Parašutistu Vance zastřelil jeho kolega. Výsadek Carbon přesto patřil k nejúspěšnějším

Do protektorátu se vrátil, protože chtěl bojovat proti Hitlerovi. 29letý parašutista Josef Vanc byl členem výsadku Carbon a po návratu domů měl pomoci ozbrojit místní odbojáře. Bojovat mohl ale pouhý měsíc. Nepodařilo se mu spojit se svojí skupinou ani s domácím odbojem. Ve vypjaté situaci, když hrozilo, že padne do rukou gestapa, ho pak zastřelil jeho vlastní kolega František Kobzík. Od Vancova narození v úterý 4. února uplynulo 105 let.

„Kobzík nejprve střelil Josefa Vance a poté sám sebe. Ohledání ukázalo, že Vanc byl střelen do hrudníku a do hlavy a Kobzík do úst,“ vysvětluje badatel Pavel Šmejkal, který je autorem knihy Protektorátem po stopách parašutistů.

Přestože výsadek Carbon tak v roce 1944 po měsíci od doskoku do protektorátu ztratil polovinu svých členů, patří k nejúspěšnějším, ale také opomíjeným paraskupinám vyslaným z Velké Británie.

Přes cizineckou legii do Francie a Anglie

Jedním ze čtyřčlenného výsadku Carbon byl právě Josef Vanc, který se narodil 4. února 1915 v Žitětíně na Jičínsku. Pocházel z početné rodiny – měl deset sourozenců. Studoval průmyslovou školu, ale po základní vojenské službě se rozhodl, že zůstane v armádě. A dal se k dělostřelcům. Jeho kariéra v československé armádě ale záhy skončila. Po okupaci Čech a Moravy byl z ozbrojených sil jako ostatní propuštěn.

Proti nacistům chtěl ale bojovat i nadále, a proto v květnu 1939 opustil protektorát a přešel hranice do Polska. Nejdříve sloužil v cizinecké legii, po vzniku československé zahraniční armády se připojil ve Francii ke svým krajanům. A odtud s nimi také po kapitulaci Francie ustoupil do Velké Británie.

Prošel sabotážním a výsadkovým kurzem. A stal se členem paraskupiny CARBON, se kterou se měl vrátit zpět domů společně se třemi dalšími kolegy – Františkem Kobzíkem, Františkem Bogatajem a Jaroslavem Šperlem.

„Čtyřčlenná skupina nebyla výjimkou, ovšem až od třetí vlny výsadků. V první vlně byly skupiny maximálně tříčlenné (například nejznámější Anthropoid se dvěma členy, pozn. aut.), ve druhé vlně byl jen jeden čtyřčlenný výsadek – Iridium, který ale nebyl vysazen, protože byl sestřelen nad Mnichovem.

Ve třetí vlně byly čtyřčlenné skupiny takřka pravidlem (skupiny Calcium, Carbon, Potash, Spelter, Glucinium, Platinum-Pewter) a jeden, Wolfram, byl dokonce šestičlenný,“ vysvětluje Šmejkal. Přestože oficiálně měl mít výsadek čtyři členy, na území protektorátu v tomto složení nikdy neoperoval.

Schovali se na půdě. Považovali je za provokatéry a udali je

Skupina seskočila zpět do vlasti v noci z 12. na 13. dubna 1944. Parašutisté měli působit na jihovýchodní Moravě, a proto byli vysazeni na Hodonínsku. Dopadli ovšem do lesa a na stromech se zachytili nejen oni, ale i jejich vybavení, které zůstalo viset ve větvích.

Navíc se skupině nepodařilo se sejít. Pouze Josef Vanc našel Františka Kobzíka a zůstali proto spolu. Bogataj i Šperl ale z místa odešli samostatně. A tím začala tragédie poloviny skupiny.

