Ferdinand Peroutka jr. strana 4 z 5

Poprvé jsme se setkali s P. Václavem Wolfem v hostivařském kostele Stětí sv. Jana Křtitele zhruba před 30 lety. Patřili jsme vlastně do jeho farnosti, i když jsme bydleli na Jižním městě. Jednou po Vánocích jsem v zasněženém lesoparku spatřil jeho povědomou postavu v kulichu a na běžkách. „To jsem dostal od farníků, zkouším se na tom naučit,“ usmíval se nad svým novým sportovním náčiním. Tehdy jsem ještě nevěděl, že je také ThDr. a že sedm let působil jako docent filosofie a dogmatiky na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, odkud  byl vyhozen, protože se zastal Charty77 a prof. Josefa Zvěřiny. Že byl dva roky bez zaměstnání a do Hostivaře se dostal dokonce ani ne jako řádný farář, ale pouze jako „administrátor farnosti“.

Ani v pátém roce od jednostranného vyhlášení srbské provincie Kosovo a Metohije samostatným státem albánských separatistů, není na tomto těžce zkoušeném historickém území klid. Systematickému vyvražďování etnických „nealbánců“, které tu bylo na přelomu tisíciletí na denním pořádku, sice brání mezinárodní jednotky KFOR, ale přes sto tisíc kosovských Srbů na jihu země živoří v ghetech obklíčených místními Albánci. V nedávném referendu, které se Srbové odvážili vypsat jen na severu, 99,74 procenta voličů odmítlo vládu takzvané Republiky Kosovo. Vláda v Prištině označila hlasování za „velkou revoltu“ a obvinila Srbsko, že stojí za organizací referenda. „Tento nelegální krok bude mít nelegální a nepřijatelný výsledek, který postihne svrchovanost Republiky Kosovo,“ uvedla v poněkud pythickém prohlášení.

Příštího prezidenta si tedy zvolíme sami. Nevím, jestli to bude výhra, nebo naopak debakl. Parlament o přímé volbě rozhodl především kvůli neslavnému průběhu poslední volby právě parlamentem. Tehdy, v únoru 2008, to byla především přehlídka politických kejklů a čachrů, nikoliv nezajímavá, ale také naprosto nepovznášející. Nakonec jsme mohli být rádi, že nebyli omylem zvoleni prezidenti dva. To už by sice v přímé volbě nemohlo nastat, bude to ale stát něco navíc. Aby téměř miliarda za přímou prezidentskou volbu nebyla vyhozená oknem, měl by tento způsob výběru prvního muže (ženy) státu také přinést zlepšení českého politického provozu. Ale to vůbec není jisté.

Zase jednou je odluka církví od státu na spadnutí. Ale kolikrát už tomu tak bylo a pokaždé to dopadlo stejně. Na poslední chvíli, když už všechno bylo promyšlené, předjednané a schválené, vždycky se našel někdo, kdo nechtěl pustit církve ze řetězu státu. Tedy nejen církve, ale také (a to hlavně) jejich majetek. Z toho totiž stát docela dobře profituje. Jen za komunistického režimu a dalších 22 let přešlapování kolem restitucí vynesl zestátněný církevní majetek státní kase 146 miliard korun. Naopak stát do církví od r. 1948, kdy se zákonem zavázal je financovat, investoval zhruba 66 miliard. Rozdíl 80 miliard korun lze vykázat jako církevní dotaci státnímu rozpočtu, která při neprovedení odluky bude pořád narůstat.

Uhodily mrazy a smrt kosí bezdomovce. Kmotřička s kosou obchází jejich zákoutí, obydlí z krabic, úkryty pod mosty, stanové lágry i jen tak pohozené spacáky či matrace u zdi a nemilosrdně vybírá svou daň. Se stupni pod nulou přibývá i křížků: jen v Praze je jich už jedenáct, dalšími se to černá v Brně, Plzni, Karviné i na Opavsku. Počty mrazem ohrožených bezdomovců skoro desetinásobně převyšují maximální kapacity nocleháren. Jen v Praze jsou podle odhadu asi tři tisícovky osob bez přístřeší (loni jich bylo ještě o tisíc více), přičemž nabízená kapacita činí necelých 400 lůžek.

