Nikdy v mém životě to už nemůže být jinak. Každý rok touto dobou musím vzpomínat na Vánoce roku 1944. V prosinci toho roku stál můj tatínek před nacistickým soudem v Berlíně, žaloba ho vinila z vlastizrady. Protektorát Čechy a Morava, který vystavil i můj rodný list, byl totiž považován za součást německé říše, a tak každý, kdo se jí postavil na odpor, zrazoval svou vlast.
Tatínek zrazoval říši tím, že byl zapojen do odboje. Posílal do Londýna zprávy o zbrojní výrobě ve Škodovce a transportech zbraní pro wehrmacht. Byl středoškolským profesorem francouzštiny a němčiny na gymnáziu v Plzni, a tak asi gestapákům nedalo moc práce ho spolu s dalšími členy odbojové skupiny odhalit – všichni to byli čerství třicátníci Tatínek měl své studenty, ale v konspiraci cvičeni nebyli, jako Sokolové mysleli čistě a přímočaře.
Gestapo otce zatklo v listopadu roku 1943. Mladšímu bratrovi bylo tehdy půl roku, mně tři a půl a staršímu bratrovi skoro sedm let. Z Plzně jsme se museli ihned vystěhovat, hory tatínkových knih gestapáci zabavili, byli to Čapkové, Poláčkové a samozřejmě Masarykové. Ty knihy by maminka stejně nemohla odstěhovat.
Bydleli jsme pak ve vesnici Zahrádka poblíž Nepomuka v místnosti pro čeledíny vedle chléva. Lidé z vesnice nám pomáhali, jak mohli, tatínek měl odtud nějaké žáky. Maminka byla ráda, že jsme mohli jako zbytek rodiny zůstat pohromadě, mohlo to pro nás dopadnout mnohem hůř. Dojížděla za tatínkem do vězení na Borech, než ho transportovali do Berlína k soudu. Tam byl před Vánoci 1944 odsouzen k trestu smrti.
Soud měl všechny formální znaky spravedlnosti, tatínek dostal z moci úřední svého obhájce. Když otec vyslechl rozsudek smrti, požádal obhájce, aby nám zprávu o trestu smrti doručil do Zahrádky až po Vánocích, abychom je neměli zkažené. Vyhověl a tak jsme mohli s maminkou Vánoce v roce 1944 prožít v naději, že by se tatínek snad mohl vrátit.
To jsme ale ještě nevěděli, že tatínek ve své závěrečné řeči, než vyslechl rozsudek smrti, dokonalou němčinou vysvětlil všem v soudní síni, že nacismus musí být poražen a že bude poražen. Přítomné to rozzuřilo do běla. Otcův obhájce v dopise mamince, v němž jí oznamoval znění rozsudku, napsal, že se ve své praxi nesetkal s nikým, kdo by tak pevně stál za svým činem. To bylo o Vánocích 1944, do Velikonoc 1945, kdy byl tatínek v Lipsku popraven, uběhly ještě čtyři měsíce, to už je ale téma na velikonoční vzpomínání.
