3) Šábes Šábes, to je úžasná věc. Židovský týden začíná nedělí, což je normální všední den, a končí sobotou, tedy šábesem. Ten ovšem začíná již v pátek večer po západu slunce. Jeho začátek je ohlašován zvonem, tedy, civilizační vymoženosti nahradily zvony a tak, v pobožné vesnici u Jeruzaléma, kde jsem pobývala, nezvonil zvon, ale houkala jakási siréna. Poprvé asi v sedm večer. To se v domácnosti rozsvítily svíčky a všechna ostatní nutná světla. Druhé „zvonění“ přišlo někdy kolem deváté. Hodina začátku totiž není přesně určená, protože začátek šábesu určují tři první hvězdy na večerním nebi. Po druhém zvonění zasedne rodina k šábesové večeři. Šábes je každotýdenní svátek, pak se odpočívá. Příprava na odpočinek je ale hodně náročná, při té si židovská žena neoddychne.
Vzpomínky na Izrael
V pátek ráno se jde nakoupit. Naštěstí v zemích s vyšší životní úrovní, kam se Izrael počítá, je mnoho služeb, které usnadňují lidem život. V židovské vesnici například můžete v supermarketu odevzdat seznam žádaných věcí a jít si po svých, za nějakou dobu přijede váš nákup před dům, takže to velké množství potravin nutné pro rozvětvenou rodinu a hosty, kdy se vaří na dva dny dopředu, nemusí ubohá žena vláčet v nákupních taškách. Před šábesem se celý den uklízí a vaří, protože po zazvonění prvního zvonu může pobožný Žid už jen odpočívat a množit se (což je prý také uzákoněno). Je zakázáno zapalovat a zhasínat oheň, jakož i vypínat či zapínat cokoli na elektřinu.
V rodině mé pobožné sestřenice se na čtyřhořákový sporák položil plech, na který se postavily hrnce s jídlem. Zapálený zůstal malý, prostřední hořák, který udržoval teplotu jídla. Před prvním zvonem je také nutné zapnout vše, co má být zapnuté, protože pak už se na žádné vypínače nesmí sáhnout. Frekventovaná místa jako koupelny, záchody, kuchyň zůstávají rozsvícena i po celý následující den. Když se pak rozhlédnete po té rozzářené pobožné čtvrti, uvědomíte si, že taková víra musí stát spoustu peněz.
Moje teta přišla do Izraele v roce 1948 v době, kdy v této zemi kromě pouště na jihu a močálů na severu nebylo skoro nic. Tito budovatelé státu Izrael bydleli ve stanech, ve vedru i vlhké zimě a na den měli třeba půl vajíčka. Proto, když viděla takovéhle plýtvání energií, byla vždycky vzteky bez sebe. A tak víra, nevíra, tolerance, netolerance, dcera, nedcera, pokud byla na šábes v její rodině, po prvním zvonění obešla celý barák a zbytečně zapnuté věci jednoduše zhasla se slovy, že pro víru se toho musí vydržet i víc, než se jen potit v neklimatizovaném pokoji, či klopýtat po tmě na záchod.
Musím se přiznat, že byly chvíle, kdy jsem se k jejímu razantnímu postoji přikláněla. Tak například o šábesu je zakázáno dělat cokoli namáhavého, ale kupodivu mýt nádobí se prý může. Bylo mi řečeno, že některé nutné práce je možné vykonávat. To se mi zdálo celkem rozumné, ale nicméně nastal okamžik, kdy jsem skrz zuby cedila své rozhořčení nad pro mne nesmyslnými, příkazy. To jsem totiž již hodnou chvíli myla nekončící řadu šábesového nádobí (v sobotu se myje i nádobí z pátečního dne, každý Žid se totiž před šábesem musí dokonale umýt a protože židovské rodiny jsou velmi početné, zásoba teplé vody ohřívaná kolektory se zpravidla vyčerpá a musí se čekat do příštího dne na další teplou várku.) Tak jsem tedy myla a myla a zdálo se, že nikdy neskončím, když tu se ke mně přitočil můj synovec a po chvíli pozorování povídá: „Marjánka, čím myješ to nádobí?“ Já mu nic netušíc ukázala takovou tu měkkou drátěnku s houbičkou uvnitř. Můj pobožný synovec mi praktickou věcičku odebral a do ruky mi strčil neforemnou, tvrdou kouli, se kterou se nedalo dělat vůbec nic. Povídám mu: „Ale chlapče, ty evidentně mytí nádobí nerozumíš. Mýt to tímhle je úplná blbost.“ Na to on pomalu, s rozvahou odvětil: „Je to těžké? Nejde to? Tak to je správně. Je šábes, víš? Musí se to mýt tímhle,“ a pomalou chůzí odešel odpočívat. V té chvíli jsem se málem zpronevěřila jak židovským zákonům, tak zákonům slušného chování, chtěla jsem s tím vážně praštit – ať si to umyje sám, když je tak chytrý. Ale nakonec jsem se uklidnila, počkala až zajde, a s klidem nepobožné emancipované české ženy jsem tu kravinu odložila a měkkou houbičkou vše domyla. Ať si to s tím židovským bohem vyřídí někdo jiný.
