Ferdinand Peroutka jr. strana 5 z 5

Dostal se mi do ruky text, který potvrzuje, že česká „mlčící většina“ nemlčí a mlčet nebude. Autor blogu na iDnes Radim Ucháč píše: „Začalo mi lézt krkem mlčení k socialistickému vyhazování nám odebraných peněz a vnucování státních služeb pro vlastní děti. A když nechcete, šup – přijde trest. My například máme šest dětí, tedy přesněji připravujeme státu šest daňových poplatníků, a tak jsme si za posledních 14 let vysloužili od státu flastr cca 650 tisíc Kč. Neuvěřitelné? Ne, suchá realita…“ Autor – šéf občanského sdružení Hnutí pro život ČR – pokračuje: „…Jen Ministerstvo školství měsíčně přerozděluje (školkám) na každé dítě 3 011 Kč. Rodina, která si nenechá vnutit státní péči o dítě, je tak za tři roky v podstatě trestána částkou 108 tisíc Kč…“

Nekončící série žabomyších vládních bitev (zpravidla mezi TOP 09 a zbytkem koalice) pokračuje sporem o státního tajemníka pro EU. Když vláda proti vůli TOP 09 prosadila zřízení funkce unijního tajemníka, rozlítil se Karel Schwarzenberg natolik, že pohrozil vládě koaličním smírčím řízením. Když nepochodil s názorem, že šlo o „porušení koaliční smlouvy“, vtipně si jmenoval svého vlastního (už druhého, úplně stejně se nazývajícího) státního tajemníka pro EU. Jak připustil, za jmenováním tohoto (truc)tajemníka byl vtíravý pocit, že by „zadními dvířky“ mohlo vzniknout nové ministerstvo pro evropské záležitosti.

Staronová KDU-ČSL v čele s výrazným lídrem Pavlem Bělobrádkem dostává důvěru stále více občanů. Potvrzuje to i srpnový průzkum agentury Factum Invenio, v němž po sérii výsledků těsně nad pět procent dosáhla KDU-ČSL dokonce solidních 6,5 %, což je o téměř 2,2 % více než v posledních volbách. Křesťanští demokraté by se tak dostali vedle ČSSD (28,9 %), ODS (18,7 %), KSČM (15,5 %) a TOP 09 (13,6 %) jako pátá strana opět do Poslanecké sněmovny. Horší by to bylo s prognózou vládní koalice, protože pravice i s 12 lidoveckými mandáty by obsadila jen 91 křesel – VV jsou o 1,3 % pod hranicí vstupu do sněmovny a TOP 09 ztrácí oproti posledním volbám přes tři procenta. Nejvíce poslanců by měla levice, a pokud by se dohodla ČSSD s KSČM, mohly by s pohodlnou sněmovní většinou 109 mandátů uvažovat i o vládní koalici. Na tu by naopak nedosáhla dohoda ČSSD s KDU-ČSL, která by dala dohromady pouhých 84 mandátů.

Předehra letošní papežovy madridské návštěvy se příliš nelišila od té loňské barcelonské. V ulicích opět srocení Zapaterovou bankrotářskou politikou frustrovaných mladých Španělů, kteří si tentokrát přišli vylít vztek na účastnících Světových dnů mládeže. Třebaže se rozhořčení radikálové zaklínali, že protestují proti vysokým nákladům návštěvy Benedikta XVI. (ta byla pro španělskou ekonomiku naopak přínosná), nesli hesla osobně urážející hlavu katolické církve (Benedictus – pedofilus, apod.). Jejich vystoupení nemělo nic společného s tolerancí ani se základní slušností a sama madridská místostarostka Ana Botellová je charakterizovala jako „pouhou provokaci“. Z účelové lži extrémisty usvědčil i mluvčí španělské vlády José Blanco, když zdůraznil, že stát na světové setkání mládeže nijak nepřispěl, veškeré náklady hradila římskokatolická církev, poutníci a soukromí sponzoři.

