Sedmého července 2020 americká vláda oficiálně oznámila, že opouští Světovou zdravotnickou organizaci (WHO). Pro Spojené státy i WHO tento krok znamená závažnou změnu, organizace samotná za dobu své existence sklízela uznání i čelila kritice.
USA chtějí opustit Světovou zdravotnickou organizaci. Mohou tak následovat vzor Československa
Podle analytiků je hlavním aktérem vystoupení prezident Donald Trump, který WHO a její reakci na pandemii dlouhodobě kritizuje. Obvinil ji například z nadržování Číně a blokování informací o šíření viru. Už v dubnu americký prezident oznámil, že pozastavuje financování WHO – a krátce poté oznámil, že USA tuto organizaci opouštějí úplně.
Takový krok je v moderních dějinách velmi neobvyklý.
Poválečné uspořádání světa
Řada expertů na geopolitiku zdůrazňuje, že v současnosti zaniká poválečné uspořádání světa – a WHO byla jedním z jeho produktů. Vznikla roku 1948 s cílem bojovat proti nemocem po celém světě a to koordinovaně, protože viry a bakterie nerespektují hranice.
Nebyla to ale první snaha řešit zdravotní otázky nadnárodně; spolupráce na celokontinentální úrovni v boji proti epidemiím totiž má mnohem starší historii, bez ní totiž něco takového není možné.
Na začátku devatenáctého století se v Evropě objevila cholera. Řádila na kontinentu zejména kvůli tehdejší „globalizaci“. Rychlý rozvoj železnic a lodní dopravy totiž způsobil, že se bakterie a další původci infekčních chorob mohli po světě šířit mnohem rychleji než kdykoliv předtím.
Jednotlivé vlády se pokoušely proti epidemii, která zabíjela statisíce lidí, bránit individuálně, ale bez větších úspěchů: národní karantény vedly jen k narušení mezinárodního obchodu, ale na šíření cholery velký dopad neměly. Když tato neúspěšná národní tažení trvala celá desetiletí, uvědomili si tehdejší evropští vládci, že je čas pokusit se o jiný přístup.
Roku 1851 se rozhodli pro společný postup a založili Mezinárodní hygienickou konferenci, která měla přijít se standardy karanténních opatření. Politická situace v druhé polovině devatenáctého století ale byla značně komplikovaná, takže trvalo dalších 41 let a sedm setkání na nejvyšší úrovni, než byla roku 1892 podepsána první dohoda.
Ani v dalších desetiletích do vypuknutí první světové války se situace moc nezlepšila. Přes pokusy o lepší koordinaci a zakládání lokálních zdravotnických organizací stále vázla mezinárodní koordinace. Státy se totiž ani nedokázaly dohodnout, co je pro ně prioritou.
Změnu přinesla teprve druhá světová válka a její následky. Státy zakládající roku 1945 Organizaci spojených národů se obávaly, že válečné utrpení přinese novou vlnu smrtících chorob – podobně jako stála první světová válka za pandemií španělské chřipky. Proto se světové velmoci shodly, že zvolí koordinovaný přístup a 7. dubna 1948 vznikla Světová zdravotnická organizace se sídlem ve švýcarské Ženevě.
Co vlastně WHO dělá
V současné době má WHO 194 členských států, jejichž zástupci se jednou ročně scházejí, aby se shodli na prioritách, rozpočtu a na tom, kdo vlivnou organizaci povede.
Pro organizaci pracuje přes 7000 expertů v řadě oborů – od lékařů přes hygieniky, vědce, epidemiology až po ekonomy a statistiky. Celkem má Světová zdravotnická organizace 150 kanceláří po celém světě, včetně České republiky.
Protože má dlouhodobější cíle než národní státy, její rozpočet se stanovuje na dva roky dopředu. Pro léta 2018-2019 byl ve výši 4,4 miliardy dolarů (asi 100 miliard korun) – to je zhruba rozpočet zdravotnictví jednoho velkého státu USA na rok. Pro srovnání české ministerstvo zdravotnictví hospodaří v roce 2020 s asi 8,2 miliardy korun.
Finance přitom WHO získává ze dvou zdrojů, pouze asi 20 procent pochází od členských států ve formě pravidelných poplatků. Zbytek je od dobrovolných darů od vlád, filantropů a nejrůznějších neziskových organizací i firem.
Cílem Světové zdravotnické organizace je koordinace mezinárodní spolupráce ve všech tématech týkajících se zdraví. Proto se často dotýká i řady otázek ekonomických, které mají souvislost se vznikem nemocí. Jsou to jak války, tak hladomory, ale i další problémy.
