Mikroskopičtí roztoči, kteří žijí v lidských pórech a v noci se páří na našich obličejích, se díky svému neobvyklému způsobu života stávají natolik zjednodušenými organismy, že se možná brzy stanou našimi symbionty, ukázal nový výzkum.
Lidské obličeje jsou plné maličkých, okem neviditelných roztočů. Tito tvorečkové využívají naší kůže jako oázy, z níž získávají všechno, co potřebují k životu.
Roztoči se na člověka přenášejí už při porodu, ale častým zdrojem jsou třeba i sdílené ručníky. Má je na sobě téměř každý člověk, nejvíc jich je u starších dospělých. Tito tvorečkové měří asi třetinu milimetru, vyskytují se ve vlasových folikulech na obličeji, zádech nebo bradavkách, žijí třeba i na řasách. Jejich potravou je kožní mazivo přirozeně uvolňované buňkami v pórech. Aktivní jsou jen v noci a pohybují se mezi folikuly, kde se snaží pářit. V jednom folikulu mohou žít až tři.
- Vlasový folikul je tkáň, která obaluje vlas a z níž vlas vyrůstá.
- Je tvořen vlasovou cibulkou a dvěma vlasovými pochvami. Vlasový folikul je vlastně vchlípenina pokožky. Zespoda se na něj připojuje řídké vazivo a je zde také cévní zásobení. V jiné části jsou zase napojeny mazové žlázy a někdy také potní žláza.
- Asi uprostřed vlasového folikulu je ztluštěnina, na kterou se upíná sval – vzpřimovač chlupu.
Přesto, jak věrnými průvodci člověka jsou, se o ekosystémech i vlastnostech těchto tvorečků ví jen málo. To teď změnila nová studie, která poprvé dokázala přečíst jejich genom, konkrétně se zaměřila na trudníka tukového. Zjistila, že jejich izolovaná existence a z ní vyplývající křížení způsobuje, že se tito roztoči zbavují nepotřebných genů a buněk a směřují k evolučnímu přechodu od parazitů k symbiontům.
Dokonalá adaptace na hostitele
Docentka biologie bezobratlých na univerzitě v Readingu Alejandra Perottiová, která se podílela na vedení výzkumu, uvedla: „Zjistili jsme, že tito roztoči mají jiné uspořádání genů pro části těla než jiné podobné druhy. Je to způsobeno jejich adaptací na chráněný život uvnitř pórů. Tyto změny v jejich DNA vedly k některým neobvyklým tělesným znakům i chování.“
Trudník tukový je jedním ze dvou roztočů z čeledi trudníkovitých, kteří parazitují na člověku. Tím druhým je trudník mazový. Na člověku žijí velmi izolovaně. Díky tomu, jaká evoluční cesta člověka potkala, na něm nejsou prakticky vystaveni vnějším hrozbám. Navíc nemusí soupeřit s konkurencí a ani se nesetkávají s jinými roztoči s odlišnými geny. To dohromady vede k takzvané genetické redukci – trudníci nepotřebují ke svému životu přílišnou rozmanitost, takže ani jejich geny a tedy ani těla nemusí být příliš složitá.
Staly se z nich extrémně jednoduché organismy, mají jen drobné končetiny, které ovládají pouhé tři jednobuněčné svaly. Přežívají s minimálním repertoárem proteinů – nejnižším počtem, jaký byl kdy u tohoto nebo příbuzných druhů pozorován.
Tato redukce genů je také důvodem jejich nočního života. Roztočům totiž chybí ochrana proti UV záření a současně ztratili gen, který způsobuje, že se živočichové probouzejí za denního světla. Zajímavé je, že ani nejsou schopní sami produkovat melatonin, látku, která způsobuje, že jsou malí bezobratlí živočichové v noci aktivní. Dokáží ho ale získávat z lidské kůže, kde se vylučuje za soumraku. Právě díky němu jsou schopní se celé noci pářit.
Neobvyklé pářící návyky trudníků jsou jejich genetikou ovlivněné také. Jejich pohlavní orgány se posunuly na těle výrazně dopředu a samci mají pohlavní orgán vyčnívající z přední části těla směrem nahoru, což znamená, že se při páření musí umístit pod samičku a kopulovat, když se oba přichytí na lidské vlasy.
Na cestě k symbióze
Tito roztoči mají v mladém věku mnohem více buněk než v dospělosti. To odporuje dřívějšímu předpokladu, že parazitičtí živočichové snižují počet svých buněk hned na počátku vývoje. Autoři studie tvrdí, že jde o první krok k tomu, aby se roztoči stali symbionty.
Nedostatek kontaktu s potenciálními partnery, kteří by mohli jejich potomkům přidat nové geny, mohl roztoče nasměrovat do slepé uličky evoluce, a tedy směrem k potenciálnímu vyhynutí. Pro vědce jde o nesmírně zajímavý fenomén, který doposud pozorovali jen u bakterií žijících uvnitř buněk, ale nikdy ne u větších živočichů.
Vliv na člověka
Pro člověka nepředstavují žádnou hrozbu. Občas bývají dáváni do souvislosti s rozšířením akné, respektive vznikem druhotné bakteriální infekce. Část vědecké obce také předpokládala, že tito roztoči nemají řitní otvor, a proto musí v těle akumulovat všechny exrementy za celý svůj život – ty se pak najednou uvolní v okamžiku trudníkovy smrti a způsobí tak zánět kůže. Nová studie ale potvrdila, že roztoči řitní otvor mají, proto zřejmě byli z mnoha kožních onemocnění obviňováni neprávem.
Naopak věda zatím podceňovala jejich pozitivní roli. Spoluautor studie Henk Braig dodal: „Roztoči jsou obviňováni z mnoha věcí. Jejich dlouhé spojení s lidmi by však mohlo naznačovat, že by mohli mít také jednoduché, ale důležité prospěšné role, například udržovat póry v našem obličeji čisté.“