O víkendu jsme na kole projeli skoro celou Šumavu, ale motorovou pilu – onen postrach hrdinných blokádistů („broučkařů“ či „ekoteroristů“, jak jim říkají místní) – jsme nezaslechli. Místo toho jsme shlédli pravý šumavský milíř romanticky dýmající pod Jeleními vršky, ale také mrtvé lesy na Smrčině a u Plešného jezera. Mohli jsme si myslet, že pokácením téměř 5000 napadených smrků na Ptačím potoce a Na Ztraceném je jednak zažehnána nejaktuálnější hrozba invaze lýkožrouta smrkového do těsné blízkosti Modravy a jednak skončila nezákonná akce, při níž se „ochránci přírody“ poutali řetězy ke kmenům, přespávali v korunách stromů a opakovaně se střetávali s policisty, usilujícími o vyklizení těžebních prostorů.

Propagandistické pochody homosexuálů získaly už v Česku truchlivou popularitu. Zapsaly se do paměti veřejnosti nikoliv proklamovanou tolerancí, nýbrž policejními manévry a nevkusnými hesly, jako např. „Můj penis je lesba“ nebo „Jsem gay, jsem teplej!“ (loňská Queer Pride Parade v Brně). Prosluly menším počtem účastníků s lesbickou, gay, či nějakou jinou „transsexuální identitou“, zato větší (či stejnou) účastí policistů, strážníků na koních, těžkooděnců, psovodů, vrtulníků a obrněných transportérů. „Čtyřprocentní menšině“ zatím vždy navíc sekundovali i černě odění anarchisté, patrně příkladní reprezentanti tolerance a nenásilí. Lidem, přesvědčeným, že homosexuální odchylka od normálu (v Masarykově slovníku naučném „pohlavní zvrácenost“, v politicko-korektním newspeaku „sexuální orientace“) nemusí být veřejně propagována, bylo dáno (politicko-korektní?) jméno „extremisté“.

Nejsou v éteru jen samé špatné zprávy, jako je norský masakr, somálský hladomor, řecký bankrot, libyjská anabáze nebo šumavská blokáda. Dobré zprávy ovšem noviny neprodávají a tak novináři (tlačení vydavateli) vyzobávají především katastrofy a horory. Mimoděk nás tak přesvědčují, že žijeme v nejhorším možném světě ovládaném korupcí, terorem a smrtí. Bohužel někdy tento ponurý obraz všehomíra akceptujeme, zvláště rezignujeme-li na vlastní úsudek a zkušenost. Přesto se dějí dobré věci, jen o nich málo čteme a slyšíme. Být poslem dobrých zpráv není atraktivní, protože zhýčkaný či zkažený čtenář má raději revoluce a vraždy, dobrým skutkům nevěří anebo se jim posmívá.

Přetřásá se nevpuštění českého prezidenta do australského parlamentu a je to z mnoha důvodů dobře. Především jako ukázkový příklad srážky politické bohorovnosti s bohorovností úřední, neboli exemplární netolerance jednoho k hlouposti druhého. Samozřejmě, Václav Klaus si mohl myslet, že má před sebou nedovzdělaného Aborigince, či dokonce potomka britského trestance, pro něhož hlava státu nic neznamená. Australan u bezpečnostního rámu zase mohl chtít dát lekci politikovi, který si podle médií na zahraničních návštěvách trapným způsobem přivlastňuje propisky. Ani jeden ovšem neprojevil ani náznak porozumění, natož smyslu pro humor, čímž se oba v tu chvíli ocitli na podobné (bohužel nepříliš vysoké) mentální úrovni.

Za komunistů mezi lidem koloval vtip o Slovenském národním povstání: Ráno partyzáni zaútočili a dobyli les. Odpoledne je Němci z lesa vytlačili. V noci partyzáni les znovu obsadili. Druhý den vnikli Němci do lesa a partyzáni se stáhli. Navečer partyzáni les obklíčili a Němce zahnali. Třetí den se hajný naštval a z lesa vyhnal všechny. Kéž by nějaký takový hajný vyhnal duhové, zelené, rudé a kdovíjaké partyzány od Ptačího potoka! Zdá se totiž, že je na ně krátký i šéf Správy NP Šumava Jan Stráský.

