Ferdinand Peroutka jr. strana 2 z 5

Z Kosova dolehl výrok Envera Hoxhaje, že nedávná bruselská schůzka prezidentů Srbska a Kosova „není ničím jiným, než de facto uznáním nezávislosti Kosova Srbskem“(!). Enver Hoxhaj (Enver Hodžaj - neplésti si s diktátorem komunistické Albánie Enverem Hodžou, který se psal Hoxha) je třetím kosovským ministrem zahraničí. Se svým jmenovcem (bez „j“ na konci příjmení) zjevně má společnou bujnou obrazotvornost. Také albánský maoista Hodža proslul výroky, nad nimiž svět kroutil hlavou. V roce 1967 například vyhlásil Albánii prvním ateistickým státem na světě, o něco později došel až k závěru, že Albánie je jedinou socialistickou zemí na světě.

Napětí mezi zastánci klasické rodiny a propagátory homosexuálního stylu života, které u nás po loňském „Pochodu hrdosti“ LGBT komunity načas polevilo, eskaluje v poslední době na mnoha světových stranách. Nejen na severu, kde polský parlament odmítl zavedení registrovaného partnerství, ale také na západě, kde jsou ve hře sňatky homosexuálů i adopce dětí (Francie), nebo na východě, kde je naopak v kursu zákaz propagace homosexuality (Rusko). Zatímco polští odpůrci se registrovanému partnerství brání, protože by „legalizovalo morální úpadek“, Slováci partnerství odmítli v obavě, že by „změnilo tvář země“. Francouzi bojují proti adoptování dětí homosexuálními páry pod heslem „Jeden otec a jedna matka pro všechny děti“.

Jak nebezpečné mohou být demokratické volby v krizových letech, o tom svědčí případ Němců po první světové válce. Zbídačelé Německo uvěřilo paranoidním vizím Adolfa Hitlera, vyprodukovalo národně socialistickou diktaturu a druhou světovou válku. V Česku ani není třeba chodit příliš daleko, příklady nemilosrdných volebních kampaní nám na podzim poskytly krajské volby a minulý týden druhé kolo výběru prezidenta. Ne každý volič postižený ekonomickou krizí odolá svodu zchladit si žáhu na těch, jež mu demagogická kampaň šikovně strčí pod nos. Výborně k tomu poslouží vyvolávání duchů nacionalismu, ohrožení, třídního boje, šovinismu a závisti, křivá obvinění i cynické lži. Tyto prvky v různé míře a kombinaci jsou základem volební strategie většiny populistických a extrémistických subjektů.

Máte-li na veřejích svého domova tuto značku, buď jste si ji sami namalovali (svěcenou křídou přinesenou z kostela), nebo vám ji přičinili koledníci z Tříkrálové sbírky. Letos už potřinácté se kluci i holky s papírovými královskými odznaky rozeběhli po celé republice, aby lidem popřáli „štěstí, zdraví, dlouhá léta“ a vykoledovali pár korun na dobročinné projekty Charity ČR. Sbírka trvala od 6. do 13. ledna, ale k dnešnímu dni ještě nejsou všechny pokladničky rozpečetěny. Je však možné, že loňský rekord vybraných 75 milionů korun bude překonán.

Účet za 45. prezidentskou amnestii od r. 1918 dnes obdrží premiér Petr Nečas. Na již pátý návrh opozice budou poslanci znovu hlasovat o svržení jeho koaliční vlády. Není to tak docela paradox. Václav Klaus, který amnestii vyhlásil, je z obliga, jelikož ústava ho činí z výkonu prezidentské funkce neodpovědným. Dává mu sice zajímavá práva, jako povyšovat generály, jmenovat soudce či udělovat amnestii, jsou to však práva podmíněná kontrasignací premiéra či pověřeného ministra. Zdá se, že premiér Nečas, když připojoval svůj podpis pod amnestijní dokument, poněkud podcenil literu ústavy, jež praví, že za rozhodnutí prezidenta vyžadující kontrasignaci „odpovídá vláda“.

Totalitní minulost nás stále dohání, i když se už dvacet tři let snažíme od ní odstřihnout. Jak sílí kritika slabých stránek současného kapitalismu, sílí i nostalgie po časech, kdy jsme žádné kapitalisty neměli. Neměli jsme je proto, že jim komunisté podniky ukradli, stejně jako ukradli majetek živnostníkům, sedlákům a církvím. Neměli jsme soukromé zemědělce, ani nezávislé církve a nesměli jsme ani cestovat, ani projevovat vlastní názory, svobodně mluvit či psát. Když teď už dlouho to vše smíme a máme, objevují se blahobytní uživatelé kapitalismu, kterým to není recht.

