Ferdinand Peroutka jr. strana 3 z 5

Psal se rok 1955 a na plakátech se po letech jazzového půstu znovu objevilo slovo JAZZ. Šlo o tehdy ojedinělý galakoncert orchestru Karla Vlacha v Lucerně. Vypravili jsme se na něj tři osmáci jako do světa kapitalistických šelem a s požehnáním rozechvělých rodičů. Lucerna se leskla plechy trubek, trombonů i saxofonů a nad poloplešatým kapelníkem se tyčila majestátní postava šéfa saxofonové sekce Karla Krautgartnera. Viděli jsme ho poprvé, fascinoval nás čtrnáctileté kluky černými brýlemi i kudrnatou kakadou a intrikánským knírkem, ale především smrští virtuózního jazzu. Foukal svá sóla nadmutými hrošími tvářemi s takovou vervou, že Lucerna vstávala ze sedadel. Z celé hvězdné kapely byl pro nás nejlepší on.

Stalo se už pravidlem, že ČSSD si témata volební kampaně vybírá z oblasti čiré demagogie a populismu. S tématem odporu proti zdravotnickým poplatkům vyhrála krajské volby před čtyřmi lety. Obsadila 13 ze 14 hejtmanství a hejtman Rath se holedbal, že třicetikorunové poplatky bude lidem vracet. Jak dopadl Rath a jak dopadl boj proti poplatkům, dnes už víme: Rath je pod zámkem a jeho straničtí kolegové zjistili, že některé zdravotnické poplatky mají „své opodstatnění“, takže např. šedesátikorunové poplatky za stravu v nemocnici ÚV ČSSD dokonce zahrnul do svého střednědobého programu.

Kdo je poprvé v Chotěborkách, možná ani pořádně neví, kde vlastně je. Stojí na návsi velké jako dlaň pod voňavými lípami, vidí barokního Jana z Nepomuka, tři stavení, dřevěnou zvonici a kostel se šindelovou střechou. Musel by dojít až na kraj návršíčka s pár chalupami, aby dohlédl třeba ke Zvičině, na Orlické hory a do Polabí. Je-li tu hodinu před sobotním koncertem, slyší z kostela mešní hudbu. Je to ovšem jen „svatá“ předehra. Pravý koncert začíná na faře po mši, ta ale také stojí za to.

Expanzivní historická povaha islámu je nesporná; dokladem toho jsou euroasijské dějiny od 7. století. Už v letech 633 – 641 si muslimští nájezdníci podrobili byzantská území v Sýrii a Palestině, později i celý Egypt a Persii. Židy a křesťany vypověděli z arabského poloostrova. V systematickém dobývání nových území pokračovali útoky na ostrovy ve Středomoří, podrobením Španělska a Kypru. Všude prosazovali nadřazenost islámu a diskriminaci vyznavačů jiných náboženství. Cílem bylo vytvořit z muslimů vládnoucí vrstvu. Ve středověku pokračovala v islamizaci Osmanská říše, která si podmanila celý Balkán, část střední Evropy (dnešní Maďarsko a Slovensko) i další oblasti v severní Africe a v jihovýchodní Asii. V současnosti islám nejvýrazněji expanduje v důsledku muslimské populační exploze (příklad Kosovo) i radikálních požadavků militantních islamistů na rozšiřování práva šaría, jimž evropští politici v obavě z násilných protestů stále častěji ustupují.

O panelech občanského sdružení Stop genocidě, znázorňujících drsnou realitu umělého potratu, se poprvé psalo krátce před Vánoci 2010. Tehdy proti dvěma členům sdružení, kteří panely umístili u libereckého gymnázia F. X. Šaldy, násilně zasáhla česká policie (viz blog Vánoce bez násilí z 23.12.2010). Čtyři příslušníci PČR oba dobrovolníky odvlekli do policejního vozu a šest hodin je protiprávně zadržovali na policejní služebně. Přestože byla pokojná akce sdružení Stop genocidě řádně nahlášena i povolena, policie ji interpretovala jako „přestupek proti veřejnému pořádku“ a udala organizátory libereckému magistrátu. Jak se ukázalo, tento policejní postup byl iniciován dokonce samotným Šaldovým gymnáziem, které své pedagogické poslání zřejmě spatřuje v bránění informovanosti svých studentů o nejhorším společenském zlu posledního století, a proto na organizátory petiční výstavy poštvalo policii.

