Dnešek je pozoruhodný dvěma jubilei. Za prvé 830 lety od narození sv. Františka z Assisi, za druhé 430 lety od zavedení našeho, a tedy gregoriánského kalendáře. Zatímco Františkovo výročí je významné především pro Itálii, jejímž je patronem (vedle patronátu nad ekology a skautskými vlčaty), a pak samozřejmě i pro 154 tisíc našich Františků, gregoriánská reforma zavedená papežem Řehořem XIII. v den Františkova svátku, změnila systém počítání času prakticky na celém světě. Výjimku tvoří v náboženské oblasti pravoslavná církev, která pro situování církevních svátků užívá původní juliánský kalendář opožďující se za gregoriánským dnes už o 13 dní.
Časový rozdíl mezi oběma kalendáři se neustále zvětšuje. Vyplývá to z toho, že juliánský kalendář zavedený v r. 46 př. n. l. Juliem Caesarem, použil délku tropického roku (doby mezi dvěma po sobě následujícími průchody středu slunečního disku tzv. jarním bodem) o 11 minut delší, než odpovídalo pozdějšímu a hlavně přesnějšímu astronomickému měření. V důsledku této chyby docházelo k postupnému opožďování kalendáře oproti začátku rovnodennosti a slunovratu. Tato odchylka s časem poměrně rychle narůstala, takže např. r. 453 činila jeden den, roku 581 už dva dny a roku 1582 za pontifikátu Řehoře XIII. byla zjištěna diference 9,809 dne. Narůstající rozdíl mezi juliánským kalendářem a relací pohybu Země vůči Slunci znepokojoval nejen středověké hvězdáře, ale i římskokatolickou církev. Narušovalo to totiž průběh církevního roku do té míry, že např. Velikonoční neděle už nemohla být slavena první neděli po prvním jarním úplňku. Na to, že rovnodennosti kalendářně začínaly dříve, než měly, církev upozorňovala už od 12. století, mj. i na kostnickém koncilu (1414 – 1418), kde se touto problematikou zabýval renesanční teolog a filosof Mikuláš Kusánský.
Soustavněji se přípravou reformy kalendáře od 14. století zabývaly papežské komise a astronomové, včetně Mikuláše Koperníka. Definitivní podobu však reforma dostala až podle návrhu, který papeži Řehoři XIII. předložil r. 1575 kalabrijský lékař a astronom Luigi Giglio. Papežská komise po sedmiletém zkoumání jeho návrh schválila a v únoru 1582 Řehoř XIII. vydal bulu Inter gravissimas, vyhlašující kalendářní reformu. Prakticky šlo o vynechání 10 dní za sebou, takže muselo být vybráno období, obsahující nejmenší počet významných svátků. Volba padla na desetidenní úsek bezprostředně po svátku sv. Františka, připadajícím na 4. října. Za následující den nebyl považován 5. říjen, ale rovnou až 15. říjen, čímž byl sice rok 1582 o 10 dnů zkrácen, ale dosáhlo se tak toho, že jarní rovnodennost zase začínala 21. března. Bez této korekce by se kalendář stále více opožďoval oproti skutečným změnám ročních období. Pro budoucnost papežská bula také stanovila, že každý poslední rok století bude přestupný jen tehdy, bude-li dělitelný číslem 400 (tedy 1600, 2000, 2400, ne však 1700, 1800, 1900, 2100, atd.).
Samostatným a dosti dobrodružným příběhem bylo zavádění nového kalendáře do světové praxe. V prvních měsících přijaly gregoriánský kalendář jen některé katolické země: Itálie, Španělsko, Portugalsko a Polsko. Nizozemci přijali reformu teprve koncem r. 1582 tak nešikovně, že v tom roce přišli o Vánoce. Protože mnoha prostým lidem nešlo na rozum, kde se ztratilo 10 dní, vytvořila se dokonce fáma, že jim byly ukradeny. Problémy vznikly také kvůli výpočtu daní a mezd. Ale ani v Čechách nešlo zavádění kalendáře hladce. Arcibiskup Martin Medek sice oznámil změnu data už ze 14. na 25. listopad 1582, ta však byla zamítnuta protestantskou částí obyvatelstva a o rok později i zemským sněmem. Teprve v r. 1584 prosadil reformu císař Rudolf II.; realizována byla skokem ze 6. ledna na 17. leden 1584. O několik dní později vstoupil gregoriánský kalendář v platnost ve Slezsku. V protestantských zemích se proti reformě zvedla vlna odporu, protože řada lidí ani nechápala problém se zpožďováním juliánského kalendáře. Svou roli hrála také skutečnost, že reforma probíhala v období rekatolizace. Protestanti se o papežovi vyjadřovali posměšně jako o Řehořovi Kalendářníkovi, který chce věrné křesťany přimět, aby se modlili v nesprávný den. Německo bylo v otázce kalendáře rozděleno až do r. 1700, kdy reformu přijala protestantská knížata. Snad nejobtížněji se změna prosazovala v Anglii, kde ji královna Alžběta I. na radu dvorního astrologa Johna Dee hodlala přijmout už koncem 16. století, ale pro zatvrzelý odpor anglikánského duchovenstva k tomu došlo až v r. 1752. K přijetí změny přispěla kritika z obchodních kruhů, jimž vadila nekompatibilita s kalendářem na kontinentu.
Dnes se používá gregoriánský kalendář jako občanský kalendář na celém světě. Jen některé islámské země mají své speciální kalendáře, např. Saúdská Arábie, která má Islámský kalendář, Írán a Afghánistán Perský kalendář a Etiopie Etiopský kalendář. Je jistě zajímavé, že nejpronikavější změnu systému počítání času za poslední tisíciletí přinesla právě římskokatolická církev, která bývá pokládána za jednu z nejkonzervativnějších institucí. Je to jeden z důkazů toho, že vedle lpění na dodržování tradic má smysl i pro moderní vědecké objevy a jejich uvádění do života.
