V pátek uplynulo 160 let od prvního sešitového vydání Babičky Boženy Němcové, školní klasiky, která v Česku neminula snad nikoho. Kniha do současnosti vyšla ve více než 300 českých vydáních a byla přeložena do několika desítek jazyků, včetně čínštiny a japonštiny.
Milá, moudrá, všemi oblíbená. Taková byla babička v podání Boženy Němcové. A vedle ní nejstarší vnučka Barunka, jako autobiografický obraz autorky. V českých čítankách snad není větší klasiky, než je povídka Babička s podtitulem Obrazy z venkovského života.
Svou nejznámější knihu začala Božena Němcová psát v těžké životní situaci. Kvůli vlastenecké činnosti své i jejího manžela ji sledovala tajná policie, byla vážně nemocná a v roce 1853 jí zemřel syn. V témže roce začala psát Babičku. Knihu dokončila v létě následujícího roku.
První sešit s příběhem moudré stařenky vyšel před 160 lety. Vydání se ujal pražský tiskař a nakladatel Jaroslav Pospíšil, který zvolil sešitovou formu nejspíš z finančních důvodů. Od té doby se kniha dočkala více než tří stovek vydání. Postupně ji ilustrovalo přes 50 umělců, mezi nimi Václav Špála, Cyril Bouda, Vladimír Tesař či Karel Svolinský. Nejznámějšími obrázky Babičky jsou asi ty od Adolfa Kašpara z roku 1903, které se objevily i na poštovních známkách.
Malíř Jaroslav Kreibich z Jakubovic na Vysočině sbírá Babičky už padesát let. Ve své kolekci má 294 různých vydání, a to včetně vzácných kousků. „Moje nejcennější Babička je z roku 1862, je to druhé vydání,“ pochlubil se Kreibich. V knize je dokonce vlastnoruční podpis Boženy Němcové a také její ručně psaný životopis. Sběratel si této knížky váží víc, než vůbec prvního vydání.
I když stará, přesto moderní
Za stěžejní pro českou literaturu Babičku dodnes považují i odborníci. Podle nich jde stále o moderní dílo. „Vyslovuje se k člověku v situaci, kdy vznikala společnost, jak ji známe dnes, tedy společnost občanská. Každá nová generace má vlastně potřebu se k tomuto dílu nějak nově vztáhnout,“ myslí si literární historička Hana Kraflová.
Příběhy z Ratibořického (Babiččina) údolí byly také několikrát zfilmovány, asi nejznámější je dvoudílná televizní verze Antonína Moskalyka z roku 1971. Babičku tehdy hrála Jarmila Kurandová, Barunkou byla Libuše Šafránková. Zřejmě nejslavnější divadelní verzí je představení Babička: Šťastná to žena!, které je vůbec nejúspěšnější inscenací brněnského Divadla Husa na provázku. Hlavní roli babičky v něm hraje Jiří Pecha. Ten za ni v roce 1998 obdržel Cenu Alfréda Radoka ve zvláštní, pro tuto příležitost vytvořené kategorii nejlepší mužský herecký výkon v ženské roli.
