Tomáš Ježek strana 2 z 3

Nikdy v mém životě to už nemůže být jinak. Každý rok touto dobou musím vzpomínat na Vánoce roku 1944. V prosinci toho roku stál můj tatínek před nacistickým soudem v Berlíně, žaloba ho vinila z vlastizrady. Protektorát Čechy a Morava, který vystavil i můj rodný list, byl totiž považován za součást německé říše, a tak každý, kdo se jí postavil na odpor, zrazoval svou vlast.

První známky toho, že k rozdělení Československa dojde, se daly pozorovat krátce po volbách v roce 1990, když se v Luhačovicích sešly česká a slovenská vláda, aby jednaly o svých vzájemných vztazích v rámci dvojčlenné federace. Tehdy se ty známky rodícího se rozpadu ještě nikdo neodvážil naplno pojmenovat, ale ze zpětného pohledu to známky budoucího rozpadu jasně byly.

Kdo pečlivě sleduje události v eurozóně, která je nepochybně jádrem celé Evropské unie, protože odtud vycházejí a sem směřují všechny podstatné nervové vzruchy tohoto rozsáhlého a složitého organismu, musí si nutně všimnout, že někteří prominentní ekonomové a komentátoři velkých listů používají až s trestuhodnou lehkomyslností slovo krize.

Velký evropský myslitel David Hume formuloval v 18. století tři fundamentální přirozené zákony. Bylo to v úžasné době posedlé touhou po řádu a kráse. Adam Smith založil ekonomii jako vědu o řádu trhu, zemřel v roce 1790, o rok dříve než W. A. Mozart, v jehož nepřekonatelné hudbě můžeme řádu naslouchat. Prvním ze tří fundamentálních přirozených zákonů Davida Huma je zákon stability vlastnictví, druhým je zákon jeho dobrovolného převodu a tím třetím je zákon dodržování slibů.

Mám po ruce svou odpověď na otázku, kterou mi kdosi položil v říjnu 2005, totiž jestli souhlasím s přistoupením Turecka do EU. Zde je: „Kdybych si přál, aby se Evropská unie co nejdříve rozpadla, jak si to někteří špičkoví politici přejí nahlas a ostatní se bojí nedržet s nimi basu, stejně jako oni bych v přijetí Turecka do EU viděl ideální nástroj, jak toho dosáhnout, a byl bych, stejně jako oni, horlivým zastáncem jeho přijetí. Jenomže já si přeji, aby se Evropské unii dařilo. Možná, že Turecko bude vzácnou vyjímkou mezi muslimskými státy a nebude považovat vstup do EU za příležitost pro vítězství islámu nad křesťanským Západem. Tomu však nevěřím. Každopádně bych Turecku uložil předvstupní karanténu, ne však čtyřicet dní, jak by vyplývalo z tohoto francouzského slova, nýbrž čtyřicet let, aby činy a praktickými postoji svých občanů dokázalo svůj úmysl přijmout za své hodnoty společenství, kam má být přijato. To vše stojí samozřejmě na předpokladu, že sami Evropané si základů své civilizace váží, jsou ochotni je bránit, podle nich žít a nedopustit jejich rozpad.“

Určitě jsem o tom už mnohokrát psal a mluvil, ale nezbývá než znovu opakovat: osudová křižovatka, na níž Evropská unie nyní stojí, má svůj původ v obrovské disproporci mezi úsilím věnovaným až doposud budování společného trhu se společnou měnou a úsilím věnovaným budování Evropské unie jako organizace. Budování Evropské unie jako společného trhu pokročilo velmi daleko, 17 států ze 27 má společnou měnu, všichni se těší svobodě pohybu osob, zboží, informací i kapitálu, ale Evropská unie jako politická entita, jako organizace je velmi slabá, v rozpočtové oblasti je totálně decentralizovaná, rozdrobená.

Václav Havel se mi zaseknul do paměti už dávno, počátkem 60. let jsem v divadle Na zábradlí viděl nejprve jeho Zahradní slavnost a pak zejména Vyrozumění. Tato hra mě ohromila svou analytickou přesností a hloubkou, s jakou vystihla degeneraci jazyka v prostředí totalitního režimu. Celá 70. a 80. léta jsme s kolegy ekonomy vedli spor, jestli je vůbec možné popisovat jevy socialistického plánovaného hospodářství jazykem vyrostlým v prostředí tržního hospodářství, nebo je nutné použít při jeho popisu „ptidepe“ plánovačů.

Každé povolání asi má svou nemoc. Ta se v čisté podobě projeví záhy poté, co člověk odejde do penze nebo musí ve svém povolání nějak skončit. Starý češtinář bude stále v duchu opravovat chyby v textech, které mu přijdou do ruky, starého policajta svrbí dlaně, když musí bezmocně pozorovat, jak se krade v samoobsluze a starý předseda rozpočtového výboru parlamentu musí kroutit hlavou nad tím, jak bezstarostně poslanci hlasují o rozpočtových výdajích, aby si koupili hlasy voličů ze své vesnice. Jenomže dnešní texty jsou skutečně plné gramatických a syntaktických chyb, v samoobsluhách se skutečně krade až hanba a většina poslaneckých sněmoven států Evropské unie skutečně rozumí suverenitě a demokracii tak, že pro ně žádná rozpočtová omezení nesmí platit.