Balkanizace je oblíbeným bruselským strašákem každého, kdo seriózně zvažuje smysl hurá-integrování do krachující firmy. Někdejší šéfredaktor Respektu Martin M. Šimečka v posledním čísle tohoto časopisu pod titulkem „Slováci, Češi a jejich cesta na Balkán“ rozvíjí teze o tom, že se Česko na rozdíl od Slovenska od rozdělení v r. 1992 vydalo špatnou cestou a míří do jakéhosi periferního, snad balkánského, prostoru. Zatímco před dvaceti lety to špatně vypadalo se Slovenskem, jemuž slovenský nacionalismus dával „nebezpečné balkánské rysy“, dnes je prý Slovensko díky eurozóně ukotveno v Evropě hlouběji než ČR.

Koedukovanou skladbou starších cvičenců s názvem „Jen pro ten dnešní den“ začíná dnes večer na vršovickém stadionu SYNOT TIP ARÉNA hlavní vystoupení XV. Všesokolského sletu. Pro oslavy 150. výročí založení české vlastenecké a tělocvičné jednoty SOKOL je výběr titulu písničky skladatele Slávy Emanuela Nováčka z nezapomenutelného prvorepublikového filmu Kristián docela výstižný. Shlédneme-li řady cvičenců mírně se pohupujících v rytmu proslulého slow fox-trotu, možná pochopíme, jakou sílu a nostalgické kouzlo pořád má jak původní myšlenka tělocvičného spolku, tak i jeho slavná a pohnutá stopadesátiletá historie.

Soudce Kamil Kydalka rozhodně nepostrádá tah na branku, zvláště jsou-li v ní dva bezmocní lidé: manželé K., pečující „alternativně“ o syny Vítka a Martina, narozené v letech 2009 a 2010. Rozumnou nabídku revize svého mimořádně tvrdého rozsudku v nařízeném novém projednání soudce Kydalka nevyužil; pouze v pondělí potvrdil, co rozhodl už v lednu: osm let natvrdo pro otce a tříletou podmínku s ambulantní psychiatrickou léčbou pro matku. „Většinou neočekávám, že by se mi kauzy vracely,“ říká sebejistě. V celé kauze „vlčích dětí“, jak ji nazvali bulvární novináři, přitom od počátku zřetelně vystupuje zájem exemplárně potrestat někoho, kdo se vymyká poslušnosti státu a trvá na svobodě pečovat o své děti podle vlastního přesvědčení.

Obstrukce mají v parlamentní tradici své místo a zpravidla slouží ke zviditelnění většinově neprůchodných názorů. „Zástupci komunistů zahájili obstrukci a snažili se mlácením do pultíků a křikem zmařit jednání,“ napsal ve svých dějinách zemí Koruny české Antonín Klimek o parlamentních způsobech komunistů v r. 1922. Zdá se, že devadesátiletý vývoj tyto způsoby přeci jen trochu zjemnil; podstata obstrukce – úporné bránění jinak nevyhnutelnému výsledku – ovšem zůstává stejná. Dnešní komunisté a sociální demokraté se dokonce vyžívají v podobných tématech jako jejich prvorepublikoví partajní předchůdci. Zatímco tehdy chtěli decimovat katolickou církev drakonickým zákonem o odluce od státu, dnes by rádi dosáhli téhož legalizací komunistické loupeže církevního majetku. Až na to, že odluku církví od státu tím naopak mohou natrvalo zablokovat.