Druhá situace, kdy jsem skřípala zuby nad židovskými náboženskými zákony, byla o něco drsnější a odehrála se na konci mého pobytu v zemi izraelské. V těch dnech končil šábes po 19. hodině, a protože je nutné dostavit se na letiště tři hodiny před odletem, bylo nutné se z pobožné čtvrti přemístit ještě během něho. Jenže v této zemi zaslíbené o šábesu nefunguje veřejná hromadná doprava (neboť se dle přikázání nesmí jezdit), a že by mne někdo z věřících Židů dopravil na letiště autem nepřicházelo vůbec v úvahu. Řešilo se to asi týden a nakonec to dopadlo skoro jako v nějaké židovské anekdotě. Moje sestřenice objednala arabského taxikáře ze sousední vesnice, který ovšem nesměl na nás čekat před hlavní bránou, kde normálně taxíky berou pasažéry. Bylo totiž nemyslitelné, že bychom šli veřejně se všemi svými zavazadly přes celou pobožnou ves a všichni by viděli, že odjíždíme. Taxikář tedy na nás čekal na kopci mezi arabskou a židovskou čtvrtí. S mým tehdy desetiletým synem, který toho ještě moc neunesl, jsme se museli plížit zadem, přes strmé stráně a meze, vydrápat se na kopec a se všemi taškami, kufry a batohy (byli jsme tam dva měsíce) úzkou škvírou mezi ploty se protáhnout k přistavenému vozu. Funěli jsme, hekali, potáceli se, padali a to vše za asistence obou mých pobožných synovců, kteří byli tak hodní, že nás doprovázeli. Ale protože pobožný Žid musí o šábesu jen odpočívat, pomoc se od nich nedala čekat. Vždycky, když jsem se sesunula na kolena, jeden z nich nade mnou postál a smutně konstatoval: „Je to těžké, já vím. Ale nemohu ti pomoc, je šábes, víš?“ A já, plna úcty k židovským zákonům, jsem se opět vzchopila a funěla dál. Kdyby ovšem chlapci uměli číst moje myšlenky, asi by se netvářili, tak vyrovnaně.
Jinak je ovšem šábes pěkná věc. Žádný Žid by o něm neměl být sám, a když už se tak stane, má právo požádat některou pobožnou rodinu a stát se jejím šábesovým hostem, navíc se pobožní navštěvují navzájem a tak se okolo stolu vždy sejde velké množství lidí. Hlava rodiny sedí v čele a vede šábesový obřad, který se bohužel nedá vyfotit, jelikož se nesmí, jak už bylo řečeno, cokoli zapínat či vypínat. Nejprve vedoucí obřadu nalije do Eliášova poháru víno, smočí rty, pomodlí se a ucmrndne všem do skleniček a ještě kousíček vlije zpět do láhve. Po vypití té kapky vína nesmí nikdo promluvit a všichni si jdou opláchnout ruce. Voda z kohoutku se nalije do určené nádoby se dvěma oušky a střídavě se lije na pravou a levou ruku, pak se jde zpět ke stolu. Moje nepobožná teta mi v těchto chvílích vždy špitala do ucha: „Podívej, jak se z normálních, inteligentních lidí stanou rázem idioti.“ Když jsem se rozhlédla, pochopila jsem, co myslí. Okolo stolu seděli lidé, kteří vydávali různé zvuky a posuňky se snažili sdělit, to co právě nutně sdělit potřebovali. Tato posunčina skončila, když ten v čele ukrojil šábesový chléb, což je něco jako naše vánočka, osolil ho, kousek ukousl, nalámal na kousky a poslal kolem stolu. Jakmile jsme snědli sousto, už bylo možné zase normálně mluvit. Potom přišel na řadu zpěv. Pobožní zpívají naplno a bez zábran. Vyřvávají něco o Mesiášovi a tlučou o stůl do rytmu. Pokud je větší společnost, ženy nezpívají, neboť ty mohou zpívat jen v úzkém kruhu rodinném.
Během písní se servíruje salát a ryba jako předkrm. Potom následuje (už po zpěvu) šoulet a někdy kuře. Při jídle se hodně diskutuje a kromě obchodních záležitostí se probere snad úplně všechno. Jí se dlouho, hovoří, gestikuluje, drobí, vylévá víno a coca-cola a zase zpívá a modlí. Po takovém šábesovém jídle zůstane na stole pěkný svinčík, který se často celý zabalí do papírového ubrusu, jenž byl prozřetelně rozprostřen na stole, a vyhodí do kontejneru. Pak se ještě asi hodinu sedí, tráví, zpívá, až se všichni rozejdou odpočívat (ovšem manželské dvojice před odpočinkem musejí ještě vykonat tu jedinou povinnost, která má za následek narození dítěte, ze kterého by se možná mohl vyklubat i nový Mesiáš).
Židé o šábesu by měli být hodní, klidní, vstřícní a ohleduplní, a když nějaké nepokojné dítě začne zlobit, dospělí ho uklidňují kouzelným slůvkem šáááábesss. To je ovšem signál pro místní kočky, kterých je zde plno. Nějaké naše čičiči jim nic neříká, ale jakmile uslyší šábes, okamžitě přiběhnou, neboť vědí, že zbytků od stolu je v sobotu vždy dostatek. Šábes je zkrátka pěkná věc.
/Židovská svatba …. příští týden/