S velkou opatrností by se mi chtělo říci, že ano. Všechny praktické kroky, které vyplynou z rámcové dohody, k níž vedoucí politici eurozóny ve středu 26. října dospěli, se však musí teprve podniknout. Za prvé několikanásobně navýšit úvěrovou kapacitu záchranného fondu ESFS. Za druhé zvýšit vlastní kapitál bank na nově stanovenou úroveň přes 9 % celkového kapitálu a za třetí umazat Řecku mnohem větší část jeho dluhu, než jak se až dosud stalo.

Všechno zlé je k něčemu dobré: problémy, které eurozóně nadělaly řecké veřejné finance svou neschopností zdravě hospodařit a nedělat nezvládnutelné dluhy, ukázaly na vážné mezery v institucionální výbavě eurozóny. Je pravda, že tyto mezery bylo možné identifikovat předem a že nebylo nutné, aby se projevily až jako reálná kalamita. Podobně, jako lze předvídat a spočítat nosnost střechy, aby nebylo nutné čekat na nápor sněhu a praskání krovů.

Nejpozději poslední den září musí vláda každoročně doručit do Poslanecké sněmovny pro každého poslance jeden výtisk návrhu státního rozpočtu na následující rok. Na rozpočtu začíná ministerstvo financí pracovat už počátkem léta. V době, kdy jsem byl předsedou rozpočtového výboru, zahajoval rozpočtovou sezónu ministr financí tak, že si od všech kolegů ve vládě vyžádal představu o nutných výdajích jejich rezortů. První nástřel výdajů býval pravidelně asi desetkrát vyšší, než kolik činily předpokládané příjmy.

Otázku v názvu jsem dostal, není ale moc dobře položená. Je to vlastně jen silné tvrzení. Vždycky si vzpomenu na svého starého učitele, který nás učil, jak se ptát a jak se vyvarovat otázek typu „čím jste zavraždil svou oběť?“ Napřed přece musí být jasno, že zavraždil, a pak teprve může přijít otázka čím. Ptají se tak s oblibou vyšetřovatelé, kteří chtějí zatčeného přinutit k přiznání.

Toho špatného bylo letos na malé ploše 365 dní opravdu hodně. Určitě bychom v naší nejnovější historii, která začíná rokem 1990, nenašli horší rok. Nejsou u nás noviny nebo media vůbec, které by se o výčet průšvihů letošního roku s úspěchem nepokusily. Takový výčet ale není nic těžkého. Když se říká, že všechno špatné je k něčemu dobré, tak se tedy podívejme pěkně po pořádku, k čemu by všechny ty naše průšvihy mohly být dobré.

Ten dopis na rozloučenou, který napsal horník František Soukup z Březových Hor u Příbrami v roce 1892 pár chvil před tím, než zemřel otráven kysličníkem uhelnatým v jedné z největších důlních katastrof u nás, mám už delší dobu připravený, až budu psát o morálce a dluzích. Je to text tak ohromující, závažný, smutný a silný, že by se s jeho citací nemělo jen tak plýtvat.

Myslím, že mám docela dobrou znalost hlavních politických názorů obyvatel Česka, i když jsem nikdy neviděl žádného živého člena Dělnické strany. Důsledně se vyhýbám příležitosti někoho od nich potkat. Hodně podobné je to se členy KSČM a jejími příznivci. Jejich myšlení a postoje znám více, než bych si přál, je to ale znalost, o kterou není co stát. Koneckonců, taky nepotřebuji denně projíždět E-55 od Teplic do Dubí, abych si udělal spolehlivý názor na celé to odvětví špinavého podnikání.

Když jsem si pročítal návrhy na léčení krize, které vládě předložila Národní ekonomická rada, byl jsem velmi potěšen. Jsou to dobré rady a dávají naději. Popravdě řečeno, překvapen jsem nebyl, všechny členy sboru znám, některé hodně dobře. Očekával jsem, a nebyl zklamán, že si rada zachová chladnou hlavu a nepodlehne keynesiánskému vábení, jako v Evropě a v USA kdekdo, zadlužit stát a ulevit dnešku na úkor budoucnosti. To ostatně lordu Keynesovi už před dobrými šedesáti lety namítal a stále opakoval profesor von Hayek.

Snad mi čtenáři odpustí didaktický tón, jímž musím začít, abychom se dostali ke kořenům současné americké finanční krize. Srdcem každé ekonomiky je přeměňování úspor na investice. Mechanismy, které tuto přeměnu obstarávají, jsou dva. Ten první probíhá v bankách tak, že domácnosti a podniky do nich ukládají své úspory a banky je půjčují těm, kteří je potřebují pro uskutečnění svých investičních plánů. Ten druhý probíhá mimo banky na kapitálovém trhu tak, že ti, kteří potřebují cizí úspory, aby mohli uskutečnit své investiční plány, emitují cenné papíry, dluhopisy nebo akcie, aby si je koupili ti, kteří úspory mají, ale nechtějí je ukládat do bank.