Do začátku nového roku se ošklivé věci nehodí. Máme jich dost od loňska a letos jich na nás na politickém dvorku možná ještě pár čeká. Ale před tím nejčernějším, co se nám lepí na paty už třiadvacátý rok, se neschováme ani na prahu sebelepšího roku. Je to lhostejnost k osudu nechtěných dětí a neschopnost vyřešit ochranu jejich práva na život. Třebaže se počty umělých potratů v posledních letech snížily, stále tímto násilným způsobem umírají v těle matek desítky tisíc dětí. Jak je možné, že žádná vláda a žádný parlament od listopadu 1989, kdy demokracie vystřídala totalitu, tento legislativní a hlavně mravní deficit neřeší? Je to příklad vadné nebo ještě nedospělé demokracie, která na standard skutečných lidských práv prostě nemá?

Právě končící rok 2012 se určitě nezapíše zlatým písmem do polistopadové historie. Třebaže se blýskl i několika málo pozitivy, jako ostrým startem lovu na korupčníky, přijetím rozpočtu s jakžtakž přijatelným deficitem nebo řešením dvaadvacet let neřešených restitucí, jeho bilance je horší než kdy jindy. Byl to rok protestů, ať už proti školnému, vládním reformám, nebo nakonec i rudo-oranžovým koalicím. Duel vládní koalice s opozicí se blížil pěstnímu zápasu, politická kultura možno-li ještě klesla. Pravici rostla tlustá kůže, komunistům hřebínek. Nejhorší katastrofou pak byly regionální a senátní volby, v nichž dominovala pokleslá proticírkevní kampaň a dvě třetiny voličů odmítly volit.

O Vánocích toho už bylo napsáno tolik, že každá nová řádka může být pokládána za nošení dříví do lesa. A přece se zdá, že svátky Narození Páně nejsou chápány správně, že se na jejich jednoduchost, čistotu a krásu navršila spousta balastu. Nejen komerčního, což je nejčastější výtka pro odklon od jejich duchovního poselství, ale i pseudovědeckých smyšlenek o jejich pohanském původu. „Když mi nějaký učený člověk řekne, že 25. prosince se ve skutečnosti klaním astronomickému Slunci, pak mu řeknu, že nic takového nedělám. Praktikuji zvláštní osobní náboženství, jehož radosti ani v nejmenším nejsou astronomické,“ napsal na toto téma už v roce 1909 Gilbert Keith Chesterton.

O klasickém rock and rollu lze dnes mluvit už jako o kmetu. Jeho zlatá léta byla padesátá, ale první „houpavé“ rock 'n' rollové písně zněly v USA již v polovině čtyřicátých let. Tvrdost jim dodali interpreti, jako byli Elvis Presley, Bill Haley, Little Richard, Chuck Berry nebo Fats Domino. K nám exploze rock 'n' rollu dolehla až koncem padesátých let, ale nejméně celé další desetiletí (spolu)formovala hudební vkus mladé generace. Dnes už legendární české rockové skupiny Sputnici, Crazy Boys, Mefisto, Olympic či jejich zpěváci Miki Volek, Pavel Sedláček a Pete Kaplan byli trnem v oku tehdejším komunistickým kulturtrégrům, kteří je všemožně šikanovali a předpovídali jim brzký zánik. Tato (ani jiná) komunistická proroctví se bohudík nenaplnila a rock 'n' rollová klasika v Česku po více než půl století nejen žije, ale dokonce vzkvétá.

Golf u nás už dlouho není exkluzivním sportem pro horních deset tisíc. Do listopadu 1989 byl státem odstrkovanou popelkou s osmi hřišti a několika stovkami hráčů. Dnes je v České republice přes 62 tisíc golfistů a stovka hřišť. Počet Čechů, kteří propadli tomuto elegantnímu sportu, stoupá i přes určitý útlum vyvolaný ekonomickou krizí. Stále větší podíl na golfovém boomu mají mladí a nejmladší hráči. V kategorii do 18 let jich Česká golfová federace (ČGF) registruje už přes šest tisíc. Protože představují budoucnost českého golfu, věnuje jim ČGF (a nejen ona) zcela mimořádnou pozornost.