Třebaže volební preference KDU-ČSL atakují hranici pěti procent, stále ještě nejsou uspokojivé – v říjnu podle Factum Invenio 5,9 %, v prosinci podle STEM 4 %, v lednu podle CVVM 4,4 %. Budou-li příští průzkumy reagovat na víkendovou ideovou konferenci s omlazeným vedením a atraktivními sociálními prioritami, mohou naděje KDU-ČSL na návrat do Poslanecké sněmovny posílit. Ale další vývoj preferencí křesťanských demokratů bude záviset na tom, zda se dobré myšlenky podaří týmu Pavla Bělobrádka převést z oblasti idejí do roviny reálného politického programu. A podaří-li se to, pak ještě, zda bude mít obrozená křesťansko demokratická strana dostatečnou politickou sílu, aby svůj program mohla uskutečňovat.

Pana ministra Schwarzenberga jsme zvyklí vídat spíše dřímajícího („když se kecají voloviny“), pohrouženého do intelektuálních půtek (např. s panem Bátorou), případně mířícího do Bruselu, aby předzvěděl „naše“ stanovisko ke Kosovu. Se staženými kalhotami kilometr před brodem jsme pana knížete ještě neviděli. Tuto pikantní situaci ovšem navozuje jeho týden stará pohrůžka, že nevstoupí-li vláda do nové rozpočtové unie (a nevzdá se suverenity nad státním rozpočtem), odejdou ministři TOP 09 z vlády. Nehledě na to, že rozhodovat se bude až na březnovém summitu EU, také se totiž stále neví, k čemu přesně by Česká republika měla přistoupit. Na definitivním textu rozpočtové mezivládní smlouvy diplomaté teprve pilně pracují a kompletně hotov má být až k 29. lednu.

Agresivní indoktrinace mládeže promiskuitními zásadami zvaná školní sexuální výchova dosáhla stádia anarchie. Ale pozor: anarchie patrně „legální“ a státem tolerované. Jak jsme se dozvěděli z veřejnoprávního média, sexuální školní výchovu dětí provozují samy děti! Totiž aktivističtí teenageři neboli tzv. vrstevničtí vzdělavatelé. Pochopitelně bez pedagogické kvalifikace či praxe, bez medicínského minima, bez životních zkušeností a bez akreditace ministerstva školství. Tito samozvaní brigádníci prý přišli na pomoc učitelům, kteří (snad už) umdlévají, či spíše se jim z pedofilního způsobu pohlavní osvěty ve stylu sexuálních novátorů dělá nevolno. Mylný by ale byl názor, že se tak děje proti vůli nebo bez vědomí ministerstva školství. Naopak -akreditační komise MŠMT udělila akreditaci programům Společnosti pro plánované rodičovství a sexuální výchovu (SPRSV) Radima Uzla, která sexuální indoktrinaci provozuje ve velkém a mládežnické „peer aktivisty“ školí.

Nejvíce napadaným ministrem české vlády je Josef Dobeš. Jakoby pro něj žádný nový rok nenastal, jen pokračování toho trpkého starého. Čelí stále stejným výzvám: odvolejte Dobeše, Dobeši rezignuj! Teď mu zrovna kvůli (ne)čerpání evropských dotací zlořečí média, opozice i koaliční (ne)přátelé z TOP 09. Na jeho hlavu se nahrnula také veškerá obvinění za letité neduhy českého školství. Čelí tomu chápavým pousmáním a pohotovou, ale korektní obranou. Právě ta klidná samozřejmost, s níž odolává i nespravedlivým útokům je na něm navenek nejsympatičtější.