Členské státy přitom zodpovídají za své vlastní reakce na nemoci a také za pravdivé informace o epidemiologických situacích. WHO ale vyhlašuje nejrůznější stupně lokálních i globálních upozornění. Tím nejvyšším je takzvaná Public Health Emergency of International Concern (PHEIC)— její vyhlášení může uvolnit další finance na řešení problému. Epidemie covidu-19 byla jako PHEIC označena 30. ledna 2020.
Platí přitom, že WHO nedisponuje žádnou mocí si něco vynucovat. Její rozhodnutí nemají váhu zákona, organizace nedostala ani pravomoc státy nějak trestat za neuposlechnutí jejích doporučení. Má jen silnou autoritu, která vychází především z jejího dobrého jména, zkušeností a úspěchů. Zapojila se totiž, mnohdy úspěšně, do těch největších zdravotnických tažení 20. a 21. století.
Úspěchy a selhání
Tím vůbec největším úspěchem je vymýcení pravých neštovic. Tato nemoc dokázala zabít jen v Evropě stovky tisíc lidí ročně a ti, kteří přežili, často oslepli nebo jim zůstala zjizvená tvář. Do Ameriky toto onemocnění zavlekli evropští dobyvatelé a fungovalo jako jakási „biologická zbraň“ proti domorodým obyvatelům.
V roce 1959 proto vytáhla Světová zdravotnická organizace do boje. Neštovice bylo možné vymýtit díky tomu, že virus postihuje pouze člověka, nešíří se mezi zvířaty a po uzdravení nezůstává v těle. Navíc mimo lidský organismus přežije jen velmi omezenou dobu.
Koncepci plánu na úplnou eliminaci pravých neštovic vypracoval pro WHO český epidemiolog Karel Raška, který byl šéfem oddělení přenosných nemocí WHO v Ženevě. Rodák ze Strašína na Klatovsku navrhl soustředit se na jednotlivá ohniska nákazy a tam intenzivně očkovat, namísto plošného očkování všude.
Jako poslední člověk na světě se přirozenou cestou nakazil v říjnu 1977 somálský kuchař Ali Maow Maalin. Několik týdnů poté tak ředitel WHO Halfdan Mahler prohlásil: „Podepsali jsme úmrtní list neštovicím v Asii a tedy i poslednímu případu neštovic na světě. Je reálné zrušit očkování proti neštovicím již roku 1980 a ušetřit tím pro lidskou společnost ročně dvě miliardy dolarů.“
O dva a půl roku později, 8. května 1980, WHO potvrdila konec pravých neštovic. Celkové náklady na vymýcení nemoci odhadla organizace na 300 milionů dolarů, v přepočtu by to dnes byly miliardy korun. Do kampaně se zapojilo přes 200 tisíc lidí ve více než 70 zemích světa.
Kromě tohoto úspěchu sklízí Světová zdravotnická organizace chválu také za úspěšný boj proti spalničkám a tuberkulóze, téměř se jí také podařilo zlikvidovat dětskou obrnu. V současné době je tato choroba na hraně zániku a mohla by úplně přestat existovat ještě letos nebo příští rok.
WHO naopak čelila kritice za příliš pomalý přístup k pandemii HIV/AIDS v osmdesátých letech dvacátého století a zejména za reakci na epidemii eboly v západní Africe v roce 2013. Tam se ukázalo, že regionálním úřadům organizace chybí vybavení i lidé potřební pro zvládnutí nemoci a organizace také nebyla schopna zajistit pro potlačení epidemie dostatek financí.
Selhání připustila i samotná WHO, když uvedla, že „byla špatně připravená pro takto dlouhodobou a rozsáhlou epidemii“.
Proti fungování organizace v současné době existuje i řada politických námitek, to je ale téma na další článek.
Jak opustit WHO
Odejít z WHO je možné a současný odchod Spojených států není bezprecedentní. Už roku 1949, krátce poté, co organizace vznikla, se Sovětský svaz rozhodl, že ji opustí. Důvodem byl podle něj příliš silný vliv USA a západního bloku. K SSSR se připojily i další země východního bloku, včetně Československa.
Devět komunistických zemí označilo za hlavní příčinu zdravotních problémů kapitalismus a organizace vedená a financovaná kapitalistickými zeměmi tedy neměla být logicky schopná to řešit. Socialistický blok sice přestal WHO financovat, ale organizace neměla formální procedury, jak nějakou zemi vyřadit, přesunula je tedy jen do kategorie „neaktivních členů“. Když zemřel Josif Visarionovič Stalin, východní blok se roku 1956 opět do Světové zdravotnické organizace vrátil a to včetně Československa.