Vločky, které se snášejí z nebe, kdysi připomínaly lidem andělské peří. Dnes se ví, že jsou to zmrzlé krystalky vody. A ty jsou nesmírně zajímavé.
Tyrannosaurus mezi vločkami měřil 38 centimetrů
Čerstvý bílý sníh většinu lidí potěší. Ve skutečnosti to ale s bílou barvou není tak úplně pravda – když se totiž podíváme mikroskopem na sněhové vločky, zjistíme, že jsou spíš průsvitné, respektive bezbarvé, podobně jako bývá čistý led.
To, co sníh dělá bílým, je ve skutečnosti světlo, které se od vloček odráží. Vločka se totiž skládá z mnoha drobných povrchů, na kterých se láme, odráží a rozptyluje světlo, a to prakticky stejně pro všechny jeho vlnové délky. Výsledkem je tedy ona bílá barva, zejména na slunci až oslnivě jasná vlivem odrazu paprsků.
Ale někdy je sníh zbarvený víc do modra – to se stává hlavně, když je ve tlusté vrstvě. V tomto případě totiž vrstvy sněhu působí jako jakýsi filtr a absorbují více červeného než modrého světla. Ostatně stačí se někdy zaměřit na stopu v hlubokém sněhu a srovnat její barvu s okolní zasněženou krajinou. Sníh může být samozřejmě zbarven také různými příměsemi, například do růžova, když obsahuje kryofilní sladkovodní řasy, které mají červený pigment, což nastává zejména ve vysokých horách. Anebo do žluta až oranžova, když obsahuje prach a písek z pouští, v Evropě hlavně ze Sahary.
Není vločka jako vločka – až na výjimku
O sněhových vločkách se často říká, že díky rozmanitosti podmínek, za kterých vznikají, nejsou žádné dvě úplně stejné. Americký vědec Nancy Knight však v roce 1988 při bouři v americkém Wisconsinu objevil dvě stejné vločky, alespoň pod mikroskopem. Jenže pokud půjdeme do nitra vločky, až na subatomární úroveň, prakticky vždy zjistíme určité rozdíly – pouhým okem ale nemusí být patrné. To ale vlastně platí úplně o všech objektech ve vesmíru.
Vladimír Piskala z vědecké redakce popisuje vznik a různorodost tvarů sněhové vločky (zdroj: ČT24)
Sněhové vločky padají k zemi z oblaku různou rychlostí, v závislosti na své hmotnosti a také okolních podmínkách ve vzduchu. Čím jsou větší a čím více vody obsahují, tím bývá pádová rychlost větší. Přesto se ale pohybuje v poměrně úzkém rozmezí mezi jedním a dvěma metry za sekundu, výjimečně dosahuje až tří metrů (tedy přes 10 kilometrů za hodinu). Rychleji padají sněhové krupky, které jsou těžší a mají i symetričtější, kulovitější tvar. Obvyklé sněhové vločky ale díky svému velkému povrchu narážejí na odpor vzduchu, který je výrazně brzdí. Díky tomu trvá zhruba hodinu, než vločka doputuje z oblaku na zemský povrch.
Obří vločky existují
Velikost vloček může být velmi rozdílná, od jednotlivých ledových krystalků o velikosti pár milimetrů, až po podstatně větší rozměry. Při vhodných podmínkách může vlivem spojování jednotlivých vloček narůst výsledná velká vločka do mnohacentimetrové velikosti. Největší potvrzená vločka dosáhla dokonce téměř 38 centimetrů. Běžně ale vločky mají velikost kolem půl centimetru a hmotnost asi čtyři miligramy.
Sníh sice máme spojený se zimou a mrazem. Protože ale obsahuje až 95 procent vzduchu, jedná se současně o velmi dobrý tepelný izolátor. A toho využívá řada živočichů, kteří se na zimu raději zahrabou do sněhu, kde pak v klidu hibernují. A izolační vlastnosti sněhu samozřejmě využívá iglú, ve kterém může být až o padesát stupňů tepleji než venku – a to jen díky lidskému teplu jeho obyvatel. Své o tom vědí lidé žijící za polárním kruhem. Ostatně pro ně je sníh velmi běžnou součástí života, a tak není divu, že například Inuité mají pro sníh až kolem padesáti výrazů.
GALERIE
Každá vločka sněhu má jedinečný tvar
Mimochodem Inuité, ale i další lidé žijící dlouhodobě ve sněhem zasypané krajině, můžou někdy trpět vzácnou arktickou hysterií, která se projevuje nesmyslným mluvením a prováděním iracionálních činů následovaných ztrátou paměti. Naštěstí ale jde o záležitost přechodnou, ze které se daný jedinec následně pozoruhodně zotaví.
A se sněhem může být spojena i chionofóbie, tedy strach ze sněhu, často vyvolaný traumatickým zážitkem ze sněhu v dětství.
Ke sněhu se váže i několik mýtů, jedním z nich je třeba to, že hluk (například hlasité zvolání) může spustit lavinu. Existuje sice řada faktorů, které vedou k jejímu pádu, ale hluk mezi ně nepatří. Mnohem důležitější je vlastní hmotnost sněhu a struktura sněhové pokrývky, kde hraje zásadní roli vítr. A samozřejmě k vyvolání laviny může vést neopatrný pohyb lyžaře v horském terénu. Mimochodem sníh je dobrým tlumičem hluku, ale když částečně roztátá vrstva sněhu opět zmrzne a změní se v převážně ledovou hmotu, šíří se zvuk naopak intenzivněji a na větší dálku.