Dvojí slovenské hlasování o navýšení pravomocí záchranného fondu eurozóny, tzv. eurovalu EFSF, přineslo absurdní závěry. Nejprve euroval schválen nebyl, ale padl kabinet Ivety Radičové, která schválení (neprozřetelně) spojila s vyslovením důvěry vládě. Ačkoliv pro navýšení eurovalu nehlasovala především hlavní opoziční strana Směr-SD populistického socialisty Roberta Fica (62 poslanců), za viníka pádu vlády byla takřka jednomyslně označena neoliberální koaliční strana Svoboda a Solidarita ekonoma Richarda Sulíka (22 poslanců). Ta podporu eurovalu principiálně odmítla s tím, že navýšení slovenského vkladu a záruk do EFSF by představovalo skoro polovinu ročních státních příjmů Slovenska. Naproti tomu Ficova strana pro EFSF poprvé nehlasovala evidentně jen proto, aby padla vláda; jakmile se tak stalo, „vylepšení“ eurovalu okamžitě podpořila.
Spokojený Fico vzápětí prohlásil, že do žádného dočasného kabinetu nevstoupí, ale počká si na březen 2012, kdy mají být předčasné volby. Nepřipomíná to podraz na českou vládu v březnu 2009? Tehdy také šéf ČSSD Paroubek neměl jiný program než srazit Topolánkův kabinet (v polovině předsednictví EU) na kolena a využil k tomu první příležitost - ale vládnout se mu nechtělo. Jak nakonec dopadl, víme. Podobně může za pět měsíců skončit také Fico. Vinu na pádu reformní vlády si ovšem neodpáře ani dosluhující premiérka Radičová; spojením hlasování o EFSF s důvěrou kabinetu úplně propadla z politické taktiky. Jestliže bláhově věřila, že Fico (jehož vláda v r. 2009 vykázala schodek 4,2 miliardy eur a deficit HDP zvýšila na 6,77 procent) už v prvním kole vyjde vstříc svým unijním socialistickým partnerům a podpoří další zadlužování země, hluboce se mýlila. Technolog moci Fico nabídnutou šanci nepropásl a ještě než srazil podpatky před Bruselem, stačil srazit hlavu Radičové. Ta pak byla překvapená a uražená, když jí prezident Ivan Gašparovič (hlavní Ficův spojenec) nechtěl nechat dovládnout ani do března. Má také čeho litovat, protože za 15 měsíců její vlády se podařilo udržet veřejné finance na uzdě, prosadit významná protikorupční opatření a zklidnit vztahy s maďarskou menšinou; řada nejdůležitějších změn, včetně daňové reformy, však zůstala jen na papíře, nejisté je i schválení státního rozpočtu.
Neméně tristní je, že Radičová během jediného roku podlehla tlaku lídrů eurozóny, vzdala vnitropolitická ekonomická kritéria a diametrálně změnila postoj k placení řeckých dluhů. Přidala se tak na stranu bruselských šíbrů, kteří nespatřují nic nemravného v tom, že Slovensko s průměrnou mzdou 751 euro bude platit dluhy Řecka s průměrnou mzdou 1391 euro, nebo že slovenský důchodce s důchodem 361 euro bude dotovat řeckého důchodce, který má důchod 1600 euro. Pokud se konstrukce záchrany Řecka či jiných zadlužených zemí zhroutí, zhruba osm miliard euro, jimiž Slovensko v eurovalu ručí za dluhy jiných, padne na záchranu nejvíce ohrožených bank. Ale ani euroval zřejmě nebude mít dost prostředků na rekapitalizaci všech ohrožených bank a nepomohou-li vlády nebo Mezinárodní měnový fond, čeká řadu z nich krach, některé i znárodnění. Přitom už dnes je víceméně jasné, že brzy bude Řecko stejně v bankrotu a že nejméně 50 procent dluhu mu bude odpuštěno. Slovensku, které patří k nejchudším zemím eurozóny, to přinese obrovské škody. Jen pro srovnání: kdyby se Česko stalo členem eurozóny a schválilo navýšení eurovalu EFSF podobně jako Slovensko, stálo by nás to zhruba 250 miliard korun.
Nejzávažnější příčinou enormní zadluženosti zemí EU, jako jsou Řecko, Španělsko, Irsko či Portugalsko (a doprovodné krize eura), jsou omyly a chyby v samotných základech Evropské měnové unie. Jsou to chyby elit, které zavedení eura prosadily bez ohledu na velmi odlišné ekonomické podmínky nestejně vyvinutých států. „Jak si vůbec mohly myslet, že stejná měna může fungovat v rozdílně rozvinutých zemích? A na které planetě žili ti, kteří věřili, že pravidla rozpočtové discipliny budou dodržována bez věrohodné hrozby?,“ ptá se politolog a ekonom Petr Robejšek. Jestliže tzv. maastrichtská konvergenční kritéria pro fungování eurozóny nedodržovaly ani zakládající země, jako Německo a Francie (např. tříprocentní poměr schodku veřejných financí a HDP), pak se nikdo v Bruselu nemůže divit, že chudší země, které s těmito pravidly měly daleko větší problémy než bohaté státy, je všemi možnými způsoby obcházely, účetními triky zamlčovaly ztráty, korumpovaly voliče a falšovaly výkaznictví. Jak říká ekonom Partners Pavel Kohout: „Systém založený na placení dluhů jinými dluhy je vadný v samotné své podstatě a v celém svém principu. V první řadě je morálně závadný. Slováci mají ze svých peněz hradit pohodlný život řeckých státních úředníků a ještě pohodlnější život francouzských a německých bankéřů, kteří ve své povrchnosti a ledabylosti věřili, že všechny dluhopisy zemí eurozóny jsou stejně kvalitní“.
S pyšnou superioritou velkých států úzce souvisí i jejich protektorské postoje k menším členům eurozóny a zuřivost, která se jich zmocňuje, když některý malý stát projeví jiný názor než mají ekonomičtí „obři“. Zvláště markantní byly tyto postoje právě ke Slovákům, kteří přemrštěným blahobytem určitě nevynikají (80 tisíc Slováků pobírá dávky v hmotné nouzi) a pro své nejchudší organizují potravinovou pomoc ve formě pytlů mouky a těstovin, jako v hladomorem postižené Africe. Když parlament této chudé země navýšení eurovalu napoprvé neschválil, okamžitě se z Bruselu ozvalo vyhrožování odstavením Slovenska na vedlejší kolej. Ale jakmile parlament před těmito hrozbami kapituloval, dostalo se mu pochvaly, že prý může „zůstat platným členem klubu zemí platících eurem“. Jako černý mrak zůstávají nad eurozónou řeči z Bruselu o tom, že systém rozhodování na principu jednomyslnosti je překonaný a že musí být nastoleno většinové rozhodování. Varovné je, že tento názor sdílejí i někteří zapomětliví novináři a vážně se ptají, zda k demokratickým ctnostem patří právo veta. Je třeba jim připomenout, že princip jednomyslnosti je pro určitá rozhodnutí přímo zakotven v základních dokumentech EU a pokud by jej kdokoli mínil nahradit principem většinovým, šlo by samozřejmě o pokus o podvod.