Jakkoli se to zdá absurdní, eurokraty vysněný evropský superstát může – jako bájný Fénix z  popela – povstat z krize eurozóny. Nejvyšší představitelé Evropské unie podle německého deníku Die Welt chtějí už na červnovém summitu Evropské rady představit „cestovní mapu“, jež by měla vést k záchraně eurozóny cestou nejužší integrace. Jak deník upozorňuje, nejde o řešení, které by zahrnovalo celou unijní sedmadvacítku, ale jen 17 států platících eurem. Proto plán podle deníku nejen vyvolává kontroverze na německé politické scéně, ale může mít za následek i rozštěpení Evropy.

Rok se sešel s rokem a v šumavských hvozdech se chystá další kolo tvrdého boje mezi Správou Národního parku Šumava a ekologisty zastoupenými především Hnutím Duha. Stanoviska obou stran se po loňské blokádě v lokalitách Ptačí potok a Na Ztraceném a bezvýsledných pokusech o dohodu, zda hubit, či nehubit lýkožrouta smrkového, nesblížila ani o píď. A to i přesto (anebo právě proto), že loňský rok byl z hlediska záchrany zeleného šumavského lesa mnohem úspěšnější než léta předchozí. Díky mnohem důslednější asanaci kůrovcové kalamity v r. 2011 evidují letos lesníci Správy NPŠ o více než dvě třetiny méně kůrovcem napadených stromů, než tomu bylo v loňském roce.

Nominace nových kandidátů na prezidentský úřad skýtají různá překvapení. K těm příjemnějším patří kandidatura dlouholetého poslance KDU-ČSL a současného velvyslance ČR v Bělorusku JUDr. Ing. Jiřího Karase. „Jsem odhodlán přispět k upevňování spravedlnosti, politické stability a zachování svobod v naší zemi,“ uvedl Karas v krátkém prohlášení ke svému rozhodnutí. Podporu jeho kandidatuře vyjádřily prorodinné a lidsko-právní organizace, např. Hnutí Pro život ČR. Naopak šéfovi lidovců Pavlu Bělobrádkovi není Karasova kandidatura na Úřad prezidenta ČR příliš po chuti. „Jeho kandidaturu bych považoval za nešťastnou. KDU-ČSL vyslovila podporu Zuzaně Roithové, rozmělnění hlasů jen nahrává našim politickým soupeřům,“ řekl nedávno Bělobrádek.

Včerejší ucpání silnic zemědělskými vehikly ve 12 českých krajích si naštěstí nevyžádalo žádné oběti ani nezpůsobilo větší škody. Jak se dalo čekat, zpomalovací jízda také nepřinesla kýžený výsledek, jímž mělo být zachování tzv. zelené nafty (vratky 60 % spotřební daně z ceny nafty) a nezdaněného „tichého“ vína. Vláda včera v rámci úsporných a daňových opatření rozhodla právě opačně, a pokud tyto změny schválí parlament a podepíše prezident, bude po zelené naftě v Česku veta a po nezdaněném vínu jakbysmet.

Bohuslav Svoboda (ODS) se jako první pražský primátor vyjádřil příznivě k obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. „S umístěním sloupu počítáme letos. Odhadujeme náklady na jeden až dva miliony korun,“ uvedl pro Lidové noviny. Podle Svobody je sloup už z 80 procent hotový a není problém jej umístit před radnici do konce roku. Své slovo k návratu barokní památky ještě řeknou pražští radní. Kladně se k tomuto záměru staví také většina kunsthistoriků. Historik architektury Zdeněk Lukeš se domnívá, že především se má jako jedna z dominant náměstí vrátit na své místo barokní sloup z r. 1652, a po něm možná i renesanční Krocínova kašna z roku 1591.

Kremelská rošáda mezi jedenáctým premiérem Ruské federace Dmitrijem Medvěděvem a čtvrtým (již trojnásobným) prezidentem Vladimirem Putinem nevěstí žádnou výraznější změnu v domácí ani zahraniční politice Ruska. Svět a zvláště Evropa mohou očekávat další kolo tažení za obnovu velmocenského vlivu Moskvy, takřka ztraceného po rozpadu SSSR.

