Datum přijetí eura vyhlásil ministr financí Kalousek, ač na cestě k němu leží balvan v podobě rozpočtového deficitu, jehož odvalení má v popisu práce právě ministr financí. Věří, že se to podaří. Všichni bychom si to měli také přát. Je příznačné, že vyhlásit datum, kdy by se v České republice mělo začít platit eurem, se nepokusila bankovní rada České národní banky, ač by nebylo nic přirozenějšího, než toto. Bankovní radu jmenuje prezident republiky a ten dbá na to, aby každý její člen splňoval základní kvalifikační požadavek kladený na tuto funkci, jímž je euroskepticismus. Euroskeptikům se nelíbí Evropská unie a aby obstáli, nesmí se jim líbit ani euro. Staví problém tak, jako kdyby náš vstup do eurozóny vyžadoval obětovat samu národní suverenitu, tedy něco, co je jako by nesporně na samém vrcholu pomyslného žebříčku hodnot. Jenomže není, přesněji nesmí být.
Úžasných padesát let míru v Evropě bylo dosaženo jenom proto, že národy, které se vydaly na cestu k evropské integraci, pochopily, že klást na nejvyšší místo národní suverenitu je přesně to, co pravidelně a po dlouhá staletí vedlo k válkám a že se s tím musí konečně přestat. Přestat znamená začít klást na nejvyšší místo něco jiného - společné dobro obyvatel Evropy, tedy něco, co žádný jednotlivý národní stát nemá suverénně v rukou a před čím se musí sklonit. Tím dobrem je totiž řád, který vzniká jako důsledek dodržování jistých pravidel chování. Čím více je těch, kteří se společnými pravidly řídí, tím větší celkový prospěch z toho je. Řád potřebují všichni k tomu, aby měli co největší šanci na zdar svých vlastních plánů. Klíčovou vlastností těchto pravidel chování je, že jsou to zákazy, které kolem každého jednotlivce vytvářejí ochranný val, takže má pak volnost využívat své znalosti k dosažení svých plánů. Nikomu jinému než majiteli této chráněné oblasti není dovoleno rozhodovat o věcech, které se nalézají uvnitř ní. Směnou za peníze se pak tyto znalosti dávají k dispozici všem evropským a ještě vzdálenějším bližním. Tato pravidla jsou spolu s penězi tím pojivem, které drží pohromadě velkou společnost, jak ji už v 18. století nazval velký morální filosof Adam Smith.
Jak pravidla, tak peníze plní úlohu pojiva velké společnosti tím lépe, čím jsou obecnější, čím jsou bezcílnější, čím méně směřují k nějakému předem stanovenému stavu věcí. Peníze jsou tím dokonalejším pojivem velké společnosti, čím méně nesou stop po rozhodnutí vlády, aby sloužily nějakému jejímu konkrétnímu cíli. Připomeňme si socialistické peníze, které musely sloužit cílům státního plánu – aby to mohly dělat, musely být různé a vzájemně nesměnitelné – jiné byly na investice, jiné na mzdy, jiné pro obchod s dolarovou cizinou, jiné pro obchod s Jugoslávií atd. Vzpomínám si, že naše škola dostala někdy v roce 1955 peníze na nákup volejbalových míčů, protože jich byla z Číny dovezena celá loď. Na žádné jiné míče nebo na cokoli jiného se nesměly použít. U nás ve škole se však hrála košíková. Naše současná česká koruna je už delší dobu zbavena téměř všech stop po cílech stanovených vládou, je vskutku oním téměř ideálním bezobsažným kvantem. Je zbavena téměř všech stop po volbě cílů vlády, aby mohla plnit svou pravou úlohu, totiž poskytovat co největší možnosti volby tomu, kdo ji drží.
Hlavní a vlastně jediný argument euroskeptiků proti přijetí eura je, že jako suverénní stát přijdeme o možnost používat kurz koruny jako nástroj dosahování cílů vlády v oblasti zaměstnanosti. Operacemi, které vedou k oslabení české koruny, se posiluje pozice českých exportérů a tím i zaměstnanost v exportních odvětvích a naopak, posilování koruny zlevňuje dovoz, bere práci českým výrobcům a „stará” se o zaměstnanost v „cizích” zemích. Není těžké domyslet, že manipulace s kurzem koruny tak, aby se udržela nebo zvýšila zaměstnanost „doma” na úkor zaměstnanosti v „cizích” zemích, je jen jedním z mnoha projevů nacionalismu, oné destruktivní síly odpovědné za to nejhorší v evropských dějinách. Samozřejmě, že vlády, které se rozhodly s nacionalismem skoncovat a přijmout společnou měnu euro, mají povinnost dva roky před jejím přijetím držet kurz své měny stabilní ve velmi úzkém pásmu a připravovat se tak na to, že se záhy a už jednou pro vždy vzdají svého „suverénního” práva házet horký brambor nezaměstnanosti sousedům přes plot. Také samozřejmě tím ztěžují život svým podnikům i domácnostem, neboť od té doby už nebude možné se spoléhat na stát, že za ně zařídí přizpůsobování se změnám v okolním světě, že to i nadále půjde tak levně a s takovou úlevou jako dříve.
Přizpůsobování se změnám bude muset být už jen reálné, pracovní síly se budou muset za prací stěhovat, bude-li české zboží pro zahraniční kupující příliš drahé, oslabení koruny už nepomůže, výrobci budou muset v potu tváře snižovat náklady nebo hledat, co jiného by mohli nabídnout. Jenomže právě takovéto reálné změny jsou tím skutečným zdrojem bohatství. Ostatně už evangelista Matouš věděl, že máme vcházet úzkou branou a že široká a pohodlná cesta vede do pekel. Jestliže nám tedy euroskeptici hrozí, že s kurzem koruny přijdeme o nástroj hospodářské politiky, pak mají sice pravdu, ale o takový nástroj není co stát.