Stále cítím velmi přesně ducha doby hned po listopadu 1989. Neznal jsem nikoho, kdo by tehdy  pochyboval o tom, že musíme co nejrychleji navázat na slavné podnikatelské a průmyslové tradice z doby před  druhou světovou válkou. Žádné vzpomínání na ekonomickou reformu z roku 1968, na rady pracujících a zainteresovanost na hrubém důchodu. Nic takového. Duch doby velel vrátit se ke svobodě podnikání, obnovit instituce kapitalismu. Potřeboval ale zosobnění, stejně jako doutnající ohýnek potřebuje rozfoukat. Tomáš Baťa to musel v daleké Kanadě cítit stejně jako tehdy my tady.

Aby byl plně srozumitelný důvod, proč jsem se pustil do psaní tohoto článku, musím předeslat pár slov o formách a podobách cenných papírů, konkrétně akcií, protože kontext nevyžaduje rozepisovat se o dluhopisech, směnkách, atd. Historicky nejstarší a původní podobou akcií byla listina. Cennost této listiny vyžadovala, aby byla zabezpečena proti padělání - akcie z 19. a počátku 20. století byly proto bohatě zdobenými grafickými výtvory, často z dílen velkých mistrů - dnes se jimi zdobí kanceláře finančních domů.

Na růst ceny nějakého zboží jsme zvyklí se dívat jako na známku toho, že poptávka po něm je větší než nabídka, že roste jeho vzácnost. A když ta cena roste dál a dál, mnohým se může začít zdát, že se blížíme k mezi jeho absolutní vzácnosti, že brzy narazíme na hráz jeho nedostatku. Když se jeden rok neurodí brambory, považovali bychom za samozřejmé, kdyby jejich cena vyskočila nahoru.

Kolem posilování koruny začíná být rozruch. Koruna sílí a bude posilovat i nadále. Dokud budou české ceny podstatně nižší než ceny v zemích, s nimiž nejvíce obchodujeme, bude stále hodně těch, kteří by koruny rádi měli, aby si levnější zboží mohli koupit. Lakonicky řečeno, koruna posiluje proto, že poptávka po ní je větší než její nabídka. Posilování znamená, že cena, kterou platíme v korunách za jedno euro nebo za jeden dolar, klesá, euro i dolar jsou pro majitele českých korun stále levnější. Levnější je samozřejmě i zboží, za které se platí eurem nebo dolarem.

Jedním z fundamentů komunistické ideologie byl historický materialismus. Nejen členové strany, ale všichni občané se museli na pracovištích a ve školách účastnit nejrůznějších školení, kde se jim stále dokola vštěpoval názor, že dějiny se objektivně vyvíjejí směrem ke komunismu, a že celé dosavadní dějiny lidstva jsou jen sledem dílčích etap a přípravou na své vyvrcholení v komunismu. Některé takovéto etapy, zejména spojené s dělnickými nepokoji a hnutími za větší materiální rovnost, končily nezdarem, ale to jen proto, že v jejich čele nebyla síla vybavená marxistickým učením.

Transformace české ekonomiky z centrálně plánované na tržní vyžadovala celou sadu speciálních zákonů a speciálních institucí. Všechny byly jednoúčelové a na jedno použití. Doufejme, že už nikdy nebudeme potřebovat zákon o malé privatizaci, zákon o velké privatizaci, restituční zákony, zákon o transformaci družstev nebo třeba zákon zmocňující ministerstvo privatizace k vydání závazné osnovy pro vypracování privatizačního projektu. Také některé obecné a trvale platné zákony, jako je např. zákon o cenných papírech, musely být nahrazeny, protože obsahovaly řadu „mrtvých“ ustanovení, jejichž jednorázová použitelnost odumřela se splněním transformačního úkolu.

Datum přijetí eura vyhlásil ministr financí Kalousek, ač na cestě k němu leží balvan v podobě rozpočtového deficitu, jehož odvalení má v popisu práce právě ministr financí. Věří, že se to podaří. Všichni bychom si to měli také přát. Je příznačné, že vyhlásit datum, kdy by se v České republice mělo začít platit eurem, se nepokusila bankovní rada České národní banky, ač by nebylo nic přirozenějšího, než toto. Bankovní radu jmenuje prezident republiky a ten dbá na to, aby každý její člen splňoval základní kvalifikační požadavek kladený na tuto funkci, jímž je euroskepticismus. Euroskeptikům se nelíbí Evropská unie a aby obstáli, nesmí se jim líbit ani euro. Staví problém tak, jako kdyby náš vstup do eurozóny vyžadoval obětovat samu národní suverenitu, tedy něco, co je jako by nesporně na samém vrcholu pomyslného žebříčku hodnot. Jenomže není, přesněji nesmí být.