavním bodem přednášek nejsou kondomy.
Pokud by autorka textu chtěla podat serióznější zprávu o působení Acet ČR na školách, musela by se zmínit i o tom, že již zmíněná přednáška na téma sex, AIDS a vztahy, mj. varuje před rizikovými způsoby chování a podrobně se zabývá souvisejícími problémy, jako jsou drogy, pohlavní zneužití, pohlavní nemoci, antikoncepce apod. To ovšem není záměrem paní Kubálkové. Vedle zjevného cíle přispět textem zpochybňujícím nezištnou křesťanskou pomoc k vyšší čtenosti listu, je zřejmá i snaha zpochybnit kompetenci křesťanských dobrovolníků jako lidí, občanů, rodičů i pedagogů, kteří ze své vlastní životní zkušenosti mohou pomoci dětem a mládeži k zodpovědnému přístupu k daru sexuality. Na jedné straně článek konstatuje „velký zájem škol“ o tyto přednášky, na druhé straně to jednoduše „vysvětluje“ tím, že přednášky jsou „zadarmo, nebo velice levné“. A i když cituje slova Zuzany Prouzové ze Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu (SPRSV), že „ony ty přednášky jsou velice hezké a strhující“, neopomene zdůraznit závěr jejího vyjádření, že „ale my preferujeme jiný model sexuální výchovy“.
Jakýpak to je model? Však už víme: sexuální svoboda vedoucí k promiskuitě a narušení předpokladů trvalého vztahu mezi partnery, dále „bezpečný“ sex s využitím kondomů a třeba i abortivní antikoncepce. Odmítnutí sexuální zdrženlivosti má přece pádný důvod: většina mladé populace ji neakceptuje. Jaké tedy přesvědčování o ceně sebekázně či pevné vůle? To patřilo k idealističtějším a statečnějším dobám, kdy z permanentní sexuální revoluce netěžily antikoncepční, potratářské a pornografické koncerny, finančně provázané s „osvícenými“ experty. Je to zvláštní: když paní Kubálková vyčítá křesťanským lektorům školní sexuální výchovy, že nejsou otevření, neboť dostatečně nepreferují sexuální svobodu, „bezpečný sex“, „rozkoš bez rizika“ či „Labestra“ (Láska beze strachu – nejnovější produkt SPRSV), proč také neinformuje, že integrální součástí těchto metod sexuální výchovy a tedy „plánování rodičovství“ je i usmrcení počatého dítěte?
A jestliže autorka cituje sexuologa Petra Weisse, který tvrdí, že náboženské organizace lžou, když varují, že ani kondomy nejsou stoprocentně spolehlivé, pak se mýlí úplně stejně jako Weiss, neboť v každé informaci o kondomech se uvádí jejich možné selhání v rozmezí do jednoho procenta. Vezmou si pan Weiss s paní Kubálkovou na svědomí onoho jednoho ze sta lidí, nakaženého virem HIV? A kolik tisíc nakažených ve světě to je při miliardové produkci kondomů? To ale paní Kubálkovou zřejmě netrápí. Neinformuje ani o personálním složení SPRSV: kromě zakladatele a předsedy Radima Uzla zde působí jako čestný předseda Jiří Šráček – komunistický patron potratové legislativy – a Miroslav Mitlöhner, zakladatel a vydavatel prvního českého pornočasopisu LEO. Vskutku ušlechtilá společnost, která chce „citlivě formovat“ dětskou duši… Školy by se měly zamyslet, komu tuto duši svěřují. A především by o této závažné problematice měla vyváženěji informovat média.