S tradičně velkou pompou slaví dnes Francie už 222. výročí pádu Bastily – dobytí pařížského vězení, jímž začala Velká francouzská revoluce. Pevnost Bastilu, postavenou r. 1369 na obranu proti Angličanům, bychom ovšem dnes marně hledali. Revolucionáři ji jako symbol „Starého režimu“ začali rozebírat už dva dny po jejím obsazení. V Bastile původně hledali střelný prach pro revoltu proti nenáviděnému králi Ludvíku XVI. a také „nelidsky týrané“ politické vězně. Po pětihodinové bitvě, v níž padlo 83 Pařížanů a jen tři obránci (většina se jich vzdala) však vítěze více zajímalo drancování. Ani političtí vězni v Bastile nebyli – pouze sedm kriminálních zločinců, mezi nimi i pověstný markýz de Sade, odsouzený za týrání.

V rámci postupného stahování jednotek KFOR z Kosova a Metochie začínají odcházet i čeští vojáci, aniž mohli výrazněji přispět ke stabilizaci této bývalé srbské provincie. Nevyznamenaly se ani jiné mezinárodní jednotky KFOR, ačkoliv mainstreamová media podle not NATO tvrdí, že jsou „zárukou stability“. Pokud se ovšem touto stabilitou nemyslí etnické dočišťování Kosova od srbského obyvatelstva, jemuž jednotky KFOR zdárně sekundovaly. Jednou z mála výjimek byla česko-slovenská obrana napadených Srbů v březnu 2004 v Prizrenu, kdy během kosovské „druhé křišťálové noci“ byly albánskými teroristy povražděny tři desítky Srbů a Romů. Když se k podobnému pogromu schylovalo i v Podujevu, byli odtamtud Češi velením KFOR pro jistotu odvoláni.

Třebaže se EU deklarovala a stále deklaruje jako humanistická instituce, její politika je úplně opačná. V posledních dnech to znovu potvrdila Evropská komise, která ústy své místopředsedkyně Viviane Redingové vyzvala Maďarsko k okamžitému zastavení protipotratové kampaně. Tato propotratová lucemburská feministka, která od roku 1999 působí na komisařských postech v EK, prohlásila, že maďarská vládní kampaň apelující na těhotné ženy, aby nechodily na potrat, „odporuje evropským hodnotám“. De facto tím prohlásila potrat za „evropskou hodnotu“. Zároveň oznámila úmysl přinutit Maďarsko všemi prostředky k navrácení 416 tisíc eur z evropských fondů, které na protipotratovou kampaň vynaložilo.

První setkání s knížkami Vlasty Pittnerové náhodného čtenáře jistě překvapí. Jsou tací, které její venkovské povídky a romány chytnou za srdce, a jiní, kteří je s opovržením odloží. Nejde o žádnou modernu, naopak tématikou i jazykem spíše o starobylost. Však také „spisovatelce Žďárských hor“ Vlastě Pittnerové (1. 1. 1858 Polná – 8. 3. 1926 Praha) by letos bylo úctyhodných 153 let. Patřila k souhvězdí českých buditelů a vlastenců přelomu 19. a 20. století a jejími současníky či přáteli byli např. Josef Václav Sládek, Svatopluk Čech, Karel Václav Rais, Eliška Krásnohorská, Karolina Světlá i o mnoho mladší Vlasta Javořická.

Předsedkyně Konfederace politických vězňů (KPV) Naděžda Kavalírová se obává, že projde-li právě projednávaný návrh zákona o třetím odboji, vyrojí se spousta neoprávněných žadatelů o status odbojáře. Přiláká je prý hlavně stotisícové (pro pozůstalé poloviční) odškodnění, které prosazují poslanci. Podle Kavalírové by byla zcela dostačující morální satisfakce. Kdyby totiž finanční odškodnění obdrželo 50 tisíc žadatelů, s nimiž počítá ministerstvo obrany, zatížilo by to státní rozpočet až pětimiliardovou částkou. To by jednak neodpovídalo evidenci KPV, podle níž z původních 450 tisíc žije už jen necelých osm tisíc postižených, a jednak by to poškodilo pověst samotných odbojářů, kteří s komunistickým režimem bojovali nezištně a výhradně z ideových důvodů.