Končící rok 2011 rozhodně nebyl veselý ani ve světovém ani v domácím měřítku. Demonstrovalo a zabíjelo se víc než kdy jindy, vraždění mezi muslimy nezastavil ani odchod Američanů z Iráku. Íránský jaderný program se vzpouzí mezinárodní kontrole, slábne naděje na neislámskou demokratizaci arabských režimů. V Africe přibývá obětí hladomoru a honů na křesťany. Evropa se zapletla do sítě finančních problémů, vlády padají jako domečky z karet. Evropská unie se drolí a eurozóně teče do bot.

Kdyby dvojice Svěrák - Smoljak znovu psala svou (a Cimrmanovu) divadelní hru České nebe, patrně by do nebeské komise složené z výkvětu národa zařadila i právě zvěčnělého Václava Havla. Myslím, že by jako moderní typ duchovního buditele mezi české národní legendy dobře zapadl. A to i přesto, že hra stojící na slovním humoru si z našich národních ikon vlastně dělá náramnou legraci. Ale právě spojení chytré člověčiny s takřka vizionářským nadhledem dělá z českého exprezidenta a dramatika kandidáta historické nesmrtelnosti.

O Angele Merkelové se po nedávném nočním summitu EU říká, že zachránila euro a zničila Unii. Ani jedno ještě není jisté. Ale ať to byla ona nebo její francouzská polovička Nicolas Sarkozy, kdo odmítli britskou výjimku pro londýnskou City, výsledkem bylo rozštípnutí EU v nejkritičtější chvíli. Samo o sobě to ještě neznamená, že by celou vinu na vyloučení třetího hlavního hráče nesli tito dva nebo David Cameron, jenž jim onu „malichernou“ záminku přihrál. Merkelová správně usoudila, že každá výjimka oslabí rozhodnutí celku, Sarkozy by snad onemocněl, kdyby jednou nad ním Británie měla vrch a Cameron jen vypustil britský přetlak obecnějšího vzdoru finančních institucí proti svěrací kazajce kontrol. Hlavní vinu na dnešním stavu EU nenesou jednotlivci, kteří jsou v kleštích střetu zájmů celého společenství a vlastních zemí, ale architekti systému, který opustil křesťanské mravní základy, na nichž se Evropa po druhé světové válce sjednocovala.

Chlévská tématika má v předvánoční době své kouzlo, už kvůli narození Ježíše Krista v betlémských jeslích. Výstava básníka, překladatele, kreslíře a grafika Bohuslava Reynka v pražském Domě u Kamenného zvonu (otevřená od 23. listopadu 2011 do 29. ledna 2012) zapadá do adventní doby dvojím způsobem: jednak křesťanskou tématikou řady vystavovaných děl a jednak jejich vznikem na pozadí chlévů petrkovského domu, v nichž autor jako zemědělský dělník po znárodnění rodinného statku pracoval, a v jejichž nejtěsnějším sousedství jako výsostný umělec tvořil.

Je to snad jen škodolibost nějakého satyra, že se v čase adventním urodili v českém politickém chlívečku hned dva potenciální spasitelé? Expremiér Jiří Paroubek se svou novou stranou LEV 21 a miliardář Andrej Babiš v čele hnutí ANO 2011 rozhodně netrpí nedostatkem sebedůvěry ani nešetří velkými slovy. Oba slibují modré z nebe, Paroubek dětské pleny a oblečení osvobozené od DPH, výhodné půjčky na byt, jednotnou výši porodného a společné zdanění manželů s dětmi. Babiš se kasá, že zamete se „šílenou korupcí“ a vyhraje příští volby. V části veřejnosti oba vzbuzují jisté naděje; Paroubkovy Národní socialisty – Levici 21. století by podle průzkumu STEM volila necelá pětina lidí, Babišovu Akci nespokojených občanů označila za důvěryhodnou skoro třetina respondentů v průzkumu společnosti SANEP.

