Poslední volby byly příkladem, jak volby nemají vypadat. Předně: byly volby, které dvě třetiny voličů ignorovaly, pořád ještě výrazem plnohodnotné demokracie? Účast v krajských volbách poklesla oproti roku 2008 z už tak slabých 40,3 na 36,8 procenta, v senátních volbách (v průměru za obě kola) to bylo ve srovnání se stejným rokem ještě o deset procent méně. A navíc: sto dvacet tisíc voličů, evidentně z protestu proti stranám i kandidátům, volilo neplatně. Je nezájem 2 – 4 milionů oprávněných voličů o volby znakem zdravé nebo patologické demokracie?
Cinknuté volby, unavená demokracie
Na výběr je několik zdůvodnění propadu zájmu o tyto volby. Buď jsou občané spokojení, že vše běží jak má a že to tak poběží i bez nich. Nebo jsou naopak znechuceni, že demokracie zklamala, že jejich hlas už stejně nic neovlivní. Anebo se prostě bojí ještě horšího vývoje a raději zůstanou doma na zahrádce, kde cítí jednu z posledních jistot. Je ovšem jisté, že důležitou roli v přístupu k posledním volbám sehrála především předvolební kampaň. Ani ne tak pravicová, stereotypně apelující na utahování opasků v ekonomické krizi, jako sociálnědemokratická, útočící na nízké pudy, jakými jsou škodolibost, závist a nenávist. Typickým příkladem byly skandální billboardy ČSSD ostouzející české církve. Nepřekvapuje ani úsudek některých pozorovatelů, že lži a štvaní, jež tato strana vychrlila proti nápravě totalitního bezpráví na církvích, byly ukázkovým popřením prezidentského hesla Václava Havla, že „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Žádná jiná politická strana se totiž po listopadu 1989 neodvážila tak zákeřně a podle napadat veřejně prospěšné církve a statisíce jejich příslušníků jen proto, že jim měla být navrácena část jejich majetku. Přitom proticírkevní kampaň měla pouze zištné cíle: využít uměle vyvolanou psychózu k vlastním volebním ziskům, odstranit pravicovou koaliční vládu a uchopit politickou moc nejprve v krajích a postupně v celé zemi.
Jedním z mnoha dokladů těchto záměrů je i volební plakát středočeské sociální demokracie, tedy té organizace, jejíž hejtman David Rath byl v květnu přistižen protikorupční policií s miliony korun v krabici od vína. Kromě fotky příbramského starosty Josefa Řiháka, který aspiruje na Rathovo místo, je na plakátu také fotografie Hradčan s tímto textem: „Nedáme hrad Vatikánu. Stop církevním restitucím. Volte ČSSD. Schválením církevních restitucí může církev získat Pražský hrad a následně jej prodat“. Takto „čistě“ tedy sociální demokracie vyhrává volby. S fantasmagorickými hesly, na nichž není slovo pravdy, získala nejvíce hlasů v devíti ze třinácti krajů (dokonce i v kraji svého exhejtmana Ratha, obviněného z přijetí úplatku) a ještě osm senátorů navíc. O voličích, kteří se o to zasloužili, si můžeme myslet své, ptáme se ale, co je to za „sociálně spravedlivou“ stranu, jež neuznává právo dvou pětin obyvatelstva země na majetek, odcizený jejich církvím komunistickým režimem? Je to ještě demokratická strana? Co je to za stranu, která dvoumilionovou náboženskou menšinu osočuje z hrabivosti a z úmyslu prodat (i necírkevní!) národní památky Vatikánu? Je činnost takové strany v souladu s českou ústavou a Listinou základních práv a svobod, anebo v rozporu s nimi?
Známe totiž také stranu „vítězného února“, která před 64 lety vyvolávala podobnou psychózu, aby získala absolutní moc a stala se totalitní státostranou. Také tehdy byla demokracie unavená a nepozorná, zatímco KSČ lhala a mobilizovala. „Oni že chtějí zničit střední stav a živnosti? Tady, na tomto kusu papíru si to přečtete, jak je chtějí podporovat. Oni že chtějí zavést kolchozy? Přísahají, že nikoli, poslechněte si, jak Gottwald přísahá, Ďuriš přísahá, celý výkonný výbor přísahá. Že chtějí potlačit náboženství? Ale kdepak, oni si s každým půjdou kleknout do jeho kostela,“ glosoval komunistické sliby v r. 1951 na Svobodné Evropě v té době již exilový novinář Ferdinand Peroutka. Dnes jsou nejnovějším povolebním heslem ČSSD „spravedlivé reformy“. Jak spravedlivé mohou být, ukazuje třeba jejich představa vyrovnání s církvemi: vložení církevního majetku do jakéhosi náboženského fondu, tj. nové formy komunistické kurately, pod jejímž „patronátem“ bude spolu s ovládáním kohoutku penězovodu zaveden nad církvemi také striktní státní dozor.
A jaké „spravedlivé reformy“ chce ČSSD uskutečnit v ekonomické oblasti? K udržení rozpočtového schodku pod sto miliardami korun a pro nepřekročení tříprocentní hranice deficitu v poměru k HDP (podle maastrichtských kritérií) má stát v podmínkách globální krize pořád jen dva základní nástroje: zvyšování daňových příjmů a snižování státních výdajů. Sociální demokracie by neměla dělat nic jiného, nežli dělá dnešní vládní koalice: kombinací obou nástrojů zachraňovat zemi před stále rychlejším pádem do dluhové propasti. V případě „spravedlivých reforem“ ČSSD ovšem vůbec není jisté, zda toto sebezáchovné hledisko bude mít větší prioritu než nahodilá populistická sociální gesta.