Z Kosova dolehl výrok Envera Hoxhaje, že nedávná bruselská schůzka prezidentů Srbska a Kosova „není ničím jiným, než de facto uznáním nezávislosti Kosova Srbskem“(!). Enver Hoxhaj (Enver Hodžaj - neplésti si s diktátorem komunistické Albánie Enverem Hodžou, který se psal Hoxha) je třetím kosovským ministrem zahraničí. Se svým jmenovcem (bez „j“ na konci příjmení) zjevně má společnou bujnou obrazotvornost. Také albánský maoista Hodža proslul výroky, nad nimiž svět kroutil hlavou. V roce 1967 například vyhlásil Albánii prvním ateistickým státem na světě, o něco později došel až k závěru, že Albánie je jedinou socialistickou zemí na světě.
Výroky obou pánů (Hodži i Hodžaje) upomínají na prehistorickou věštírnu v Dodóně, kde předci Albánců věštili ze šumotu listí Diova dubu. Skomírající kosovská ekonomika potřebuje nové injekce a pan ministr by před pěti lety vyhlášenou Republiku Kosovo už konečně rád viděl jako člena EU, OSN a snad i NATO. Ačkoliv je přání otcem myšlenky, ministrova myšlenka, že se Srbskem je už „ruka v rukávě“, je silně iluzorní. Dokonce lze říci, že na prezidentské večeři Tomislava Nikoliče s Atifete Jahjagovou, ničeho nového (kromě osobního setkání) dosaženo nebylo. Ještě před schůzkou Priština Nikoličovi zakázala vstup do Kosova a Nikolič prohlásil, že neuznává ani samostatné Kosovo ani Jahjagovou jako prezidentku.
Aby se představitelé znesvářených stran v Bruselu vůbec sešli (Bělehrad ani Priština pochopitelně nepřicházely v úvahu), musela na to baronka Cathy Ashtonová, vysoká představitelka Unie pro zahraniční vztahy, jistě vynaložit celý svůj diplomatický šarm. U večeře se mluvilo trojjazyčně – Nikolič srbsky, Jahjagová albánsky a překladatel s Ashtonovou anglicky. To, že si prezidenti před večeří alespoň podali ruku, je pokládáno za zázračný pokrok. Ale na jejich názorech se nic nezměnilo. Oba se shodli pouze v tom, že vše by mělo být řešeno formou dialogu.
Podle Nikoliče se dialog „nemůže ubírat tím správným směrem“, pokud bude Kosovo trvat na nezávislém státě. Jak připomněl, Srbsko je pro uspořádání vztahů „v rámci stále platné rezoluce RB OSN 1244 z června 1999“, která řeší otázku kosovské krize na základě „zachování suverenity a územní integrity“ tehdejší Jugoslávie. V praxi to dnes podle Nikoliče znamená především přiznání autonomie pro srbské regiony na severu Kosova, tedy dosažení obdoby stavu zaručeného kosovským Albáncům v rámci Jugoslávie již v roce 1966.
Jahjagová naopak vyjádřila politování, že Nikolič neslevil ze „starých nacionálních postojů“, a trvá na tom, že „je potřeba, aby spolupracovaly dvě nezávislé země“. Podle Ashtonové obě strany potřebují normalizovat vztahy zejména kvůli svému zájmu o členství v EU. Ústupky se očekávají především od Srbů, z nichž ovšem velká část preferuje zájmy kosovských soukmenovců před vidinou unijního členství.
Přesto baronka Ashtonová, která koncem října navštívila Prištinu se svou americkou kolegyní Hillary Clintonovou, nepřestává vyzývat srbskou vládu, aby ustoupila. Obě političky sice přijely uklidňovat napjaté vztahy v regionu a omlouvat debakl mise EULEX, která ani za 700 milionů eur nezvládla zdejší vysokou kriminalitu, nicméně Clintonová si jako manželka bývalého prezidenta USA, který zaštítil tzv. humanitární bombardování Jugoslávie, neodpustila prohlášení, že „suverenita a hranice nezávislého Kosova jsou jednou provždy jasně dané“. Odmítla dialog o územních změnách nebo o změně kosovské nezávislosti; podle ní „to jsou věci, které jsou mimo jakoukoliv diskusi“.
Lze jen pochybovat, že podobné kategorické soudy, pronášené osobou blízkou jednomu z původců barbarských náletů na města a vesnice, při nichž v roce 1999 zahynuly tisíce civilistů, mohou Srbové přijmout za své. Zvláště ne v současnosti, kdy ještě pět let po jednostranném vyhlášení samostatnosti Kosova pokračuje ničení srbských historických památek, hřbitovů a církevních objektů.
Podle Zorana Vlaškoviče z Kosovské Mitrovice ( server kosovoonline.cz) jen ve dnech 20. a 21. ledna kosovští Albánci zničili stovky pomníků na desítkách srbských hřbitovů. V centru kosovské Vitiny strhli bagrem památník padlých antifašistů. Na dvou třetinách území Kosova od roku 1999 zničili přes 280 srbských hřbitovů a více než 10 tisíc pomníků a náhrobků. Srbské hřbitovy proměňují v pastviny, ve skládky, louky a pole, a z pomníků staví ploty a zdi kolem svých domů. Vojáci KFOR kolem mnoha srbských hřbitovů navinuli ostnatý drát, ale ani to nezabránilo rozebírání a ničení náhrobků.
Například v jižní části Kosovské Mitrovice bylo zničeno 800 pomníků a více než 800 náhrobků bylo rozbito na srbském hřbitově v Prištině. Albánským extrémistům padlo za oběť přes 150 srbských kostelů a klášterů. V centru Djakovice byl zbourán a odvezen kostel Nejsvětější Trojice a na jeho místě zbudován park. Zcela byl odstraněn také kostel v Petrovci u Kosovské Kamenice, kostel v blízkosti Kraljevice u Podujeva a kostel v centru města Suva Reka. Ještě dnes musí pravoslavné kláštery Devič u Srbice, Gorioč u Istoku, stejně jako klášter Visoke Dečani a klášter Svatých Archandělů poblíž Prizrenu chránit před zničením jednotky KFOR a policie.
Ale i kdyby Srbsko na příkoří posledních čtrnácti let zapomnělo a nějakým zázrakem uznalo kosovskou nezávislost, s přijetím do mezinárodních struktur budou mít Kosované nebetyčné starosti. Bezpečnost v zemi (tím méně pro zahraniční investice) je mizivá, ekonomická zaostalost přetrvává, značnou část příjmů představuje enormní evropská pomoc a šedá ekonomika. I proto Kosovo dosud neuznalo 95 ze 193 členských států OSN.
Zahraniční ministr Hoxhaj ovšem vidí vstup do OSN růžově. „Každý druhý týden se objevuje nějaká země, která nás uznává, je to nezastavitelný proces,“ chlubil se nedávno Lidovým novinám. Podle ministrových počtů by tedy vloni muselo Kosovo uznat 26 zemí; bylo jich však jen 10. Samozřejmě tou největší a nejméně schůdnou překážkou vstupu Kosova do OSN je podmínka souhlasu minimálně 9 z 15 stálých členů Rady bezpečnosti OSN, přičemž žádný člen nesmí přijetí vetovat. Hned dva stálí členové RB OSN, zástupci Ruska a Číny, nicméně neuznali ani kosovskou nezávislost a nic nenasvědčuje tomu, že by tak chtěli učinit. Rétoricky nadaný pan ministr Hoxhaj by zřejmě musel být ještě kouzelníkem, aby je k tomu přemluvil.