Kdo si myslel, že lednová revoluce v Egyptě skončí odstraněním Husního Mubaraka a svobodnými parlamentními volbami, ten se možná šeredně mýlil. O víkendu na káhirském náměstí Tahrír (ale nejen tam) znovu létaly Molotovovy koktejly, gumové projektily a tekla krev, jako před Mubarakovým pádem. K vyvolání nových krvavých nepokojů, které stály životy už skoro čtyři desítky lidí, se tentokrát otevřeně přihlásilo Muslimské bratrstvo, donedávna pokládané za umírněně islamistické. Nejnovější rebelové, k nimž se přidali radikální saláfisté i přívrženci levicových a liberálních organizací, teď tvrdí, že přechodná vláda a režim vojenské rady s pravomocemi prezidenta jsou ještě horší než Mubarakův režim.

Ráno 17.listopadu 1989 jako každé jiné. Je pátek, o chystané studentské manifestaci víme, ale dopoledne ještě spořádaně dřepíme v práci. Po třetí hodině  tramvají na Albertov  a hurá do davu. Zatím je tu asi tisícovka lidí, ale další se hrnou.  Zpíváme Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus.. (Radujme se tedy, dokud jsme mladí..) S mladými jásáme i my starší - tohle je slavnost všech – svátek vzdoru proti totalitě. Dr. Josef Šárka (druh Jana Opletala) vyzývá studenty: „Nedejte se! Tvrdě do tvrdého! Sokrates, Kristus, Ghándí!“ A oni přijímají štafetu Opletalova boje. Hodně se píská, když mluví svazácký funkcionář Jaskmanický (SSM akci pořádá). Martin Klíma za nezávislé studenty říká, co cítí všichni: „Musíme bojovat za svobodu a proti totalitnímu bezpráví!“ Vyzývá k minutě ticha za mrtvé v protektorátní Praze a na čínském Náměstí nebeského klidu. A pak …

Neuplynul ještě ani týden od neúspěšných obstrukcí levice ve sněmovně a sociální demokracie už je zase na koni. Ve srovnání s Nečasovou vládní koalicí, která po probděných nocích působí poněkud ospale, je Sobotkův tým stále při chuti sbírat populistické body. Spoléhá přitom na voliče, kteří zavírají oči nad jeho zoufale neefektivními metodami. Vezměme jen teatrální snahu o prosazení změn vládních reforem několikadenním zablokováním sněmovny; kdyby opozice opravdu chtěla dosáhnout nějaký kompromis, mohla toho mnohem snáze dosáhnout už v prvních čteních. A co ujišťování, že socialisté po (vyhraných) volbách reformy stejně zruší? Nebyl z tohoto pohledu festival obstrukčních naschválů jen zábavou nudících se exhibicionistů a z pohledu daňového poplatníka slušnou sumičkou vyhozených peněz?

Jak vysychají investigativní mozky novinářů Respektu (viz vyšumělá kauza s prezidentskými milostmi), uchylují se někteří redaktoři této tiskoviny ke stále slabomyslnějším výpadům proti všemu, co jen trochu připomíná tradici a pořádek. Příkladem může být v posledním čísle Respektu Adam Šůra, který se v článku „Mocní a tajemní“ (s podtitulkem „Jak to dnes chodí v České biskupské konferenci“) značně nevybíravě naváží do katolické církve obecně a do českých biskupů zvláště. Trnem v oku autorovi je např. hierarchické řízení církve, které se „nemusí zodpovídat ani voličům, ani akcionářům, ani politikům“. Církev prý „působí jako podivný stát ve státě řízený záhadnými muži oděnými do zoufale zastaralých hábitů“ a biskupové jsou pro pana Šůru „církevní knížata“, jež „připomínají partu dobře naložených mikulášů“.

Ani ne za měsíc (20. listopadu) jdou Španělé k předčasným volbám, jež mají ukončit téměř osmiletou vládu socialistů. Ti už v květnu utrpěli drtivou porážku v regionálních a místních volbách, když o dva miliony hlasů prohráli s lidovci. Volební debakl tehdy premiér José Luis Zapatero označil jako trest vládě za stav ekonomiky.