Protesty jihočeských studentů a pedagogů proti komunistce v čele krajského školství a kultury hýbou žlučí kryptokomunistů v politice i v jejich „nezávislých“ médiích. Studenti jsou na levičáckých serverech označováni za tlupu bláznů, nýmandy, zmanipulované blbečky a podobně. Jiří Pehe je v Právu kárá, že bojují „minulou bitvu“ a proč prý neprotestují proti pravicovým politikům. Jeho kolega Alexandr Mitrofanov se rozčiluje, že „zároveň s demonstracemi proti komunistům nepořádají protesty proti církevním restitucím“.

Míra neoblíbenosti EU u většiny evropské populace dlouhodobě roste. Například ve Velké Británii by dnes podle průzkumu týdeníku Observer 56 % dotázaných hlasovalo pro vystoupení země z EU; protievropské nálady posílily u všech tří hlavních britských politických stran. Nadpoloviční většina Čechů by dnes do unie vstoupit nechtěla a pro odchod z EU se vyslovila také většina Rakušanů. K oblibě EU na Slovensku rozhodně nepřispěla ani unijní cenzura slovenského návrhu pamětní dvoueurové mince, z něhož musela slovenská Národní banka odstranit svatozář a kříže z oděvu slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje.

Stabilní většinovou vládu nemělo Česko od r. 1996. Druhá Klausova vláda tehdy musela kvůli aféře s financováním ODS po 16 měsících podat demisi. Ani žádný další šéf kabinetu (s výjimkou 'oposmluvního' Miloše Zemana) pak už nevydržel ve funkci po celé čtyřleté funkční období. Po pár měsících se střídali premiéři ČSSD (Špidla, Gross, Paroubek), premiér ODS Mirek Topolánek stihl vládnout poprvé jen měsíc, podruhé dva roky a dva měsíce. Sedm měsíců šéfoval přechodné vládě Josef Tošovský a čtrnáct měsíců úřednické vládě Jan Fischer. Petr Nečas s dvěma roky a čtyřmi měsíci současné vlády je rekordmanem posledního desetiletí.

Slávka Peroutková, „Třetí žena svého muže“, jak zní název její autobiografické knížky, slaví v těchto dnech úctyhodné jubileum. Věk dříve narozených dam se obvykle nepřipomíná, nejsou-li jejich životní příběhy něčím pozoruhodné. Příběh Slávky, rozené Fenclové, jejíž cesta se ve třiadvaceti letech osudově protnula s dráhou padesátiletého elitního novináře, spisovatele a dramatika Ferdinanda Peroutky, by vydal na celovečerní dobrodružný film. Slávka by v něm hrála často stejně důležitou roli, jako slavný novinář.

Od narození jednoho z největších českých průmyslníků Ing. Emila Kolbena nás dělí dnes přesně 150 let. Narodil se ve Strančicích u Prahy jako syn domkáře. Měl devět sourozenců, o něž se od svých 15 let pomáhal starat. Přitom vystudoval malostranskou reálku a pak i pražskou techniku. Po studijních cestách po západní Evropě a USA nastoupil jako inženýr do Edison Machine Company (nyní General Electric) v Schenectady ve státě New York. Tam se rychle vypracoval až na Edisonova asistenta. Tím začala kariéra muže, který se po návratu do Čech stal výrobcem elektrických strojů a průmyslového zařízení na špičkové technické úrovni.

Poslední volby byly příkladem, jak volby nemají vypadat. Předně: byly volby, které dvě třetiny voličů ignorovaly, pořád ještě výrazem plnohodnotné demokracie? Účast v krajských volbách poklesla oproti roku 2008 z už tak slabých 40,3 na 36,8 procenta, v senátních volbách (v průměru za obě kola) to bylo ve srovnání se stejným rokem ještě o deset procent méně. A navíc: sto dvacet tisíc voličů, evidentně z protestu proti stranám i kandidátům, volilo neplatně. Je nezájem 2 – 4 milionů oprávněných voličů o volby znakem zdravé nebo patologické demokracie?

Dnes už je to nepředstavitelné, ale ještě před půlstoletím se žádná katolická bohoslužba nesloužila v národním jazyce. Byla to doba zostřujících se sociálních rozdílů ve světě a turbulencí v církvi. Zatímco poválečná obnova západoevropských zemí vedla ke konzumnímu stylu života a odklonu od víry, v rozvojových zemích, jež opouštěly antikatolicismus, zaznamenávala římská církev velký příliv věřících.

