Mám po ruce svou odpověď na otázku, kterou mi kdosi položil v říjnu 2005, totiž jestli souhlasím s přistoupením Turecka do EU. Zde je: „Kdybych si přál, aby se Evropská unie co nejdříve rozpadla, jak si to někteří špičkoví politici přejí nahlas a ostatní se bojí nedržet s nimi basu, stejně jako oni bych v přijetí Turecka do EU viděl ideální nástroj, jak toho dosáhnout, a byl bych, stejně jako oni, horlivým zastáncem jeho přijetí. Jenomže já si přeji, aby se Evropské unii dařilo. Možná, že Turecko bude vzácnou vyjímkou mezi muslimskými státy a nebude považovat vstup do EU za příležitost pro vítězství islámu nad křesťanským Západem. Tomu však nevěřím. Každopádně bych Turecku uložil předvstupní karanténu, ne však čtyřicet dní, jak by vyplývalo z tohoto francouzského slova, nýbrž čtyřicet let, aby činy a praktickými postoji svých občanů dokázalo svůj úmysl přijmout za své hodnoty společenství, kam má být přijato. To vše stojí samozřejmě na předpokladu, že sami Evropané si základů své civilizace váží, jsou ochotni je bránit, podle nich žít a nedopustit jejich rozpad.“
Dnes po sedmi letech k tomu nemám mnoho co dodat, jen mám rostoucí obavy, jestli si Evropané a mezi nimi zejména Češi, skutečně váží základů své křesťanské civilizace a jestli jsou ochotni je bránit. A právě zde musíme umět najít a hledat onu tenkou a křehkou hranici oddělující nebezpečnou lhostejnost k hodnotám křesťanské civilizace od přísného a neústupného trvání na nich. Ta hranice dozajista existuje, jen není snadné ji nalézat. Je to hranice vymezující jednu naši velkou a obdivuhodnou, ale nesmírně zranitelnou evropskou ctnost, totiž toleranci. Její hledání je plné nástrah. Špatný půlkrok stranou a tolerance zmizí a změní se v nepřátelské postoje ke všemu cizímu. Poslední století bylo plné příkladů děsivých důsledků netolerance k jiným rasám a k jiným vírám.Ty důsledky nás stále a právem straší a nahánějí hrůzu z toho, abychom do takové netolerance neupadli znovu. Ale půlkrok stranou opačným směrem je nebezpečný také. Postmoderní relativizace starých osvědčených hodnot nás zbavuje schopnosti rozlišovat mezi tím, co je dobré a co je špatné, rozlišovat mezi dobrem a zlem, krásou a hnusem. To není relativní. Není. Že to je relativní, se nám jen snaží namluvit ti, kteří mají zmatek v hlavách, jsou na něj dokonce pyšní a tento svůj zmatek kolem sebe šíří v perverzní naději, že se jim okolí přizpůsobí. Nedovolme jim to. V tom buďme netolerantní.
Ale zpět k Turecku a k jeho evropským ambicím. Nejspolehlivější cestou, jak se vzájemně poznat, spřátelit se a zjistit své pravé úmysly, je obchod a účast na budování spontánního řádu trhu. Ten vzniká tak, že chování jeho účastníků, jednotlivců a podniků, je vedeno obecně platnými pravidly, která zakazují dělat některé špatné věci. Které to jsou, je dobře známé. Třeba utlačovat a vykořisťovat ženy a upírat jim práva. Ta pravidla platí pro všechny stejně, bez ohledu na barvu pleti, bez ohledu na postavení v rodině nebo v příbuzenském klanu, bez ohledu na pohlaví a příslušnost k nějakému etniku. Ta pravidla jsou to, co je pokladem evropské křesťanské kultury. Sami nejlépe víme, jak je těžké se jimi řídit a kolik to vyžaduje kázně a sebezapření.