Mezi těmi, kdo v těchto dnech nejhlasitěji volají po předčasných volbách, je strana, která v posledních volbách zcela propadla – KDU-ČSL. Je to svým způsobem pochopitelné: lidovci pod Bělobrádkovým vedením jednak naskočili na módní vlnu politické frustrace a těží z většinové neoblíbenosti Nečasovy vlády, a jednak se jejich volební preference konečně přehouply přes pět procent nezbytných k návratu do Poslanecké sněmovny (což se dá vysvětlit jedno druhým). Agentura Median lidovcům v hypotetických volbách předpověděla 6 % hlasů, Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) 5,5 % a společnost SANEP jen o desetinu procenta méně. Skeptičtí ke comebacku KDU-ČSL do vysoké politiky zůstali pouze respondenti STEM, jichž se pro lidovce vyslovilo 3,3 procenta.

Jako kdyby žádná krize eurozóny nebyla, jako kdyby Evropská unie nebyla stále méně oblíbená, jako kdyby si více a více Evropanů nekladlo otázku, proč do toho nadnárodního mocenského spolku vstupovali, chrlí bruselský šiml stále nové výstřední nesmysly. Otravuje jimi občany, ale zejména mravní klima v Evropě. Vedle nových zákazů a příkazů, jako kterými žárovkami svítit nebo nesvítit, do jakých kurníků strkat slepice, od kolika let děti smějí nafukovat balónky a troubit na frkačky, valí se na nás i podobně racionální legislativní doporučení, rezoluce a směrnice, navíc sankcionované citelnými postihy. Jako například nedávná směrnice EU o povinném „štítkování“ budov, jímž mají vlastníci (za značnou finanční úplatu) prokazovat energetickou (ne)náročnost staveb, jinak jim bude hrozit pokuta ve výši až sto tisíc korun.

Nedávná připomínka stoletého výročí dokončení Hlávkova mostu v Praze se dotkla i složitých, více než 100 let starých sporů o konstrukci obou jeho částí. Z tehdejší soutěže mezi zastáncem železné konstrukce ing. Jiřím Soukupem (spoluautorem železného mostu Svatopluka Čecha) a průkopníkem betonové stavby ing. Františkem Menclem vyšlo těžko pochopitelné řešení: každá část mostu vznikla z jiného materiálu. Dvoutřetinová část mezi ostrovem Štvanice a Holešovicemi přes hlavní rameno řeky byla postavena z betonu, zatímco pro spojení mezi Těšnovem a Štvanicí nad plavebním kanálem bylo zvoleno železo. Tato železná část mostu ovšem rychle stárla a po pěti desetiletích musela být nahrazena konstrukcí železobetonovou. Ale ani tato změna, která má letos půlkulaté jubileum, se neukázala jako příliš šťastná.

Ani předvčerejší úspěšná resuscitace Nečasovy vlády patrně nikoho nepřekvapila. Zejména ne ty, kdo považují všechny vládní krize jen za další díly operetní frašky. Pokud ale nové a nové spory a usmiřování ve vládní koalici chápou pouze jako dramatizování nepomíjející vůle k moci, unikají jim i některé ne právě podružnosti. Například taktizování koaličních partnerů snažících se vylepšit si nelichotivé preference, či dokonce (zvláště u Věcí veřejných) zachránit se před vymazáním z politické mapy v příštích volbách. Z tohoto mumraje stranických zájmů ovšem krystalizuje stále silnější pozice premiéra Petra Nečase, který se během jednoho roku skoro zázračně proměnil z oné mediálně vysmívané „mátohy v pekle“ v pevného a cílevědomého stratéga, jenž z každého střetu těží konkrétnější obrysy tvrdých úsporných opatření.

