Většina planety není potravinově soběstačná, tvrdí studie finských vědců. Věnovali se základním zemědělským plodinám, které tvoří základ jídelníčků na celé planetě. Podle výzkumu se současný stav nedá snadno změnit.
Potravinově soběstačná je asi čtvrtina světa. Střední Evropa je na tom velmi dobře
Globalizace světa vnesla revoluci do zemědělské výroby i do spotřeby potravin – projevilo se to zejména v několika posledních desetiletích. Díky tomu se potraviny dají pěstovat účelněji a jsou dostupnější. Ale současně to vedlo ke vzniku situace, kdy je většina lidstva alespoň částečně závislá na potravinách dovážených ze zahraničí. Podle expertů to může vést během globálních krizí, jako je současná pandemie COVID-19 k narušení zásobování a nedostatku jídla.
Podle Pekky Kinnunena z Aaltovy univerzity v Helsinkách existují velké rozdíly mezi různými geografickými oblastmi. „Například v Evropě a Severní Americe se dají sehnat plodiny z mírných pásem, jako je třeba pšenice, většinou do vzdálenosti 500 kilometrů. Celosvětový průměr je přitom kolem 3800 kilometrů,“ uvádí profesor.
Ve studii zveřejněné v odborném časopise Nature Food Kinnunen a jeho kolegové na modelu studovali, jaká je vzdálenost mezi místy, kde zemědělské plodiny pěstují a kde jsou konzumovány. Studie se zaměřila na šest pro člověka klíčových skupin plodin: obiloviny mírných pásem (pšenice, ječmen, žito), rýže, kukuřice, tropická zrna (proso, čirok), tropické kořeny (kasava) a luštěniny. Vědci vytvořili několik modelů, jak pro normální okolnosti, ale také scénáře, kde dojde k nějakému narušení ale i ty, kdy jsou naopak okolnosti lepší – například díky menšímu plýtvání, lepší dopravě nebo kvůli modernějším zemědělským metodám.
Zjistili, že jen 27 % světové populace by mohlo dostat obilí z okruhu méně než 100 kilometrů. Tento podíl byl 22 % u tropických obilovin, 28 % u rýže a 27 % u luštěnin. V případě kukuřice a tropických kořenů byl tento podíl pouze 11–16 %, což podle Kinnunena ukazuje, jak obtížné je spoléhat se pouze na místní zdroje.
Pro 26–64 procent populace je vzdálenost k těmto základním potravinám delší než tisíc kilometrů, konstatují vědci. Nejlépe jsou na tom vyspělé regiony, jako je jižní a střední Evropa, nebo USA, naopak nejhůře severské regiony, kde se potraviny jen špatně pěstují, ale také rozsáhlé oblasti v Africe a Jižní Americe.
Potravinová soběstačnost není realistická
Podle výzkumníka Matti Kummua, který byl do studie také zapojen, výsledky jasně ukazují, že místní produkce nemůže uspokojit poptávku po potravinách; přinejmenším ne se současnými výrobními metodami a spotřebními návyky. Zvýšení podílu efektivně řízené domácí produkce by pravděpodobně snížilo jak plýtvání potravinami, tak emise skleníkových plynů. Zároveň by to však mohlo vést k novým problémům, jako je znečištění vody a nedostatek vody ve velmi hustě obydlených oblastech, jakož i zranitelnost při událostech, jako je špatná úroda nebo rozsáhlá migrace.
„Probíhající pandemie COVID-19 zdůrazňuje důležitost soběstačnosti a místní produkce potravin. Bylo by také důležité posoudit rizika, která by mohla způsobit závislost na dalších zemědělských zdrojích, jako jsou bílkoviny, krmiva pro zvířata a energie,“ říká Kummu.
