V úterý by měli nově zvolení poslanci tureckého parlamentu zvolit nového předsedu a od té chvíle by začala běžet čtyřiceti pěti denní lhůta k vytvoření a schválení nové vlády. Výsledky voleb ale prozrazují, že tureckou politiku čekají krušné časy. Je na to ostatně zvyklá. Silná konfrontačnost a neochota ke kompromisu jsou koneckonců jejími tradičními rysy.
Pozitivní kampaň oslovila
Volební účast byla jako obvykle vysoká, přes 83 procent - k urnám přišlo více než 46 milionu voličů. Hned ráno, následující po volbách, bylo jasné, že vládnoucí AKP získala necelých 41 procent, více méně podle předvolebních průzkumů. Z pohledu černobíle uvažující Evropy to byla hlavní zpráva – nemají většinu, prezident neposílí, systém se nezmění na prezidentský, hurá. Jenže v Turecku je to vše mnohem složitější, jako obvykle. Nestačí jen číst titulky...
Vezměme to tedy z druhého konce. Do parlamentu se poprvé přes desetiprocentní volební klauzuli dostala strana HDP, která vznikla původně jako politické (neozbrojené) zastoupení největší menšiny v zemi, kurdské. Nemá všechny kurdské hlasy a nikdy je neměla – nezanedbatelná část jich volí například AKP, ale i jiné strany. Ve srovnání s ostatními měla HDP nejpozitivnější předvolební kampaň. V prostředí, kdy každý na každého plive, kdy se na jejích shromážděních střílelo a svoboda předvolebních médií byla silně zpochybňována, se jí podařilo vytvořit si novou platformu, pozměnit image, rozšířit řady příznivců a, jak vidíme, zvýšit počet voličů na téměř 13 procent.
Program i činnost HDP oslovily ty, co bývají spíše přehlíženy programem ostatních stran, ale patří do celotureckého veřejného prostoru a diskuzí – ekology, ženy, homosexuály nebo bojovníky za lidská práva. Z čtyř parlamentních stran jsou dvě, které se vědomě snaží cíleně sdružovat odlišné skupiny příznivců – HDP a AKP. HDP podle prohlášení svého vedení kategoricky odmítá koalici s AKP – a může si to dovolit, budoucnost má možná před sebou. Vystupuje jako mladá (i vzhledem svých zástupců), dynamická, konstruktivní a pozitivní, především ve srovnání s ostatními. Její vstup do zákonodárného sboru způsobil, že se hlasy nerozdělí mezi ostatními stranami tak, aby AKP měla šanci na většinu.
Ctí všichni Atatürkův odkaz?
Stejný (nebo skoro stejný) počet poslanců bude mít nacionalistická MHP, ač získala o pár procent více. MHP jsou stejně jako AKP nacionalisté a zakládají si stejně jako vedení AKP na islámských hodnotách. Na rozdíl od AKP by nikdy veřejně nepřipustili jakékoli vyjednávání s PKK a ústupky Kurdům, tudíž z jejich pohledu ani spolupráci s HDP. Jsou těmi, kteří by byli schopni tiše podporovat menšinovou vládu AKP.
CHP jsou „hlavní opoziční stranou", což se už dlouho projevuje hlavně neschvalováním vládní politiky, nekonstruktivností a odmítáním kompromisů. Hlavním problémem CHP je její nedostatečná jednota a neflexibilita programu, který se v zásadě již léta nezměnil. Strana, která se hlásí k Atatürkově odkazu (kterým se ovšem ohánějí v Turecku všechny, bez toho by asi žádná neměla šanci na přežití), je reálně celkem slabá a bez nosné politické vize.
AKP zažila zatím největší volební pokles oproti předešlým volbám (nejen parlamentním.) Její image je již nerozlučně spojena s bývalým předsedou a současným prezidentem Erdoğanem, který se během své politické kariéry rychle vyvíjí a ač bývá v nemuslimském světě takto často prezentován, rozhodně není jednoplánový.
