Příštího prezidenta si tedy zvolíme sami. Nevím, jestli to bude výhra, nebo naopak debakl. Parlament o přímé volbě rozhodl především kvůli neslavnému průběhu poslední volby právě parlamentem. Tehdy, v únoru 2008, to byla především přehlídka politických kejklů a čachrů, nikoliv nezajímavá, ale také naprosto nepovznášející. Nakonec jsme mohli být rádi, že nebyli omylem zvoleni prezidenti dva. To už by sice v přímé volbě nemohlo nastat, bude to ale stát něco navíc. Aby téměř miliarda za přímou prezidentskou volbu nebyla vyhozená oknem, měl by tento způsob výběru prvního muže (ženy) státu také přinést zlepšení českého politického provozu. Ale to vůbec není jisté.
Na jedné straně je určitě dobře, že o hlavě státu rozhodnou bezprostředně občané a ne partajní sekretariáty nebo lobbyistické klany. Nebude se moci přihodit, že zvítězí v tu chvíli nejméně oblíbený kandidát. Čeští politici se v poslední době mohou chlubit tak málo úspěchy, že přímou volbu jako úlitbu lidovosti přivítali a dokonce si ji napříč stranami napsali do svých programů. A i když byli varováni (např. senátorem KDU-ČSL Petrem Pithartem), že zamontování nevyváženého prezidentského kočkopsa do ústavy může způsobit nebetyčné problémy, nakonec to raději riskovali, než by si nechali v ruce černého Petra nesplněného slibu. Obava, že prvek přímo voleného prezidenta, jemuž tak vznikne mandát silnější než u dosavadního způsobu volby (a pravděpodobně i silnější než u vítěze parlamentních voleb), rozkolísá jakž takž stabilní parlamentní systém, je ovšem docela oprávněná.
Posílení prezidentského mandátu do zavedeného parlamentního systému (v němž jsou pravomoci prezidenta značně omezené) jaksi nepatří; vnáší do něj předpoklad systému prezidentského (s pravomocemi mnohem širšími). Bude ovšem záležet na osobnosti zvoleného. Bude-li silná, budeme mít opět nejen aktivistického prezidenta (jako byl T. G. Masaryk, Václav Havel či Václav Klaus), ale – protože přímo zvoleného – také mnohem ambicióznějšího. Připadá-li dnes někomu Klausův aktivismus nesnesitelný, představme si, jaký by byl vyšlý z přímé volby! Malé pravomoci mohou být silnému prezidentovi v případě konfliktu s ostatními ústavními činiteli jen malou překážkou, připomene-li si sílu svého mandátu a účty vůči voličům za něj. Vždyť nepochybným důvodem podpory občanů přímé volbě prezidenta je právě jejich naděje na zastání proti špatné vládě, špatnému parlamentu, špatnému soudnictví. Není to ale vzhledem k ústavním možnostem prezidenta naděje bláhová? Silný prezident se slabými kompetencemi může v českém politickém rybníku dělat velké turbulence, ale bez valného pozitivního výsledku anebo i s neblahými následky. Už dnes mnoho lidí volá po vládě „pevné ruky“. Pro prezidenta se silným mandátem to bude volání velice svůdné.
Pojistkou na riziko silného mandátu může být zvolení slabého prezidenta typu konformisty Jana Fischera. Je ovšem otázkou, zda tento typ státníka, jistě výborného úředníka, signatáře zákonů a kladeče věnců, je tím, co si iniciátoři a příznivci přímé volby představovali. Ukazuje se, že ani mezi jinými dosud známými prezidentskými kandidáty není osobnost, která by předpoklady pro realizaci silného mandátu se slabými kompetencemi ideálně splňovala. Především chybí kvalifikace skutečné hlavy státu, dlouhodobá průprava na nejvyšší státní funkci, pevné zásady, rozhled a ideové směřování (pěstované od mládí jako např. v panovnických rodech). Hlavou státu by neměl být nějaký náhradník vytažený z klobouku, ani univerzální politický „štrébr“, který si jen odskočí z jiného celkem významného postu. Bude asi obtížné vybrat během necelého roku důstojného kandidáta do čela státu i sídla českých králů. Nemusí se splnit ani očekávání těch, jimž je jiný způsob legitimity přímo voleného prezidenta zárukou jeho nezávislosti a nadstranickosti. Už způsob nominace kandidátů napovídá, že stranické aparáty a jejich peníze zase budou mít velké slovo.
Ještě však není připraven prováděcí zákon a nejsou stanoveny finanční limity na volební kampaně. Pokud se zákonodárci shodnou na nejnižších možných stropech, může to přímou volbu jen zvěrohodnit. Zdá se, že i vláda myslí redukci nákladů na volební kampaně vážně. Podle premiéra Petra Nečase by se nemělo stát, že politická strana např. vykáže náklady na předvolební spoty s devadesátiprocentní slevou. Namísto se slevami by se tyto náklady měly vykazovat jen v cenách v účtování obvyklých. Podaří-li se prováděcími paragrafy zbavit přímou volbu co nejvíce podezření, běžných v naší politické praxi, bude to jen ku prospěchu věci. I když věci ne tak docela racionální a nevinné, jak by si bylo možné přát.
