Končící rok 2011 rozhodně nebyl veselý ani ve světovém ani v domácím měřítku. Demonstrovalo a zabíjelo se víc než kdy jindy, vraždění mezi muslimy nezastavil ani odchod Američanů z Iráku. Íránský jaderný program se vzpouzí mezinárodní kontrole, slábne naděje na neislámskou demokratizaci arabských režimů. V Africe přibývá obětí hladomoru a honů na křesťany. Evropa se zapletla do sítě finančních problémů, vlády padají jako domečky z karet. Evropská unie se drolí a eurozóně teče do bot.
Češi ztratili svého nejslavnějšího státníka, meditují o konci jedné epochy a přou se, zda půjčit bohatším v úzkých. Podle opozice za všechno špatné může vláda premiéra Petra Nečase (se šesti vyměněnými ministry a novou vicepremiérkou), protože reformuje, škrtá a slibuje utahování opasků. Jak by čelila hospodářské krizi a růstu státního dluhu opozice, to se ovšem neřeší. Ale zřejmě by to musela dělat podobně, ne-li stejně.
Mluví se o krizi demokracie a po skonu Václava Havla také o strachu z jejího kolapsu. Je ale naše dvaadvacetiletá demokracie opravdu na umření? Vždyť prvorepubliková československá demokracie vydržela 20 let za mnohem těžších podmínek a podlehla náporu nacismu teprve po zradě československých spojenců. Nám dnes nic takového zvenku zatím, a snad ani do budoucna nehrozí, dáme-li si pozor na vládychtivé tendence Moskvy či Bruselu. Nehrozí nám dokonce ani domácí fašismus nebo recidiva komunismu. To ovšem neznamená, že jsme navěky „za vodou“, že není co měnit, čemu se bránit, na co se zaměřit. Naše dvaadvacetiletá demokracie bude opravdu „plnoletá“ jen tehdy, bude-li skutečně stát na vlastních nohách, a to například i v obraně vlastního území. Armáda bez moderních zbraní a dostatečného počtu vojáků, schopných hájit hranice a pomoci v případě napadení jiné země, nám není k ničemu. I kdyby mělo jít jen o odstrašující sílu, bude smysluplná.
Politika nebo obrana jsou tradiční doménou mužů; proto také zásluhy či neúspěchy padají na jejich hlavy. Můžeme si o působení mužů v „jejich“ oborech myslet cokoliv, málokdo však na ně může být hrdý. Alespoň tak jako na ženy, a to nejen v jejich ženských specializacích, ale stále výrazněji i na společném poli působení. Mám teď na mysli hlavně úspěchy žen ve sportu a jejich už několikaletou dominanci nad muži. Jak známo, mezi čtyřmi nejúspěšnějšími sportovci v anketě Sportovec roku 2011 byly tři ženy. První místo vítězky Wimbledonu, Turnaje mistryň a členky vítězného Fed cupového týmu tenistky Petry Kvitové prodloužilo kralování žen v této soutěži už na plných šest let. Loňská vítězka ankety rychlobruslařka Martina Sáblíková, která letos získala další tituly a medailová umístění na mistrovství Evropy i světa a byla první ve Světovém poháru, obsadila třetí příčku. Mezi obě ženy se vklínil jediný muž – mistr světa na horských kolech Jaroslav Kulhavý. Ale už čtvrté místo patřilo zase ženě – mistryni světa a Evropy ve skifu Mirce Knapkové. A festival ženských úspěchů ještě pokračuje: nejlepším juniorem roku 2011 byla vyhlášena rychlobruslařka Karolína Erbanová a nejlepším kolektivem roku 2011 se staly české tenistky, které vybojovaly vítězství v prestižním Fed Cupu.
Stále více se ženy před muži prosazují také v golfu – sportu, kde obě kategorie soutěží na jednom hřišti ve stejnou dobu a za rovných podmínek. Prokázala to už loni šestnáctiletá Klára Spilková, když na mezinárodních turnajích porážela i starší chlapce. A letos se jako jediná Češka prosadila na nejvyšší evropské profesionální scéně a obhájila ve špičkové sérii Ladies European Tour plnohodnotnou hrací kartu i pro příští sezónu. Muži zatím hrají pouze na okruzích třetí kategorie, stálého hráče nemá český golf ani na „druholigové“ Challenge Tour (nejúspěšnější letos byl Lukáš Tintěra, který se probojoval alespoň do závěrečné kvalifikace European Tour). Ale ani Spilková není jedinou dívkou, která českému golfu ve světě dělá čest: ještě úspěšnější byla letos amatérská hráčka GK Čechie a univerzity Texas A&M Kateřina Růžičková, stříbrná medailistka z univerziády v Číně, která v zámořském vrcholu sezóny - v turnaji NCAA Women´s Championship - skončila šestá ze 126 startujících a zařadila se do First Team All-American, což je nejprestižnější ocenění pro 15 nejlepších univerzitních hráčů ve Spojených státech. A téměř zákonitě také potřela české muže: v Evropě byla dvanáctá, (nejlepší Čech David Procházka šedesátý sedmý), ve světovém žebříčku Růžičková39. aProcházka 306.
Tenis, golf, rychlobruslení, atletika, ale také věda, ekonomie, literatura, malířství – to jsou namátkou oblasti, kde nás ženy mohou proslavit a také proslavují. Kdyby však neplnily méně slavnou, ale základní roli – poslání matek – mohlo by se celé lidstvo dát vycpat. To bychom měli mít na paměti a děkovat jim za vše, co mohou a musejí stihnout. Vloni, letos i napřesrok.
