Expanzivní historická povaha islámu je nesporná; dokladem toho jsou euroasijské dějiny od 7. století. Už v letech 633 – 641 si muslimští nájezdníci podrobili byzantská území v Sýrii a Palestině, později i celý Egypt a Persii. Židy a křesťany vypověděli z arabského poloostrova. V systematickém dobývání nových území pokračovali útoky na ostrovy ve Středomoří, podrobením Španělska a Kypru. Všude prosazovali nadřazenost islámu a diskriminaci vyznavačů jiných náboženství. Cílem bylo vytvořit z muslimů vládnoucí vrstvu. Ve středověku pokračovala v islamizaci Osmanská říše, která si podmanila celý Balkán, část střední Evropy (dnešní Maďarsko a Slovensko) i další oblasti v severní Africe a v jihovýchodní Asii. V současnosti islám nejvýrazněji expanduje v důsledku muslimské populační exploze (příklad Kosovo) i radikálních požadavků militantních islamistů na rozšiřování práva šaría, jimž evropští politici v obavě z násilných protestů stále častěji ustupují.
Dobyvačnost starých Arabů či Turků i s příslušnými excesy lze chápat mj. v kontextu s tehdejším pojetím technologie moci či brutálním válečnictvím. Horší je to s pochopením pozdější islámské krutosti, ať už ve vztahu k vyznavačům jiných náboženství nebo zastáncům jiné kultury. Přestože islám znamená „oddání sebe Bohu“ a muslim je podle toho „Bohu se oddávající“, islámské právo šaría za bohulibé považuje i neobyčejně drastické tresty: např. za odpad od islámu smrt, za cizoložství ukamenování, za krádež utětí ruky, atd. K náboženským povinnostem podle práva šaría patří také obrana a rozšiřování islámu ve vlastním srdci i ve světě, neboli boj proti nevěřícím, tzv. džihád mečem.
Zatímco od 7. do 9. století probíhal džihád ve všech formách prakticky nepřetržitě, později se vyskytoval spíše jen v obranných válkách. V 19. století byl v Súdánu vyhlášen džihád proti nevěřícím a „špatným muslimům“; tzv. Mahdistické povstání vedl muslimský duchovní Muhammad Ahmad, řečený Al-Mahdí (Spasitel). Za První světové války vyhlásila Osmanská říše džihád nepřátelům Trojspolku především z politických a ekonomických důvodů. Oba tyto džihády skončily nezdarem, druhý dokonce rozpadem Osmanské říše a nástupem moderního tureckého státu. Jeho zakladatel Mustafa Kemal Atatürk se o islámu vyjádřil s velkým opovržením: „Islám, tato absurdní teologie nemorálního beduína, je mršinou, která otravuje naše životy.“
Přestože byl Atatürkův výrok ortodoxními muslimy tvrdě odsouzen, dodnes má tento „otec národa“ v každém větším tureckém městě svou sochu a je zobrazen na tureckých bankovkách. Islámská „absurdní teologie“ ovšem své otrávené ovoce vydala: v květnu 1941 Velký muftí Jeruzalémský a Palestinský vůdce Saďd ibn Muhammad Amin al Husseini vyhlašuje džihád proti Britům a židům po boku Adolfa Hitlera a jedná s nacisty o „konečném řešení“ židovské otázky. Po válce džihád pokračuje v teroristických a sebevražedných útocích na lidi, jejichž jediným proviněním je příslušnost k jiné kultuře.
Fanatická nenávist muslimů vůči židům znovu vyhřezla v r. 1972 zavražděním jedenácti izraelských sportovců na mnichovské olympiádě. Hrůzným vrcholem zabíječské ideologie islámských teroristů byly chladnokrevně koordinované útoky čtyřmi unesenými letadly na důležitá centra USA 11. září 2001, jež si vyžádaly téměř tři tisíce civilních obětí. Místo zděšení a odsouzení této masové vraždy, ji četní (např. palestinští) muslimové přijali s nadšením a jásotem.
Ačkoli po barbarských útocích proti západní civilizaci se propojení islámu s terorismem stalo zcela evidentním, objevili se různí apologetové islámu, kteří tvrdí, že jde o náboženství mírumilovné, jemuž kazí pověst jen nepatrná menšina frustrovaných jedinců. „Důvodem ke znepokojení je autoritářský styl politiky, ne islám,“ napsal nedávno v Lidových novinách Erik Siegl z Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK. Podle něj by islamisté vzešlí z „arabského jara“, pokud by se řídili „morálním étosem islámu“, měli být lepšími vládci než autokraté a sekularisté vzešlí z armády. V neustálené situaci porevolučního Egypta, Tuniska či Libye samozřejmě není možné identifikovat orientaci nového vedení, či jeho schopnost udržet islámské fanatiky na uzdě, ale pokud jde třeba o Irák, který má svržení diktátora již devět let za sebou, tam lze pozorovat něco úplně jiného, než prognózuje pan Siegl.
Stačí několik agenturních zpráv z Iráku, aby si člověk udělal představu o „morálním étosu islámu“:
13. 6. 2012 – Při více než čtyřech desítkách atentátů dnes v Iráku zahynulo 72 lidí a na 250 dalších bylo zraněno. Útoky byly cílené především na šíitské poutníky.
16. 6. 2012 – Dvě bomby nastražené v autě dnes zabily ve čtvrti na severu Bagdádu nejméně 32 lidí, další desítky zranily. Irácké ministerstvo vnitra označilo za cíl útoků šíitské poutníky.
3. 7. 2012 – Nejméně 47 mrtvých a téměř 120 zraněných si vyžádala série výbuchů v Iráku.
23. 7. 2012 – Radikálové uskutečnili 29 různých útoků v 19 městech. Při útocích zemřelo 113 lidí a dvě stovky dalších byly zraněny.
25. 7. 2012 – Irácká odnož teroristické sítě Al-Káida se přihlásila k sérii atentátů, při kterých o dva dny dříve přišlo napříč celou zemí o život přes sto lidí.
Není třeba připomínat, že Al-Káida je islamistickou teroristickou organizací, jejímž cílem je nastolení ryze muslimských států v arabském světě a šíření islámské víry po celé zeměkouli. „Ryze muslimské“ v jejím pojetí nepochybně jsou státy složené ze správných muslimů. A protože většina vůdců Al-Káidy patří spíše k sunnitské větvi islámu, jsou těmi správnými muslimy zřejmě sunnité, zatímco šíité (jak ukazují atentáty proti nim) jsou těmi špatnými.
Pro příslušníka našeho civilizačního okruhu je zhola nepochopitelné, jak jiné chápání nástupnictví ve vedení muslimské obce může být v 21. století důvodem k vraždám náboženských souvěrců. Ale zrovna tak, jako nikdy nepochopíme, jak nějací „správní muslimové“ mohou uříznout hlavy třem indonéským školačkám, pouze proto, že se staly křesťankami (Co si mohou dovolit jen islamisté), tak také nikdy nepřijmeme názor, že náboženství, které inspiruje podobná zvěrstva, je mírumilovné, hodné respektu a ochrany. Spíše je možné je chápat jako masový psychický defekt, progresivní mentální toxicitu, hrozící infikovat Ahmadínežádovy „údajné“ jaderné zbraně se všemi apokalyptickými důsledky pro celý svět.