„Tím, že se nesešli s velitelem Bogatajem, byli Vanc s Kobzíkem odkázáni na adresy odbojářů, které dostali v Londýně. Tyto adresy ale bohužel nefungovaly, takže se tím, že přespávali po lesích, postupně měnili v neupravené ,pobudy' a museli se tím více skrývat, aby nebyli podezřelí,“ přibližuje badatel.

Není přesně jasné, co Vanc s Kobzíkem následující tři týdny dělali. Pravděpodobně se drželi dál od obydlených míst a žili pouze ze svých zásob. Zřejmě hlad a vyčerpání je tak přiměly k tomu, že se rozhodli tajně přespat ve vesnici Rudice v domě s číslem popisným 89. Tady je ale na půdě objevila majitelka domu Marie Lukášová.

Přestože ji parašutisté prosili, ať je tam nechá přespat, protože jsou českoslovenští důstojníci, žena znejistila. A poradila se s manželem. „František Lukáš se domníval, že jde buď o zloděje, tuláky, nebo bratry Mikuláškovy, kteří krátce předtím ve Valašském Meziříčí zastřelili dva policisty, nebo dokonce o provokaci gestapa. Po poradě se starostou Ludvíkem Ráčkem a učitelem a obecním tajemníkem Karlem Žákem proto oznámil pobyt parašutistů na četnické stanici v Bojkovicích,“ popisuje Šmejkal.

V bezvýchodné situaci se zastřelili. Carbon ale pracoval dál

Je možné, že oba parašutisté vysílením usnuli ve stodole. Rozhodně si nevšimli, že stavení obklíčili četníci. Přestože byli parašutisté ozbrojení, vůbec se nepokusili z místa utéct. Po výzvě četníků zazněly ze stodoly výstřely. A četníci stříleli také. Když ale neslyšeli další rány, vešli do stavení. A tam našli oba parašutisty mrtvé – Vance s prostřelenou hlavou a hrudníkem a Kobzíka, který si prostřelil lebku. Z ohledání vyšlo najevo, že Kobzík nejdříve zastřelil svého kolegu a pak sebe.

Není jasné, proč se výsadkáři nepokusili bránit. Možná byli už vyčerpaní třítýdenním blouděním a hladověním, možná nemocní. V bezvýchodné situaci se ale rozhodli dodržet danou přísahu – nepadnout nepříteli do rukou živí.

Zbývající dvojici Bogataj–Šperl se ale podařilo přežít. A nejen to, úspěšně se zapojili do odboje. „Podařilo se jim vybudovat na jižní Moravě širokou síť pomocníků, zprovoznili vysílačku a také se spojili s výsadkem Clay a s Oldřichem Pelcem z výsadku Potash a také s odbojovou organizací Rada Tří. Carbon se tak podílel nejen na zpravodajské činnosti, ale také na vytyčování ploch pro shoz materiálu ozbrojeným skupinám na Moravě i na samotných ozbrojených akcích proti okupantům. Kromě jiného se také zúčastnili osvobození obce Popovice,“ shrnuje Šmejkal.

Oba zbývající parašutisté skupiny Carbon se dožili konce války. A přestože ztratili téměř ihned po doskoku dva kolegy, podařilo se jim s úspěchem naplnit cíle výsadku. „Jeden člověk nemůže dosáhnout naprosto stejných výsledků jako čtveřice či trojice. Ale zmenšení počtu rozhodně nemohlo vést k ukončení činnosti skupiny. Ostatně právě na výsadku CARBON je to krásně vidět – de facto jen polovina skupiny dokázala úspěšně rozvinout činnost na velkém území a stala se jedním z nejúspěšnějších výsadků vyslaných domů,“ dodává Šmejkal.

Bogataj ani Šperl ale v Československu nezůstali. Po roce 1948 emigrovali, dozvěděli se totiž o svém plánovaném zatčení, které se nevyhnulo mnoha jejich kolegům, kteří sloužili v exilové západní armádě. Oba zemřeli ve Spojených státech. Bogataj 27. listopadu 1999 a Šperl 11. dubna 2005.