Ani ne za měsíc (20. listopadu) jdou Španělé k předčasným volbám, jež mají ukončit téměř osmiletou vládu socialistů. Ti už v květnu utrpěli drtivou porážku v regionálních a místních volbách, když o dva miliony hlasů prohráli s lidovci. Volební debakl tehdy premiér José Luis Zapatero označil jako trest vládě za stav ekonomiky.
Trestem ovšem byl i za Zapaterovy útoky proti tradiční rodině a katolické církvi, ať už šlo o uzákonění sňatků homosexuálů, odstranění výuky náboženství ze státních škol nebo legalizaci potratů do 14(!) týdnů od početí. Jen proti tomuto zákonu v roce 2009 demonstrovalo v Madridu přes milion lidí. Ostrý nesouhlas s vládní politikou vyjádřily letos v květnu také desetitisíce především mladých Španělů, sdružených v Hnutí 15. května, kteří protestovali zejména proti více jak dvacetiprocentní nezaměstnanosti (nejvyšší v EU, u mladých dosahuje až 43 procent).
Všeobecně se očekává, že v předčasných volbách zvítězí středo-pravicová Lidová strana Španělska, která v květnu získala o dva miliony hlasů víc než socialisté. Renomovaná agentura Metroscopia nedávno zveřejnila průzkum, podle něhož lidovci vyhrají rozdílem 14 procent nad socialisty. Nic však není jisté, protože např. stoupenci Hnutí 15. května, složeného z mnoha různých aktivit, lidovou stranu zřejmě nepodpoří, a to i přesto, že právě jejich vystoupení lidovcům v květnu pomohlo k vítězství. S volební podporou nemohou počítat ani socialisté, jimž nespokojenci vyčítají hluboký ekonomický propad. Hnutí, jež řadu dní okupovalo madridské náměstí Puerta del Sol, nechce totiž jen pouhou změnu vlády, ale po vzoru revolucí v arabském světě také změnu systému, jakousi ještě „demokratičtější demokracii“. Revoluční systémovou změnu nicméně podporují pouze neomarxisté a anarchisté, demokratické strany ji považují za utopii. Reálná předvolební soutěž se tedy odehrává hlavně mezi lidovci a socialisty, oběma vedenými exministry vnitra – lidovcem Marianem Rajoyem (ministrem vnitra za konzervativní vlády premiéra Aznara) a socialistou Alfredem Rubalcabou (bývalým ministrem vnitra Zapaterovy vlády). Už tato „odbornost“ obou lídrů naznačuje, že se nebude zápolit právě v rukavičkách.
Jedním z předvolebních témat je milionářská daň, která (ač uzákoněná) se za Zapaterovy vlády nevybírala; socialisté její výběr převedli na autonomní vlády, ale ty zdanění milionářů nikdy neuplatnily. Španělsko v krizi by tyto peníze jistě potřebovalo, jenže lidovci tvrdí, že milionářský majetek už jednou zdaněn byl a další zdanění by poškodilo nejpracovitější občany. Naproti tomu socialisté připomínají, že lidovci ani během své vlády tuto daň nezrušili, ale naopak pečlivě vybírali. Rozdíly jsou i v postojích k poslednímu prohlášení teroristické organizace ETA o „definitivním“ zastavení ozbrojeného boje za nezávislost Baskicka. Zatímco Zapaterova vláda to označuje za „úspěch demokracie“ a nevylučuje zmírnění trestů pro vězněné teroristy, Marian Rajoy jakýkoli dialog se separatisty odmítá a požaduje okamžité složení jejich zbraní a trhavin. Jeho postoj je v souladu s většinovým míněním Španělů, kteří slovům separatistů nevěří, protože ETA vyhlásila příměří již jedenáctkrát, ale nikdy ho nedodržela. Obě hlavní strany se ale shodují, že volby v současné krizi, kdy roční schodek státního rozpočtu dosáhne asi šesti procent a státní dluh skoro 69 procent HDP, jsou nejdůležitějším hlasováním od smrti generála Francisca Franka v roce 1975.
O používání prostředků hrubšího zrna, svědčí zpráva, která k nám dorazila obvykle seriózním kanálem, totiž ve vysílání rádia ČRo 6. V nedělním pořadu Svět viděný internetem se objevila rádoby šokující, ale poněkud nevěrohodná informace o tzv. dětech ukradených Frankovým režimem. Jde o chatrnou slátaninu převzatou od nejmenované(!) reportérky stanice BBC, jež má zřejmě pošpinit nejen Frankův režim, ale i pozdější systém adopcí ve španělské společnosti. Ve zprávě se např. tvrdí, že „jeptišky, kněží a lékaři“ … „ukradli matkám a následně prodali tisíce novorozenců“. Ženě z Madridu před 40 lety v porodnici údajně řekli, že její dítě po porodu zemřelo, ona tomu však nevěří a celá desetiletí se navíc „zmítala v pochybnostech, zda je duševně v pořádku“. Nepřipomíná to (neprokázané) zneužívání dětí, „senzačně odhalené“ téměř po půlstoletí? Jacísi dospělí muži z okolí Barcelony „teprve letos“ zjistili, „že si je rodiče koupili od jeptišek“. „Zuřili“ prý, „že si je někdo mohl koupit jako ve Zverimexu“. Ministr spravedlnosti Angel Nunez reportérce BBC tajuplně naznačil, že „ukradených dětí“ byl „velmi vysoký počet“. Anonymní(!) právníci byli „konkrétnější“ a odhadli, „že se jedná o 300 tisíc obětí“. Největší pobouření zřejmě vzbudilo podezření, že děti byly umisťovány „do politicky vhodných katolických rodin, kde jim byla z hlediska režimu zajištěna lepší morální výchova“. K lepšímu pochopení článku paní redaktorky BBC přispěla redakce ČRo 6 alespoň touto poznámkou: „Skandál míří především na katolickou církev, která je ovšem léta terčem ostré a někdy i přehnané kritiky ze strany BBC.“
Katolická církev se španělských voleb samozřejmě neúčastní; cíl kampaně o „ukradených dětech“ však není obtížné určit. Španělé vědí, že zprostředkování adopce bezprizorných dětí do láskyplných rodin není politický zločin, ale humanitární funkce křesťanstvím formované civilizace. Nebýt komerčního zprostředkování adopce např. v případě Steve Jobse, svět by přišel o jednoho z největších vynálezců. Nezapomenou Španělé ve volbách na své křesťanské kořeny?
