Babičky mají k vnoučatům silnější vztah než ke svým dětem. Ukazuje to nový výzkum antropologa Jamese Rillinga. Ten přišel na to, že zatímco pro vlastní děti mají prarodičky především pochopení, do emocí svých vnoučat se dokážou lépe vcítit a navázat s nimi přímější citové spojení.
Už v polovině dvacátého století zaujala vědce pozoruhodná vlastnost lidského druhu: ženy po čtyřicítce ztrácejí schopnost rozmnožovat se, přitom evolučně by nebylo zase tak složité, aby měly více vajíček a mohly na svět přivádět potomky až do konce života.
V šedesátých letech dvacátého století přišli badatelé s odpovědí, proč tomu tak není: ženy žijí celé desítky let po ztrátě reprodukčních schopností proto, že se nám extrémně vyplatí babičky. Právě ony zajišťují dlouho se vyvíjejícím, a tedy bezbranným lidským mláďatům podporu a pomáhají tedy svým dcerám a synům, aby měla jejich investice do rozmnožování vůbec smysl.
Že právě babičky jsou v lidské společnosti nesmírně důležité, potvrdila později celá řada dalších studií – jejich pomoc je nenahraditelná sociálně, ekonomicky i emočně. Vědci už dávno popsali, že rodiny, kde pomáhá babička, jsou bohatší a stabilnější, děti psychicky i fyzicky odolnější.
Co se děje v mozku babiček
Tým pod vedením antropologa Jamese Rillinga z Emory University zkusil zjistit, jak silný je vlastně vztah babiček k jejich vnoučatům. Vytvořil proto zajímavý pokus: vybral padesát žen, které měly alespoň jedno biologické vnouče ve věku od tří do dvanácti let, a pomocí funkční magnetické rezonance snímal jejich mozek při pohledu na fotografie tohoto dítěte, jeho rodičů a snímky nepříbuzného dítěte a dospělého.
Ukázalo se, že při pohledu na snímek vnoučete se opravdu mimořádně silně aktivují oblasti mozku spojené s emoční inteligencí a empatií. „To naznačuje, že babičky jsou naprogramované na to, aby cítily to, co cítí jejich vnoučata, když s nimi komunikují. Pokud se jejich vnouče usmívá, cítí radost dítěte. A pokud jejich vnouče pláče, cítí bolest a trápení dítěte,“ popsali autoři.
Rilling provedl podobný test s otci, kteří si prohlíželi fotografie svých dětí. Aktivace pozorovaná v oblastech zpracování emocí u babiček a v oblastech spojených s odměnou a motivací byla v průměru silnější než u otců – i když se našli i tátové, kteří měli v těchto oblastech podobně silnou aktivaci.
Naopak při pohledu babiček na obrázky jejich dospělého dítěte se aktivovaly poněkud jiné oblasti mozku: ty, které souvisely s kognitivní empatií. To by podle autorů mohlo naznačovat, že se spíše snažily vědomě porozumět svému dospělému dítěti, než aby prožívaly toto přímější citové spojení. „Emoční empatie je, když jste schopni cítit, co cítí někdo jiný, ale kognitivní empatie je, když na kognitivní úrovni chápete, co někdo jiný cítí a proč,“ konstatuje Rilling.
Jeho výzkum částečně vysvětluje zkušenosti mnoha dospělých dětí, které jsou při návštěvě svých rodičů zaskočené tím, že babička má větší radost z vnoučete než z vlastního potomka. „Myslím, že je to dost pravděpodobné vysvětlení,“ dodal Rilling. „U malých dětí se pravděpodobně vyvinuly vlastnosti, které jim umožňují manipulovat nejen s mateřským mozkem, ale i s mozkem prarodičů. Dospělé dítě nemá stejný faktor roztomilosti, takže nemusí mít stejnou emocionální odezvu.“