Zdá se, že po dlouhých tahanicích parlament přeci jen přijme zákon o protikomunistickém odboji a odporu. Nedávno se na kompromisním návrhu shodl sněmovní branný a bezpečnostní výbor včetně poslanců za ČSSD, což znamená, že na plénu i v senátu bude mít velkou šanci na schválení. Požitky ze zákona plynoucí jsou zanedbatelné, důležité nicméně je, že odpůrci a odbojáři konečně získají uznání své odvahy či obětí v boji proti komunistické totalitě. Osvědčení o takové činnosti jim patrně nebude vydávat ministerstvo obrany ani Ústav pro studium totalitních režimů, ale nějaká zvláštní komise, o níž uvažují sociální demokraté.

Čte-li člověk zprávy o činnosti Evropské unie, sotva se může divit poklesu její obliby. Podle agentury STEM klesla v Česku důvěra v EU na historicky nejnižší úroveň. Pokud by se dnes znovu hlasovalo o vstupu do unie, bylo by 51 procent Čechů proti. Důvody, proč tomu tak je, STEM podle svého šéfa Stanislava Hampla nezkoumá. „Neptáme se na alternativy,“ říká Hampl a vysvětluje to nezájmem „relevantních politických sil“ o vystoupení z unie. Ale i v sousedním Rakousku se pro odchod z EU v nedávném průzkumu vyslovila většina Rakušanů. V obou zemích je evidentní nárůst počtu skalních odpůrců EU. V Česku je to už čtvrtina populace, zatímco pevných zastánců členství v unii je jen 15 procent.

Sobotní odborová demonstrace proti vládním reformám v podstatě pouze kopírovala rétoriku opoziční sociální demokracie. Ta sice akci nepořádala, její hrozby však odboráři zesílili. Neprotestovali proti zaměstnavatelům, ale proti koaliční vládě. V tripartitě přitom mají možnost své zájmy uplatňovat jak ve vztahu k zaměstnavatelům, tak ve vztahu k vládě - a také to dělali, než se rozhodli prásknout dveřmi. Ani ne před rokem ještě děkovali Fischerově vládě za vstřícný přístup k sociálnímu dialogu. Tehdy šlo o snížení schodku státního rozpočtu z 230 na 157 miliard korun. Janotův úsporný balíček levice ovšem rozcupovala a státní schodek o pět miliard zvýšila. Poté odboráři slavnostně prohlásili, že „budou hledat s novou vládou účinná protikrizová opatření, která přispějí k obnovení hospodářského růstu a k překonání nepříznivých ekonomických i sociálních dopadů krize“.

Květen jako mariánský měsíc je také připomínkou zničení mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí. I letos počátkem května prošel Prahou tradiční průvod za znovuobnovení této barokní památky, stržené zfanatizovaným davem před třiadevadesáti lety. Původní sloup se sochou Neposkvrněné Panny Marie vznikl po třicetileté válce za spolupráce vynikajícího barokního sochaře Jana Jiřího Bendla. Byl vztyčen v roce 1652 na paměť hrdinné obrany Starého a Nového města pražského před drancujícími Švédy (de Vriesovy plastiky ukradené ve Valdštejnské zahradě stále ještě jsou v zámku Drotningholmu ve Švédsku). Jádrem tehdejších obránců pražského souměstí byla „mariánská legie“, složená z nevycvičených měšťanů, řemeslníků a studentů Univerzity Karlovy.

Jako temné dědictví po komunistickém režimu vláčíme za sebou barbarský potratový zákon z roku 1986. Změna – zrušení, novela, zpřísnění - této původem leninské totalitní normy byla jedním ze základních polistopadových cílů především křesťanskodemokratických stran. Bohužel, ani zprvu horlivá KDU-ČSL potřebnou právní ochranu počatých dětí neprosadila. A bylo čím se inspirovat; např. poslanec Jiří Karas navrhoval snížení hranice potratu „na přání“ z 12 na 8 týdnů, respektování stanoviska otce či souhlas zákonných zástupců v případě nezletilosti.

