Toho špatného bylo letos na malé ploše 365 dní opravdu hodně. Určitě bychom v naší nejnovější historii, která začíná rokem 1990, nenašli horší rok. Nejsou u nás noviny nebo media vůbec, které by se o výčet průšvihů letošního roku s úspěchem nepokusily. Takový výčet ale není nic těžkého. Když se říká, že všechno špatné je k něčemu dobré, tak se tedy podívejme pěkně po pořádku, k čemu by všechny ty naše průšvihy mohly být dobré.
Průšvih č. 1
Deficit veřejných financí činí letos 6,6 % hrubého domácího produktu. Je tedy více než dvojnásobný, než jaký považuje za ještě únosný „vrátný“, co hlídá u vchodu do elitního klubu evropských zemí, kde se již platí eurem. Nepustí do něj nikoho, kdo není schopen chovat se disciplinovaně a utrácet jen tolik, na co mu stačí příjmy. Dobré je, že takový „vrátný“ existuje, že tedy víme, co je normální a můžeme se tedy o normál snažit. Jen si na malou chvilku představme, jak by to vypadalo, kdybychom mohli suverénně na dobré finanční mravy nehledět. Těch, kteří jsou ochotni nad ztrátou takové suverenity plakat, je u nás dost, naštěstí však ne dost na to, aby se do klubu začalo chodit ve špinavých botách.
Průšvih č. 2
Padla vláda v polovině českého předsednictví Evropské unii. Když padla, dolehly na nás chmury a beznaděj. Kdekdo v Evropě si ťukal na čelo, co jsme to za lidi, častěji však nad námi jen mávnul rukou. Napravit dojem, pokud to vůbec bude možné, potrvá hodně dlouho, samozřejmě jen za předpokladu, že se něco podobného už nebude opakovat. Dobré je, že voliči mají paměť, ač to někdy vypadá, že nikoli, a těm, kteří tu evropskou ostudu zavinili, to v červnu o volbách náležitě spočítají. Doufejme. Bez tohoto průšvihu by asi neměla valnou šanci ani nová politická strana TOP 09, která by konečně mohla zaplnit bolavou mezeru po ODA. A neobjevili bychom premiérský talent statistika Jana Fišera.
Průšvih č. 3
Naše země se stále hlouběji propadá v mezinárodním srovnání zkorumpovanosti. Je znepokojivě mnoho lidí, kteří podplácení a švindlování považují za normální a nepostradatelný prostředek, jak se dostat k tomu, co potřebují. Diví se, že se švindlování a podplácení ještě někdo může divit. Tady si připomínám Franze Kafku: „Hyeny vtrhly do chrámu a vychlemtaly obětní nádoby. To se opakovalo tak často, až se z toho stala součást obřadu.“ Horší to už být nemůže. Je ale dobré, že roste počet lidí, které to štve a kteří toho začínají mít dost.
Průšvih č. 4
Ten se sice stal hned počátkem 90. let, ale letos se vybarvil v plné síle. Ačkoli tu byla po padesátileté mezeře historická šance mít už jenom dematerializované cenné papíry, tj. elektronické zápisy v nějakém registru, zákonodárce tehdy ponechal možnost vydávat také klasické „předválečné“ cenné papíry v listinné podobě a k tomu na doručitele. Nabídnul tím možnost naprosté nezjistitelnosti, kdo jsou akcionáři nějaké společnosti. Vytvořil tím obrovskou díru jak do zákona o střetu zájmů, tak do zákona o praní špinavých peněz. Pokud se nemýlím, tak si tohoto problému jako první všimla Česká televize v pořadu Reportéři ČT, když David Havlík referoval o aktivitách společnosti Viamont. Na případu jsem tehdy s redaktory televize také spolupracoval, napsal v červenci 2008 blog, ale dlouho se zdálo, že to nikoho moc nezajímá. A vida, návrh zákona, který by po vzoru mnoha evropských zemí používání listinných akcií na doručitele zakázal, je už v Parlamentu. Nyní bude velmi poučné poslouchat argumenty všech dotčených a jejich velvyslanců v Parlamentu, kteří budou snášet „odborné“ argumenty, proč to nejde, proč zákaz stejně nic neřeší. Už je to tak, že když se odvalí kámen, světloplaší brouci začnou rejdit a hledat honem cestu zpátky do tmy.
