Zdá se, že po dlouhých tahanicích parlament přeci jen přijme zákon o protikomunistickém odboji a odporu. Nedávno se na kompromisním návrhu shodl sněmovní branný a bezpečnostní výbor včetně poslanců za ČSSD, což znamená, že na plénu i v senátu bude mít velkou šanci na schválení. Požitky ze zákona plynoucí jsou zanedbatelné, důležité nicméně je, že odpůrci a odbojáři konečně získají uznání své odvahy či obětí v boji proti komunistické totalitě. Osvědčení o takové činnosti jim patrně nebude vydávat ministerstvo obrany ani Ústav pro studium totalitních režimů, ale nějaká zvláštní komise, o níž uvažují sociální demokraté.
Předesílám, že i kdyby byl zákon nakrásně přijat, nehodlám si dělat sebemenší nárok na uznání jakéhokoli odboje či odporu. Ač bytostný „reakcionář“ a „protirežimista“, za komunismu jsem se držel (pamětliv rodinných rad) raději zpátky. Coby mladíček jsem sice občas vyvedl nějakou tu (třeba i „protistátní“) nepředloženost, později jako otec rodiny jsem se choval možná o něco obezřetněji. Kvůli exponovanému jménu mi soudruzi samozřejmě věnovali bdělou pozornost a vše mi pilně zapisovali do kádrových materiálů. Určitě jsem tam měl, že nemám správný třídní původ, nevstoupil jsem do Pionýra a z mých kamarádů sotva bude „mládež nová – mládež Gottwaldova“. Naopak: fascinoval nás tehdejší proces s „Vyšehradskými jezdci“ a tak jsme jako správní bubenečáci ve vší tajnosti založili „Club bubenečských střelců“. Měli jsme i legitimace, v nichž byla rovněž kolonka „páskovský majetek“, kde jsme evidovali např. „americké“ kravaty, „roury“ neboli „trubice“, „tříposchoďáky“ (pohorky z Gottwaldova), štráfaté ponožky, saka „do flašky“, kostkované košile a bundy s velkými límci. Samozřejmě jsme nosili „havly“, česali si „emany“ a asi si je i mazali pomádou. Promenovali jsme se po Matějské pouti, popíjeli hořčák a kouřili Džunky a Feminy se zlatým náustkem. To vše bylo tzv. politicky zavrženíhodné a nám tudíž obzvláště milé.
V komunistické nemilosti byl počátkem padesátých let také jazz a dixieland, dokonce i ta slova byla zakázaná – byla to totiž „buržoasní“ zábava, podobně jako za Hitlera to byla „žido-negroidní“ hudba. Jazzu se smělo říkat jen taneční hudba a provozovaly ho pouze „estrádní a taneční orchestry“ nebo „rytmické skupiny“. Ze západních zpěváků byl komunistům „košer“ jen americký mírový pěvec Paul Robeson a francouzský šansoniér Yves Montand (dokud neúčinkoval ve filmu o politických procesech podle Londonova Doznání). Až v roce 1955 se jako zjevení z jiného světa objevily na ohradách plakáty s oním uhrančivým slovem JAZZ. Byl to možná první Vlachův koncert v Lucerně po únoru 1948. Na něm jsme jako čtrnáctiletí bubenečtí pistolníci samozřejmě nesměli chybět. Byla to pro nás taková emotivní „pecka“ (např. Krautgartnerova saxofonová sóla), že jsme jeli noční tramvají úplně načerno (a revizor pak týdny chodil vymáhat od nás pokutu do školy). To už jsme propadli boogie-woogie z šelakových desek a rock´n´rollu z americké armádní stanice AFN Munich a snažili se prozpěvovat různé „býbaby“ či „hejbábyryby“. Začínali jsme chodit na Pražský dixieland do kavárny Axa a na Karla Krautgartnera s Luďkem Hulanem a Vlastou Průchovou do Vltavy. Tělesně jsme se tedy stále nacházeli v „lidodemo“, žili jsme ovšem už tak trochu „mimo“. S podobnými zálibami (a svým jménem) jsem se pochopitelně nedostal na žádnou střední (či jak se tehdy říkalo „výběrovou“) školu, což mi bylo písemně sděleno školským odborem ÚNV hl. města Prahy i samotným ministerstvem školství. Proto jsem nastoupil do odborného učiliště Státních pracovních záloh, kde jsem se věnoval „studiu“ strojního zámečnictví. V tomto oboru jsem nedosahoval ani zdaleka tak oslnivých výsledků, jako v komunikaci s učňovskými vrstevníky, jimž jsem do učilištního rozhlasu o přestávkách pouštěl Jordanovo Choo-Choo Chi Boogie či When The Saints Go Marching In v podání Dixielandu Graeme Bella.
