Chlévská tématika má v předvánoční době své kouzlo, už kvůli narození Ježíše Krista v betlémských jeslích. Výstava básníka, překladatele, kreslíře a grafika Bohuslava Reynka v pražském Domě u Kamenného zvonu (otevřená od 23. listopadu 2011 do 29. ledna 2012) zapadá do adventní doby dvojím způsobem: jednak křesťanskou tématikou řady vystavovaných děl a jednak jejich vznikem na pozadí chlévů petrkovského domu, v nichž autor jako zemědělský dělník po znárodnění rodinného statku pracoval, a v jejichž nejtěsnějším sousedství jako výsostný umělec tvořil.
Bohuslav Reynek se ve vsi Petrkov u Havlíčkova Brodu roku 1892 narodil, prožil zde převážnou část života a také tu v roce 1971 zemřel. Současná Reynkova výstava, která je celkově už dvaašedesátá (a to i přes dvacetiletou přestávku, kdy byl komunistickým režimem umlčen) přehledně mapuje všechny etapy autorova vývoje. Od jeho gymnaziálních studií v Jihlavě, prvních olejů a expresionistických linorytů, kreslířských cest do Francie (z Grenoblu si koncem dvacátých let přivezl manželku a dva syny), přes rozsáhlou překladatelskou činnost a počátky samostatné tvorby až ke zralému básnictví a jedinečnému grafickému dílu. Oba Reynkovy stěžejní umělecké projevy jsou na výstavě citlivě propojeny doplněním výtvarných prací panely s jeho básněmi.
Dominantou výstavy samozřejmě je rozsáhlý soubor Reynkových grafických prací, především za použití technik suché jehly, leptu, monotypu a jejich kombinací, které si ve své venkovské tiskařské dílně vymýšlel a vytvářel. Nejpůsobivější je ovšem soubor cliché-verre, jímž na pomezí fotografie a grafiky sugestivně ztvárnil např. výjevy Kristova ukřižování. Jsou zde zastoupeny i všechny Reynkovy grafické cykly, od idylických přírodních motivů ze zahrady petrkovského domu (první tři vyšly v letech 1939 – 1947 jako bibliofilie v Petrkově), až po ztvárnění biblických dramat, včetně nejvýznamnější části jeho grafického díla – cyklů Pašijový, Job a Don Quijote. Pozoruhodná je autorova specifická práce se světlem, které není ani přirozené ani umělé a oživuje někdy až ponuré výjevy jakoby zezadu, zvnitřku, aby zrušilo tmu a ukázalo na duchovní základ světa. Přestože byl Reynek vlastně výtvarným samoukem (jeho jedinou školou byla Šimonova Příručka umělce grafika), svou invencí, pílí a nadšením se v průběhu tří desetiletí vypracoval mezi špičku českých grafiků.
Na výstavě je zastoupeno i Reynkovo překladatelské dílo, které spolu s jeho literární tvorbou a vydavatelskou činností zahrnuje více než 100 titulů. Už od roku 1914 Reynek spolupracoval s vydavatelstvím Josefa Floriana ve Staré Říši, pro něž překládal a ilustroval především francouzské katolické autory. Byli mezi nimi např. Francis Jammes, Georges Bernanos, Léon Bloy, Jean Giono, Tristan Corbiere či Jean deLa Fontaine. Básně své francouzské manželky Suzanne Renaudové překládal Reynek poprvé roku1923 a ve čtyřicátých letech přeložil její dílo kompletně. Ilustroval také díla Maxe Jacoba a Adalberta Stiftera a jako první přeložil z němčiny expresionistické verše rakouského básníka Georga Trakla, jež následně ovlivnily i básnickou tvorbu Františka Halase a Jana Zahradníčka. Velmi dobře si Reynek rozuměl s Josefem Čapkem, který ilustroval jeho překlady i první básnické sbírky a básně v próze, jako Jammesův Román zajícův, nebo Reynkovy sbírky Rybí šupiny a Had na sněhu. Některé básníkovy překlady ilustroval také Jiří Trnka nebo Toyen.
Reynkovo dílo, jak literární, tak výtvarné, přestože vznikalo v primitivních podmínkách a v ústraní prakticky zcela mimo kulturní obec, se už za jeho života stalo objektem kultu, srovnatelného s oceněním nejvýznačnějších uměleckých zjevů. Reynkova básnická řeč, stejně jako jeho grafiky, až sugestivně vyjadřují autorovo zaujetí prostými věcmi, nepatrnostmi tohoto světa, ale i naději na vysvobození od tvrdého životního údělu. „Jaký to ubohý a hloupý život, myslí si asi většina dnešních pokrokových lidí. Nemá tušení, že pan Reynek by s nimi neměnil a že je velmi šťasten – šťastnější, než každý z nich. Protože žije v Království božím, zná jeho tajemství niterného života věčného, zná jeho moudrost a spravedlnost. Bohat milostí raduje se z jeho krás a zpívá jeho chválu,“ napsal o svém petrkovském kolegovi v roce 1967 Jan Zrzavý.
Jakmile Reynkova tvorba, hluboce promlouvající k duši člověka, pronikla v 60. letech znovu na veřejnost, zapůsobilo to jako zjevení z jiného světa. Do rozpadajícího se rodinného statku, se za plachým umělcem vydali intelektuálové i prostí obdivovatelé jeho díla. Skromný a pokorný tvůrce přijímá jejich pozornost s humorem. V unikátním filmovém dokumentu z roku 1969 'Jak žije básník' (který na výstavě běží nepřetržitě) říká, jak vstává ve dvě ráno, připraví brambory prasatům, ošetří stádo koz a ovcí, vzbudí své syny a pak teprve může chvíli „škrábat destičku“. Svoji poslední básnickou sbírku Odlet vlaštovek už vydat nemohl – její sazba byla v rámci „normalizace“ rozmetána. A v jedné z posledních básní ze sbírky Básně knižně nevydané, Bohuslav Reynek říká: „Blázen jsem ve své vsi, /znají mne smutní psi, /bílí psi ospalí, /plynoucí do dáli, /žádný z nich neštěká: /těší mne zdaleka, /jsou to psí oblaka, /běží a nekvílí. /Smutkem jsme opilí, /kam jdeme, nevíme: /požehnej duši mé. /Pastýři prastarý/ s hlubokými dary /měsíci a bdění, /s trny na temeni /těžkém, rozbodaném /jako srdce. Amen.“
