Ten dopis na rozloučenou, který napsal horník František Soukup z Březových Hor u Příbrami v roce 1892 pár chvil před tím, než zemřel otráven kysličníkem uhelnatým v jedné z největších důlních katastrof u nás, mám už delší dobu připravený, až budu psát o morálce a dluzích. Je to text tak ohromující, závažný, smutný a silný, že by se s jeho citací nemělo jen tak plýtvat.
„Prosím Vás, kdo naleznete toto poslední psaní, odevzdejte ho mé drahé milované manželce. Jsou to moje poslední slova, ve kterých se loučím s mýma dětma a prosím je, aby se za mě modlily, aby mi Bůh má provinění odpustil a aby na Boha nikdy nezapomínaly, tak jako já při poslední hodině. Přišli jsme k dílu, začali jsme dělat, přiběhli sem lidi, že se nemůžou dostat odtud, šli jsme, pokoušeli se dostat odtud. Nebylo to možné. Čekali jsme pomoc větrem z trubek, to by nás snad zachránilo. Nebyl nám sem puštěný. Pokud jsme mohli, tak jsme se modlili. Když jsme zeslábli, tak jsme padali do hlubokého spánku věčnosti. S Bohem všechny manželky těch, kteří jsme tady zahynuli. Drahá manželko, poslední slova s velkou ouzkostí Ti píšu, hlava bolí, duch oslabuje, věčnost se blíží. Velmi bolestně se s Vámi loučím a prosím Vás, modlete se za mě, že já pro ten vezdejší život snad jsem ztratil život věčný. Prosím Vás, modlete se. S Bohem, s Bohem. Všechno skládám na Tebe, drahá manželko. Odevzdávám Ti děti i všechno, starej se o ně, jako já. S Bohem, vy všichni přátelé, modlete se. Tu almužnu, co máš, o tom víš. Dlužen nejsem nikdež, než Bartošovi asi 40 kr., u nás za ňáký litr piva, víc nikdež nic.“
Kdo byli rodiče toho horníka Soukupa, jak to dělali, že se jim podařilo vychovat takový skvost? Do jaké školy a kam chodil malý František, o čem se ve škole učil a kdo byl jeho pan učitel, jak ten to dělal, že vychoval za pár let povinné školní docházky takového člověka? Kam chodil do kostela a jak často? Jak se jeho rodičům, a asi i prarodičům, panu učiteli ve škole a panu faráři mohlo vůbec podařit, aby se hodnoty, které mu vštěpovali, nerozsypaly, když na něj v podzemí sahala smrt? Nebylo by přece svědka, který by mohl spatřit, jak je všechny odhazuje, jak je proklíná a najednou chápe, že jsou pro něj v zápase o holé přežití nebezpečnou přítěží, jak padají všechny ohledy a zábrany, jak se klepe strachy a myslí už jen a jen na sebe a svůj holý život. Jak nadává a spílá těmi nejhrubšími slovy majitelům dolu, že nefunguje větrání. Nikdo by mu to přece nemohl vyčíst.
František Soukup věděl, že by mohl takto upadnout, a proto se modlil. Prosil Boha o sílu, aby v posledních minutách života nezklamal a neztratil život věčný. Toho se bál. Jak to, že tak jasně a klidně věděl, čeho jediného se má člověk bát? Nechtěl zůstat dlužen ani pár korun kamarádovi za pivo, ten by je stejně na jeho manželce nevymáhal. Jak to, že starost o dluh, byť tak malý a jen mezi kamarády, byla vůbec ta poslední starost, kterou si před smrtí dělal? Jak to a od koho tak jistě a samozřejmě věděl, že dluh je morální závazek, že jde o čest, když se nesplatí nebo splatí pozdě?
Měl určitě jen pár tříd obecné školy, a kdo ví, jestli vůbec, slovo ekonomie určitě nikdy neslyšel a přitom tak jasně a samozřejmě věděl, že s dluhy se musí opatrně, protože být v područí věřitele není dobré, že z dluhu může být nebezpečné břemeno omezující vlastní svobodu. Asi je to všechno tak, že bychom měli našim dětem vštěpovat staré dobré křesťanské hodnoty, ty jsou tím pravým bohatstvím, v nich je zkoncentrováno obrovské množství tisíciletých zkušeností. To praktické na nich je, že se nemusíme pokaždé ptát, proč bychom je měli ctít, spíš bychom se ani neměli ptát. Odpověď stejně neexistuje. Takže proč? Proto.