V prvním ročníku učiliště mi zemřeli oba rodiče a ujal se mě strýc s tetou – sestrou zlopověstného „zrádce a agenta imperialismu“, neboli skvělého novináře Ferdinanda Peroutky. Tehdy jsem také poprvé viděl terénní závod motocyklů v Šárce a „něco se stalo“. Už na kole jsem si zkoušel jezdit „terénky“, ale jakmile jsem zažil v akci taková esa jako Jardu Čížka, Frantu Róna, Fritze Betzelbachera, Dave Bickerse nebo Briana Stonebridge, byl můj osud na příštích 15 let takříkajíc zpečetěn. Nebyl jsem k udržení a vrhnul se s bicyklem na motocyklovou trať tehdy populární „vršovické“ soutěže. Motal jsem se terénem mezi soutěžními motorkami až do Týnce a vrátil se jako koule bahna. Ale za čtrnáct dní jsem se na stejnou trať vydal už se skutečnou (byť pouze padesátikubíkovou) motorkou, totiž Pionýrem vulgo „pařezem“, „prskoletem“ či „kozím dechem“, jemuž jsem pak byl věrný až do vojny. První soutěž na „splašených trubkách“, jak se odstrojeným a všelijak upraveným padesátkám také říkalo, jsem absolvoval v Heřmanově Městci – s odřeným nosem, ale na zlatou. Sbíral jsem body na výkonnostní třídu v soutěžích a snil o motokrosu. Padesátky tenkrát terénní závody nesměly jezdit, ale v r. 1957 jsem ve Vršovicích za Waldeskou prosadil a uspořádal alespoň „jízdu zručnosti“ a poté každý rok „cvičný terénní závod“. Terénní klání „splašených trubek“ – to byla ve svazarmovském sportu novinka, skoro revoluce, která se ujala nejdřív v Praze a pak v celé republice. Zanedlouho závody padesátek na pražských perifériích dokonce přenášela televize. Vršováci ve „splašených trubkách“ předstihli žižkovskou konkurenci a diváků na „Vršovické rokli“ byly tisíce (a to jsem plakátky maloval vlastnoručně a roznášel po obchodech).
Pravda, byli jsme ve Svazarmu, protože jinde se motorismus provozovat nedal, ale měli jsme svůj mimoběžný svět. Komunističtí papaláši neměli u nás šanci. Byli jsme opouzdřená parta, srdcem v zakázaném prvorepublikovém autoklubu – AKRČs. Tuhle nášivku jsem měl na kombinéze, dokud mě ji na jedné soutěži pod pohrůžkou zákazu startu nedonutili sundat. Jinde svazarmovci před startem soutěže vypouštěli holubice (míru) a hráli hymny, ale při sovětské jsem si sedl, takže mi pak chodily anonymy, že nejsem socialistický sportovec, ale skvrna. Dnes by nám možná někdo řekl vnitřní exil. Byli jsme však spíš parta provokatérů, kterým leccos prošlo, protože jsme dobře jezdili.
O tom, jak se „splašené trubky“ zapletly i do protestů proti sovětské okupaci, snad zase někdy příště.
- Zákon o protikomunistickém odboji autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2315/231486.jpg
- Saxofony autor: Wikipedia, zdroj: Wikipedia http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/231/23087.jpg
- Jawa 50 zdroj: www.motogrupa.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1126/112508.jpg