Stalo se v posledních dvou letech módou agitovat pro revoluci. Snad to k nám přiválo „arabské jaro“, blokáda Wall Streetu, krize eurozóny nebo věčně zelené ideje Bakunina a Kropotkina (ve zdemístné odrůdě Kellerově či Slačálkově). Půjde prý o porážku kapitalismu. A také té prohnilé demokracie, která hanebně zklamala. Případně i o zničení „buržoazního“ státu a nastolení vlády „svobodného lidu“. Ne se zbraní v ruce (armáda nejde „s lidem“), ale nějaké ty stávky, demonstrace, blokády a ničení majetku si to jistě vyžádá. Také podpálená auta, banky a veřejné budovy v hlavách revolučních aktivistů možná už plápolají. „Když se kácí les, létají třísky,“ pravil přece Lenin.

Právě skončená papežova návštěva Mexika a Kuby nebyla jen rutinní cestou zakrátko už pětaosmdesátiletého Benedikta XVI. Směřovala sice do oblasti, kde katolicismus ve většině států drtivě převládá, kde však právě v případě Mexika i Kuby byl v minulosti tvrdě pronásledován. Třebaže papežova cesta měla především pastorační povahu, nemohla se vyhnout ani sociálním a politickým aspektům života (nejen) katolíků v obou zemích. Zatímco v demokratickém Mexiku Benedikt XVI. zažíval takřka triumfální spontánní přivítání, na komunistické Kubě bylo jeho přijetí o poznání odměřenější. V obou zemích je však po letech perzekuce katolické církve patrný příklon k respektování jejího mravního a sociálního působení.

Čas od času se leckdo pohoršuje, píše-li se či mluví o masovém zabíjení nenarozených dětí jako o genocidě. Podle definice genocidy (zločin vyhlazování příslušníků národních, etnických, rasových nebo náboženských skupin) násilné potraty bez rozdílu původu a rasy opravdu splňují jen některé znaky takto definovaného zločinu. Lze říci, že zatímco genocida v nejužívanějším smyslu toho slova se vztahovala jen na určité menšiny obyvatelstva, zabíjení nenarozených postihuje nesrovnatelně větší část (vlastně naprostou většinu) populace. Také se užití slova genocida pro potratové zločiny často oponuje tím, že zatímco zabíjení Židů, Romů i jiných etnik v koncentračních táborech nacistického Německa měl na svědomí historií odsouzený zločinecký Hitlerův režim, zabíjení počatých dětí neprovádějí žádní zločinci, nýbrž lékaři demokratických států, a to podle platných zákonů.

Dobeše do koše, Peroutku do koutku! Hesla připomínající štvanice na dva různé muže jsou od sebe vzdálená letos už 64 let. Kampaně proti oběma měly málo společného, něco ale přece. Mířily na lidi, nepohodlné těm, kdo moc právě uchvátili, nebo si ji hodlají přisvojit. Na lidi, kteří čelili přesile, neboli jak se dnes říká, „foukali proti větru“. Šéfredaktor tehdejších Svobodných novin Ferdinand Peroutka psal pravdu o komunistech; proto na něj byla poštvána „mládež nová, mládež Gottwaldova“. Ministr školství Josef Dobeš dost nepochleboval domácím „odborníkům“, chtěl školství reformovat a dokonce měl svoji hlavu. Ať se tedy nediví, že na něj uražení akademici a křiklouni z vysokoškolské mládeže uspořádali cosi jako parforsní hon.

V Česku se stále ještě vede spor, zda rozhodnutí české vlády nepodepsat pakt o fiskální unii bylo rozumné, správné a legitimní, či nikoliv. Ač se premiér Nečas a ministr Schwarzenberg před nedávnem vzájemně ujišťovali, že budou ve výrocích zdrženlivější, ostrá slova o „trucování či vydírání“ (Nečas), „okopávání kotníků“ (Jan Zahradil) či „vyžírkách“ (Schwarzenberg) se opět vznášejí éterem a zamořují novinové stránky. Žádné nové věcné argumenty přitom nejsou ve hře, omílají se jen ty omšelé. Podle obhájců nepodepsání paktu čelíme tlakům na vytvoření politické unie, podle odpůrců naopak směřujeme do izolace a na periferii Evropy.