Dnešek je pozoruhodný dvěma jubilei. Za prvé 830 lety od narození sv. Františka z Assisi, za druhé 430 lety od zavedení našeho, a tedy gregoriánského kalendáře. Zatímco Františkovo výročí je významné především pro Itálii, jejímž je patronem (vedle patronátu nad ekology a skautskými vlčaty), a pak samozřejmě i pro 154 tisíc našich Františků, gregoriánská reforma zavedená papežem Řehořem XIII. v den Františkova svátku, změnila systém počítání času prakticky na celém světě. Výjimku tvoří v náboženské oblasti pravoslavná církev, která pro situování církevních svátků užívá původní juliánský kalendář opožďující se za gregoriánským dnes už o 13 dní.

Právo nám perem Jiřího Hanáka napsalo, že česká státnost se odvíjí nikoliv od sv. Václava, nýbrž od Zlaté buly sicilské. Jako Rudé právo za totality, tak i Právo exkomunisty Porybného se nám snaží namluvit kdeco nepěkného o české minulosti, najmě křesťanské. Tak právě pan Hanák tvrdí, že zítřejší Den české státnosti se slaví „jen jako úradek politiků a lobbistů za svatého Václava“. Ani slovo o tom, že právě 28. září bylo většinou historiků přijato jako autentické datum smrti knížete Václava z rukou nájemných vrahů. Podle Hanáka se o českou státnost zasloužil Václavův bratrovrah Boleslav, Vratislav II., Vladislav II. a Přemysl Otakar I. – ten, který získal bulu od Fridricha Štaufského, vlastnícího tehdy jen pečeť sicilského krále.

I přes obavy z protestů a varování před atentátem se papežova cesta do Libanonu uskutečnila. „Přijel jsem jako poutník míru,“ řekl Benedikt XVI. na bejrútském letišti. Jeho 24. zahraniční cesta měla být pro blízkovýchodní křesťany posilou ve víře i v úsilí o přežití ve stále nebezpečnějším regionu. Ještě před patnácti lety, kdy Libanon navštívil Benediktův předchůdce Jan Pavel II., byla v „zemi cedrů“ převaha především maronitských křesťanů. Dnes je podle dosud respektované usance Národního paktu z roku 1943 prezidentem Libanonu pořád ještě maronitský křesťan Michel Sulajmán. Podíl křesťanů však představuje už jen méně než polovinu zdejší populace.

Kololoď je už docela vžité označení pro kombinovaný způsob turistiky lodí a na kole – především po dalmatských ostrovech. Jeho „vynálezcem“ (a možná i držitelem patentu) je cestovní kancelář Geotour, která tyto zájezdy pořádá už řadu let. V titulku dnešního blogu jsem si slovo kololoď vypůjčil jen proto, že jsme něco podobného letos poprvé vyzkoušeli i na Šumavě. Samozřejmě ne s námořní lodí s jídelnou a kajutami, ale jen s obyčejnou kánoí z půjčovny v Lenoře. Ovšem kola jsme měli stejná jako v Dalmácii, takže přibližná podobnost s jadranskou turistikou tu byla, ačkoli jsme oba dopravní prostředky museli pohánět vlastní silou.

Šéf ČSSD Bohuslav Sobotka dodržel slib a „Kalouskovu“ složenku se svým podpisem nám doručil. To je asi jediné, co o tom lze říci pozitivního. Pravá Kalouskova složenka nám nikdy nedošla až do schránky, ale pozitivní bylo alespoň to, že se snažila informovat, jaký má každý z nás (nezaviněný!) podíl na státním dluhu.

Před šesti lety poprvé – po dvanáctiletém období trvalého úbytku – byl nárůst počtu obyvatel ČR o pár stovek vyšší než počet zemřelých. Kdyby nebyl tento minipřírůstek tvořen z 96 % imigranty, mohlo se zdát, že půjde o obrat v demografickém vývoji. Nárůst nečeské populace ovšem pokračuje, aniž by se zvyšoval podíl počtu domácích obyvatel. Stále platí, že Češi postupně vymírají, rodí se méně dětí a uzavírá menší počet manželství. Jen umělé potraty podle komunistického zákona se už řadu let drží na pětadvaceti tisících ročně. Stárnutí populace a ubývání daňových poplatníků ohrožuje především samotné seniory, na jejichž starobní důchody má vláda čím dál tím méně peněz. I podle střízlivých odhadů demografů bude v Česku za pár desítek let dvakrát víc seniorů než aktivně pracujících obyvatel.