Kolem posilování koruny začíná být rozruch. Koruna sílí a bude posilovat i nadále. Dokud budou české ceny podstatně nižší než ceny v zemích, s nimiž nejvíce obchodujeme, bude stále hodně těch, kteří by koruny rádi měli, aby si levnější zboží mohli koupit. Lakonicky řečeno, koruna posiluje proto, že poptávka po ní je větší než její nabídka. Posilování znamená, že cena, kterou platíme v korunách za jedno euro nebo za jeden dolar, klesá, euro i dolar jsou pro majitele českých korun stále levnější. Levnější je samozřejmě i zboží, za které se platí eurem nebo dolarem.
Jako u každé jiné ceny však její pokles někdo vítá a někdo ne, někomu dělá radost a jinému přidělává vrásky. Radost mají dovozci a všichni ti, kteří za dovezené zboží nebo za služby platí stále levnějším eurem či dolarem. A to i čeští turisté, kteří si služby kupují přímo na místě, takže přes hranice domů je nevozí a slovo dovoz je proto třeba brát s trochou imaginace. Vrásky se kvůli posilování koruny naopak dělají vývozcům, kterým zákazníci v cizině za vyvezené zboží platí eurem nebo dolarem, a kteří pak musí utržená eura nebo dolary vyměnit za české koruny. A korun dostávají stále méně a méně. Podnikají v Čechách a musí své náklady hradit v korunách – mzdy, nájemné, daně, materiál atd.
Vývozce proto posilování koruny zahání do kouta až tak, že své podnikání mohou být nuceni omezit nebo ukončit a zaměstnance propustit. Každá vláda na světě se nezaměstnanosti samozřejmě bojí. Nezaměstnaní jsou voliči a svou nespokojenost se ztrátou zaměstnání umí dát najevo i jinak než u voleb. To, co se ve 30. letech minulého století vylíhlo z velké nezaměstnanosti, zůstane asi právem natrvalo noční můrou. Volání po pevné ceně měny, která by tedy neposilovala ani neoslabovala, nedělala starosti vývozcům a neohrožovala zaměstnanost, bylo po druhé světové válce tak silné, že se pevný měnový kurz stal na dlouhou dobu hojně používanou kotvou všech národních soustav cen.
U nás jsme tuto kotvu opustili až v roce 1997 (namísto slova cena se ve světě financí používá spíše slovo kurz, ale je to jen jazyková zvyklost). Když již pevný kurz nějaké měny nebylo možné udržet, protože způsoboval obvykle převahu dovozu nad vývozem a tudíž potíže se zaměstnaností a s obchodní bilancí, dotyčná měna musela úředně devalvovat, tj. oslabit, aby se tím vývoz zase posílil a zajistila zaměstnanost v exportních odvětvích. Kurz měny pak mohl opět zůstat na nějakou dobu pevný. Podstatné je, že manipulace s kurzem, ať už ve snaze udržet ho stabilní nebo ho oslabovat, zůstala i po opuštění jeho kotevní úlohy vůči soustavě domácích cen obrovsky mocným nástrojem hospodářské politiky všech vlád. A zde je právě „zakopaný pes“.
Hlavním a vlastně jediným argumentem českých euroskeptiků proti přijetí eura (nebo alespoň pro co největší oddálení jeho zavedení u nás) je, že jako suverénní stát přijdeme o možnost používat kurz koruny jako nástroj dosahování cílů vlády v oblasti zaměstnanosti. Operacemi, které vedou k oslabení české koruny, se posiluje pozice českých exportérů a i zaměstnanost v exportních odvětvích a naopak. Posilování koruny zlevňuje dovoz, bere tak práci českým výrobcům a stará se o zaměstnanost v cizích zemích. Není těžké domyslet, že manipulace s kurzem koruny tak, aby se udržela nebo zvýšila zaměstnanost doma na úkor zaměstnanosti v cizích zemích, je jen jedním z mnoha projevů nacionalismu, oné destruktivní síly odpovědné za to nejhorší v evropských dějinách.
Samozřejmě, že vlády, které se rozhodly s nacionalismem skoncovat a přijmout společnou měnu euro, mají povinnost dva roky před jejím přijetím držet kurz své měny stabilní ve velmi úzkém pásmu a připravovat se tak na to, že se záhy, již jednou pro vždy, vzdají svého „suverénního“ práva házet horký brambor nezaměstnanosti sousedům přes plot. Tím také samozřejmě ztěžují život svým podnikům i domácnostem, neboť od té doby již nebude možné spoléhat se na stát, že za ně zařídí přizpůsobování se změnám v okolním světě, že to i nadále půjde tak snadno a s takovou úlevou jako dříve. Přizpůsobování se změnám bude muset být již jen reálné, pracovní síly se budou muset za prací stěhovat, bude-li české zboží pro zahraniční kupující příliš drahé, oslabení koruny již nepomůže, výrobci budou muset v potu tváře snižovat náklady.
Nebo hledat, co jiného by mohli nabídnout. Jenomže právě takovéto reálné změny jsou tím skutečným zdrojem bohatství. Ostatně již evangelista Matouš věděl, že máme vcházet úzkou branou a široká a pohodlná cesta vede do pekel. Jestliže nám tedy euroskeptici hrozí, že s kurzem koruny přijdeme o nástroj hospodářské politiky, mají sice pravdu, ale o takový nástroj není co stát. Všimněme si, a to je nadmíru povzbudivé, že čeští podnikatelé dnes nechtějí po vládě, aby udělala něco proti posilování koruny jako ještě před několika málo lety. Volají po tom, abychom také u nás mohli co nejdříve začít platit eurem a tím měli, kromě všech dalších výhod, již napořád po starostech s kolísáním kurzu měny.
