Sibiř trápí dosud nevídaný problém. Na konci léta a začátku podzimu se tam vždy nejvíce projeví tání věčně zmrzlé půdy, takzvaného permafrostu. Jenže zatímco dříve se týkalo jen povrchové vrstvy zeminy, poslední čtvrtstoletí už taje země na celé metry hluboko. Dříve stabilní systém se bortí a s ním infrastruktura, kterou na něm postavili lidé. Na sibiřském permafrostu žije asi 15 milionů Rusů.
Obyvatelé Sibiře začínají přehodnocovat termín „věčně“ zmrzlá půda. Stále větší část roku totiž zmrzlá není a takových oblastí rychle přibývá. A důsledky jsou dalekosáhlé – typickým příkladem je letiště v sibiřské Čurapči.
Je zavřené už od devadesátých let dvacátého století, právě tehdy se totiž začalo měnit k nepoznání. V současné době jeho dráha při pohledu shora vypadá jako bublinková fólie. Stalo se to postupným táním do té doby věčně zmrzlé půdy i v hloubce, země se sesedá, voda na ní vytváří jezírka. Permafrost přitom pokrývá pětašedesát procent rozlohy Ruska.
Podle Alexandra Fedorova z Mělnikovova ústavu pro studium permafrostu trpí celá infrastruktura v těchto oblastech: „Silnice, elektrické vedení, plynovody a ropovody, všechny lineární struktury trpí jako první oteplováním klimatu,“ vysvětluje. Potvrzuje to i Alexej Maslakov z Moskevské státní univerzity: „V ruské Arktidě nenajdete obec, kde by nebyly zničené nebo zdeformované budovy.“
Indikátor pro planetu
Vědecké ústavy sledují tání permafrostu s obavami. Sibiř se otepluje dva a půl až třikrát rychleji, než je celosvětový průměr. Z podzemního ledu unikají do vzduchu plyny, které mohou ztížit snahy o globální omezení emisí. A ekonomické škody jsou nedozírné.
„Pokud tempo oteplování zůstane stejné do roku 2050, škody na arktické infrastruktuře odhadujeme na pět až sedm bilionů rublů,“ varuje ředitel Mělnikovova ústavu pro studium permafrostu.
Sibiř je přitom klíčová pro surovinovou a energetickou bezpečnost nejen Ruska, ale i řady ostatních zemí. Musí se proto zajistit bezpečnost těžby a transportu surovin, což podle expertů nebude vůbec snadné. Průmyslové využívání Arktidy se naplno rozběhlo v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, budovy stojí na pilotech zapuštěných do podloží. O věčné pevnosti permafrostu nebylo tehdy pochyb.
„Konstrukční normy tehdy nepočítaly s faktorem měnícího se prostředí. Bralo se jako dané, že teplota věčně zmrzlé půdy zůstane navždy stabilní,“ vysvětluje Maslakov. Jenže při sesedání půdy se obytné domy ocitají čím dál výš – někde tempem dva až čtyři centimetry ročně, jinde i dvanáct centimetrů. V oblasti Jakutska hlásily pohyby základů tři čtvrtiny respondentů.
Pro lepší pochopení chtějí úřady v Arktidě vybudovat 140 nových monitorovacích stanic, s třicetimetrovými sondami do země. Víc dělat nemohou.
