Evoluční biologové popsali, proč jsou u lidí důležité babičky. Vysvětlují tím, jak je možné, že se ženy dožívají tak vysokého věku.
Věk babičky a také to, jak blízko žije u rodiny - tyto faktory mohly v minulosti ovlivnit, zda se její vnoučata dožijí dospělosti – a tento vliv byl až nečekaně silný, prokázali vědci ve dvou studiích, které vyšly v únoru.
Odborníci zkoumali rodiny v osmnáctém a devatenáctém století. V první práci zjistili, že pokud žije babička z matčiny strany a je jí 50 až 75 let, zvyšuje to pravděpodobnost, že dítě přežije, o 30 procent. V druhé práci přišli na to, že to nefunguje, pokud babičky žily od rodiny s dětmi daleko. Podle autorů mohou tyto výsledky vysvětlovat evoluční výhodu menopauzy – ale jen v historickém kontextu a dnes už vlastně vůbec nemusí fungovat. A to především proto, že lidé mají jednak méně dětí, žijí dále od svých rodišť, ale také výrazně poklesla dětská úmrtnost díky kvalitní zdravotní péči.
Obě práce jsou součástí širšího výzkumu, který se věnuje pochopení fenoménu menopauzy. Ta je v přírodě zcela výjimečná: ze suchozemských savců se objevuje jen u člověka, v oceánech ji biologové znají u některých velkých mořských zvířat – kosatek, kulohlavců, narvalů a běluh. Z evolučního hlediska je to záhada: jaký je smysl existence někoho, kdo se nemůže rozmnožovat?
Nedávné výzkumy ukazují, že tento význam je obrovský. Zdá se, že právě babičky jsou pro úspěch lidského druhu, ale třeba i kosatek klíčové – pomáhají s přežitím velmi zranitelných potomků, kteří jsou pro oba druhy typické.
V první studii z Finska chtěli vědci zjistit, jestli má v rámci tohoto fenoménu nějakou roli věk babičky. Pracovali s údaji farníků, kteří se narodili v letech 1731–1895. V té době mívaly ženy velké množství potomků – průměrně šest, ale asi třetina těchto dětí umírala ještě před pátým rokem života. Ale pokud poblíž rodiny žila babička z matčiny strany ve věku 50–75 let, tak se pravděpodobnost přežití dětí zvyšovala o třetinu.
Smrtící babičky
Současně se ale ukázalo i něco nečekaného: byla-li babička starší než 75 let, tak už neměla v tomto ohledu žádný pozitivní dopad. Ten se neukázal ani v případě, že s rodinou žila babička z otcovy strany – tedy tchyně matky dětí. Ve skutečnosti měla přítomnost babičky z otcovy strany starší 75 let negativní vliv na dítě: pravděpodobnost, že zemře do věku dvou let, byla o 37 procent vyšší než u dítěte bez babičky.
„Když jsme přemýšleli nad tématem naší studie, tak jsme to brali zpočátku jako vtip – vražedné babičky, to by byl přece super příběh,“ říká Simon Chapman, který se na tomto výzkumu podílel. „Jenže pak jsme to tam našli.“
Antropologové si myslí, že vysvětlení znají: synové nejčastěji zůstávali i v dospělosti v rodném domě, takže žili s matkou. A pokud byla stará, pak bylo potřeba většího množství zdrojů na péči o ni – a tyto zdroje pak chyběly dětem.
Autoři druhé studie se snažili prozkoumat, jestli bylo pro dítě výhodné mít babičku žijící daleko od rodiny. Odpověď hledali v datech z let 1608–1799 z Kanady; tamní populace byla z hlediska velikosti rodin i dětské úmrtnosti hodně podobná té finské – jen výrazně více mobilní.
Ukázalo se, že existuje přímá úměra mezi vzdáleností k babičce a množstvím dětí: každých 100 kilometrů mezi matkou a dcerou znamenalo, že dcera měla v průměru o 0,5 dítěte méně. A také měly starší dcery větší úspěšnost v přežití svých dětí – protože když děti vychovávaly mladší dcery, byly už jejich matky mrtvé a nemohly tedy pomáhat.
Klíčovou vzdáleností bylo 350 kilometrů – jakmile se dospělá dcera odstěhovala od matky tak daleko, přestalo to jejím potomkům přinášet výhody.
V současné době by podle autorů práce mělo smysl studovat podobnými metodami, jaký má přítomnost nebo nepřítomnost babičky dopad na psychický stav rodiny.
