O panelech občanského sdružení Stop genocidě, znázorňujících drsnou realitu umělého potratu, se poprvé psalo krátce před Vánoci 2010. Tehdy proti dvěma členům sdružení, kteří panely umístili u libereckého gymnázia F. X. Šaldy, násilně zasáhla česká policie (viz blog Vánoce bez násilí z 23.12.2010). Čtyři příslušníci PČR oba dobrovolníky odvlekli do policejního vozu a šest hodin je protiprávně zadržovali na policejní služebně. Přestože byla pokojná akce sdružení Stop genocidě řádně nahlášena i povolena, policie ji interpretovala jako „přestupek proti veřejnému pořádku“ a udala organizátory libereckému magistrátu. Jak se ukázalo, tento policejní postup byl iniciován dokonce samotným Šaldovým gymnáziem, které své pedagogické poslání zřejmě spatřuje v bránění informovanosti svých studentů o nejhorším společenském zlu posledního století, a proto na organizátory petiční výstavy poštvalo policii.
Případ měl dohru u Inspekce PČR, která se z této kontroverzní policejní akce pokusila v únoru 2011 vyvléct tvrzením, že v postupu policie „nebylo zjištěno pochybení, neboť byl plně v souladu s právními předpisy a interními akty řízení“. Je to zřejmě nějaké policejní tajemství, ale určitě by veřejnost zajímalo, které „interní akty řízení“ povolují policistům provádět protizákonné zásahy. A navíc na objednávku těch, kdo o právu a zákonnosti zjevně nemají potuchy, jako udavači z libereckého gymnázia. Další petiční výstavy protipotratových panelů sdružení Stop genocidě v poklidu proběhly v loňském i letošním roce před mnoha středními školami a při různých příležitostech v desítkách českých měst, Prahu nevyjímaje. Pod peticí požadující změnu Listiny základních práv a svobod, ve znění čl. 6 odst. 1: „Každý má právo na život od početí do přirozené smrti“ se na petičních výstavách podepsalo už přes dvacet tisíc občanů.
Jen od počátku letošního roku viděli fotografie dětských tělíček, roztrhaných při násilném potratu, studenti gymnázií a středních škol v Říčanech, Litomyšli, Vysokém Mýtě, Hradci Králové, Prostějově, Olomouci, Náchodě, Bystřici pod Hostýnem, Poličce, Brně-Řečkovicích i pražských gymnázií Jana Kepplera a Christiana Dopplera. Obě pražská gymnázia s akcí, připomínající oběti holocaustu, gulagu a potratové genocidy, údajně nesouhlasila. A to i přes upozornění úřadů, že výstavu nelze zakázat, protože ani zákon to neumožňuje. Dopplerovo gymnázium bylo ovšem tak perfidní, že uzavřelo hlavní vchod do budovy, aby se studenti „nenakazili“ pravdou o potratech a mohli chodit bočním vstupem. Rovněž prý povolilo rodičům, aby žáky v době petiční výstavy do školy neposílali. Je otázkou pro školní inspekci, kdo na této škole vlastně rozhoduje, nerespektuje-li ani zákon, ani školní předpisy (jež podobné výjimky ze školní docházky nepovolují) a programově zasévá do vědomí studentů neúctu k lidskému životu.
Pravdu a oporu v zákoně i v judikatuře, jak se nedávno potvrdilo, má občanské sdružení Stop genocidě. Jeho výstavní a podpisová akce před pražským gymnáziem se dostala až před Nejvyšší správní soud (NSS), jenž rozhodl, že se aktivisté sdružení nedopustili přestupku tím, že v blízkosti gymnázia vystavovali panely se zobrazením potratů. Přesvědčení o nutnosti seznamovat veřejnost s realitou potratu je podle soudu „legitimním názorem“, který má každý právo hlásat a k jehož propagaci „může užít i velmi provokativních metod“. Veřejné zobrazení potratů podle rozsudku NSS není přestupkem, neboť jde o právo „upozornit na to, že umělé ukončení těhotenství je svým způsobem násilné usmrcování lidí, stejné jako v řadě jiných hrůzných případů politických či etnických masových vraždění, které jsou společností odsuzovány, zatímco umělé ukončení těhotenství je legální“. Soud tak zcela jasně rozhodl, že připodobňování válečných a rasových vražd k zabíjení počatých dětí (jen v Česku bylo potraty od r. 1957 usmrceno přes tři miliony dětí!) není v rozporu se žádnými právními normami.
Ke vhodnosti místa konání akce Nejvyšší správní soud uvedl: „Projev byl činěn před gymnáziem, tedy na místě, kde bylo možno očekávat, že běžným adresátem sdělení bude starší dítě či mladistvá osoba spíše vyšší inteligence, v každém případě taková, která je již schopna rozpoznat obsah sdělení, uvážit hodnotová východiska a důvody, pro které účastník řízení svůj názor projevuje, a vstřebat bez podstatného nebezpečí vážné psychické či morální újmy i drastické a šokující fotografie, které účastník řízení pro své sdělení použil… S ohledem na shora uvedené je tedy třeba jednání účastníka řízení hodnotit jako vedené legitimními důvody a na daném místě a vůči tam se nacházejícím adresátům činěné přijatelnou, i když šokující formou.“ Námitky, že snímky roztrhaných lidských plodů jsou neetické, soud uznal, na druhé straně však uznal i právo tyto záběry veřejně prezentovat jako odstrašující příklad: „Jednotlivci proto mají právo hájit své přesvědčení v otázkách tohoto typu intenzivními a často i šokujícími či pobuřujícími způsoby a působit tak na jiné lidi ve snaze prosadit svůj názor na uvedenou otázku.“
Bohužel typické pro českou (a nejen bulvární) žurnalistiku je, že o soudním rozuzlení ve prospěch odpůrců potratů nikdo neztratil ani slovo. Zatímco kritikům akcí občanského sdružení poskytli novináři značný prostor, po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu potvrzujícím legitimitu petičních výstav zavládlo trapné ticho. Přesto jde o přelomový krok české justice ve vztahu k oficiálně potlačované potratové problematice, který může mít jen pozitivní důsledky. Nepochybně povede ke stále vynalézavějšímu, rozsáhlejšímu a nesmlouvavějšímu boji proti krvavému dědictví komunistického režimu, jímž tato genocida milionů počatých dětí je. Do písmene totiž platí heslo, jímž se aktivisté Stop genocidě řídí: „Skrývat potraty znamená tolerovat je. Je-li potrat na očích, všechno se mění.“