Nelze předpokládat, že by se na základě včerejších výsledků stáhl a spokojil s vystupováním nestranického prezidenta s omezenými pravomocemi. Výhodou pro vývoj je, že je Erdoğan v jistém smyslu předvídatelný. Je nejvýraznější postavou AKP a na některých dalších v jejím vedení je znát, že bez jeho schválení neudělají krok, neřeknou slovo. Již teď je jasné, že naděje na přechod k prezidentskému systému v zemi je odsunuta na neurčito. Ovšem neumřela. Lze očekávat silný tlak ze strany AKP na konání předčasných voleb – premiér Davutoğlu už se o této variantě zmínil a dal tak najevo, že se AKP s výsledkem voleb realisticky a sportovně těžko smíří. To, že k nim dojde, však nemusí být jen její zásluhou.
Turecko nemá dobré zkušenosti s menšinovými vládami a vzhledem k specifikům tamější politické kultury (kdo není s námi, je proti nám) lze očekávat, že nastane období pohnuté, nijak jednoduché. Mějme také na paměti, že to kurdská většina sice nemá v mnoha ohledech jednoduché, ale že je ozbrojený konflikt po celou dobu své existence různými způsoby uměle přiživován, aby odlákal pozornost od mnoha jiných, aby zdánlivě udržoval jakousi iluzorní stabilitu veřejného (a světového!) mínění a byl účelně používán v případě potřeby na obou stranách (to je ovšem na komplikovanější a často do citlivých detailů zacházející rozbor odborníka.)
Co bude dál?
Mezitím se sešel nově zvolený turecký parlament. Kandidáti na předsedu, nominované každou ze čtyř stran, které se do něj dostaly, lobují a snaží se získat podporu ostatních. AKP a CHP si vyměňují v přítomnosti médií dvojsmyslné, rádoby méně nevraživé signály o naději se na něčem shodnout, každá z nich však vzápětí dodává, že ze svých pozic ustoupit nemíní. Ty jsou zásadní – týkají se pozice prezidenta a její (ne)vymezení do příslušných hranic daných ústavou či korupčních kauz AKP.
Prezident, zcela logicky, pověřil vytvořením vlády dosavadního premiéra Ahmeta Davutoğlu z AKP. Nacionalistická MHP již dala najevo, že koalici s AKP nevylučuje, klade si však podmínky, které jsou pro AKP reálně (což nemusí znamenat principiálně) těžko přijatelné – mezi nimi hlavně přerušení jednání s Kurdy (PKK a Őcalanem), nekompromisní vyšetření korupčních afér funkcionářů AKP a jejich rodinných příslušníků z posledních let, rázné vymezení pravomocí a jednání prezidenta Erdoğana a jeho zatlačení do hranic, určených ústavou.
Předseda CHP se v týdnu po volbách vyjádřil pro šedesátiprocentní koalici, tedy koalici tří slabších parlamentních stran proti AKP. Sice nastínil principy, kterými by se mohla řídit, jaksi však opomněl, že nacionalisté z MHP spolupracovat s HDP nemohou.
HDP nikdo přímo neoslovil, její vedení však již deklarovalo ochotu konstruktivně jednat o řešení problémů země v zájmu jejích občanů – obecná formulace, říkající vše a nic.
Jinak bylo po silných emocích předvolebních a volebních jaksi ticho po pěšině. Šéfredaktor velkého deníku byl odsouzen za „urážku prezidenta." Tisk věrný AKP hledal chyby v kampani. Prezident vystoupil jako žalující strana v procesu s ženou, obviněnou z prznění koránu. Kurz turecké liry klesá. Podnikatelé již apelovali na politiky, aby se rychle dohodli a neprodlužovali investiční a měnovou nejistotu. Zemřel bývalý prezident, jsou tři dny smutku. Začal ramadán.
Zatím jistota žádná. A nic moc nového. Jen parlament zrušil své letní prázdniny. Život jde dál a Turecko čeká, co s ním bude.