Prezident Václav Klaus měl před dvěma měsíci pravdu, když varoval, že vytvoření bezletové zóny nad rozbouřenou Libyí bude znamenat normální válku. Ještě v březnu se díky poněkud naivní rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1973, podpořené čtyřmi desítkami zemí na londýnské konferenci o Libyi, rozhořel konflikt mezi jednotkami plukovníka Muammara Kaddáfího a západními vzdušnými silami. I když se Severoatlantická aliance a zejména USA zpočátku snažily držet stranou, pod tlakem útočící Sarkozzyho Francie a Cameronovy Británie nakonec NATO za vedení operací převzala odpovědnost. A z akce „na ochranu civilistů“ a zákazu „všech letů“ ve vzdušném prostoru Libye se stala válka nejen ničící Kaddáfího vojenskou sílu, ale zabíjející také nevinné civilisty. Válka, jejíž neslavný průběh poškozuje vojenskou i morální prestiž aliance a jejíž nejistý konec je v nedohlednu.

Jakmile je řádění lýkožrouta smrkového v šumavských smrčinách ohroženo, okamžitě zatroubí ekologisté k útoku. Právě teď se šikují aktivisté Hnutí Duha, Zeleného kruhu apod., připravení blokovat dřevaře, pokud by jen sáhli na jejich posvátného brouka zažraného ve smrkové kůře. „Vypadá to jako vyhlášení války. Svědčí to hlavně o tom, že kolem Šumavy propukla hysterie,“ řekl ministr životního prostředí Tomáš Chalupa, když četl zápis z porady aktivistů, který unikl přes internet.

Maďaři po 62 letech od ústavy nadiktované komunisty (dle sovětského vzoru) přijali novou ústavu – a hned je na levici pozdvižení. Takové, že rozčilení kritici ani nedokážou rozeznat, zda dvoutřetinová většina (262 z 386 členů sněmu), která ústavu přijala, je liberální nebo konzervativní. Jedni říkají, že pro ústavu byli liberálové, jiní, že liberálové byli proti ústavě. Také se velmi nepřesně tvrdí, že ústavní většinu hlasující pro ústavu tvořili jen členové Fidesz premiéra Viktora Orbána, zatímco mezi nimi bylo také 36 poslanců Křesťanskodemokratické lidové strany. Členy pravicové strany Jobbik (Hnutí za lepší Maďarsko), kteří hlasovali proti ústavě a rozvinuli transparent s nápisem „Nebudu zrádce“, deník Právo označuje za „nevládní fašisty“ podporující ústavu, jiné listy o nich vcelku logicky píší jako o odpůrcích ústavy.

Koalice je ve stavu obvyklém, čili rozklíženém. Tentokrát extra rozklíženém, rozklíženějším, než byla jakákoliv koalice předtím. A objevil se nový jev: kapři si vypouštějí rybník. To tu ještě nebylo; naopak se tvrdilo, že kapři si nikdy rybník sami nevypustí. Teď se koaliční kapři plácají v bahně jako sebevražedné hejno velryb na mělčině. Demise se skloňují ve všech pádech, jednak se podávají, jednak nabízejí, a kdo demisi nepodá, může být odvolán. Prezident Klaus ale demise nepřijímá, chce vidět záložní plán. Co bude dál? Kde jsou nějací rezervní ministři? Padne-li vláda, reformy jsou v troubě. Padne-li vláda, pryč jsou naděje, jež snad ještě vzbuzovala. Nebo to všechno byl podvod?

V sousedství zpráv o rozzuřených rotvajlerech a Afgáncích je tahle mimořádně příjemná: šestnáctiletá česká golfistka Klára Spilková při své profesionální premiéře na elitním okruhu Ladies European Tour (LET) získala na turnaji Lalla Meryem Cup v Maroku vynikající sedmé místo! A druhá výtečná: vítězkou celého turnaje se stala dvaatřicetiletá slovenská hráčka Zuzana Kamasová! Stalo se to o víkendu v marockém Agadiru, neboli oblasti Maghrebu, zmítané krvavými konflikty. Jaká astronomická vzdálenost je ale mezi pohodovou hrou bílým míčkem a nevypočitatelnými útoky cholerických nátur! Zdá se, že mezi golfovou fair play a rozpoutanými běsy opravdu nejsou žádná styčná místa. Dobré zprávy z neklidných koutů světa si proto zaslouží naši pozornost.