Dvojí slovenské hlasování o navýšení pravomocí záchranného fondu eurozóny, tzv. eurovalu EFSF, přineslo absurdní závěry. Nejprve euroval schválen nebyl, ale padl kabinet Ivety Radičové, která schválení (neprozřetelně) spojila s vyslovením důvěry vládě. Ačkoliv pro navýšení eurovalu nehlasovala především hlavní opoziční strana Směr-SD populistického socialisty Roberta Fica (62 poslanců), za viníka pádu vlády byla takřka jednomyslně označena neoliberální koaliční strana Svoboda a Solidarita ekonoma Richarda Sulíka (22 poslanců). Ta podporu eurovalu principiálně odmítla s tím, že navýšení slovenského vkladu a záruk do EFSF by představovalo skoro polovinu ročních státních příjmů Slovenska. Naproti tomu Ficova strana pro EFSF poprvé nehlasovala evidentně jen proto, aby padla vláda; jakmile se tak stalo, „vylepšení“ eurovalu okamžitě podpořila.

Naděje vkládané do egyptských politických změn se pomalu rozplývají. Optimistické prognózy unijních diplomatů básnících o arabském jaru, svobodě a demokracii, dostávají ránu za ranou v podobě nástupu militantních islamistů, protiizraelských incidentů a masakrů koptských křesťanů. Ukazuje se, že pravdu zřejmě měli ti, kdo příliš nevěřili mírumilovným řečem Muslimského bratrstva o tom, že hodlá respektovat demokracii. V současnosti už si bratři prostřednictvím nově nastrčené politické strany dělají čáku plně ovládnout politickou scénu, uzákonit Egypt jako islámskou republiku, muslima jako prezidenta a středověké zákony šaríja jako jediný pramen práva v zemi.

Způsob informování o problému školní sexuální výchovy nebyl nikdy vyvážený ani korektní. Nevylepšil to ani pondělní televizní Hyde Park, v němž se kdekdo pokoušel zpochybňovat činnost Výboru na obranu rodičovských práv (VORP). A to jen proto, že toto občanské sdružení trvá na tom, aby o sexualitě mohli se svými dětmi hovořit především rodiče. Koncepce Hyde Parku (ostatně jako u zrušeného Kotle) bohužel už je taková; na adresu hosta tu probublávají nevkusnosti, impertinence i zlomyslnosti, aniž zazní spravedlivá korekce. Jednotvárné znevažování úsilí o zamezení „otevřené“ sexuální výchovy – propagující hlavně nasazování kondomů – bylo v pondělí až nudné a v titulcích k pořadu běžely z 90 % pouze útoky na VORP.

Přízrak komercionalizace a účelového rozprodávání zdravotnictví je znovu na obzoru. Mírně oprášená nechvalně známá reforma z dílny exministra zdravotnictví Tomáše Julínka úspěšně prochází legislativním procesem. Tentokrát už ne v režii politiků ODS, nýbrž TOP 09, jmenovitě ministra zdravotnictví Leoše Hegera. Po přehlasování senátního veta k zákonu o veřejném zdravotním pojištění prošly sněmovnou už i zákony o zdravotních službách, o specifických zdravotních službách a o záchranné službě. Protože se čeká stejný scénář jako u veřejného zdravotního pojištění, může být poslední překážkou na cestě k postupné likvidaci bezplatné zdravotní péče už jen nepodepsání zákonů prezidentem republiky. Spoléhat v této věci na záchranu od Václava Klause nicméně může jen snílek.

Před nedávnem mne zaujal názor, že s příslovečnou chorvatskou pohostinností to není nijak slavné, že je v ní spousta vypočítavosti, a že nás turisty chtějí Chorvaté pokud možno napálit a hlavně natáhnout, neboli ekonomicky vytěžit. I když je na podobných principech založena turistika na celém světě, stejně mi vrtalo hlavou, co se asi v Chorvatsku děje, že to vyvolalo takovou negativní reakci. K hranicím Chorvatska jsem se proto blížil s trochou obav, že budu muset korigovat příznivý dojem, jaký jsem si před dvěma lety přivezl z „kololodního“ zájezdu po dalmatských ostrovech.