Experiment amerických biologů ukázal, co se stane s tělem aligátora, když „propadne“ na mořské dno. Zajímalo je, jak mořský život zareaguje na neobvyklý zdroj živin, s nímž nemůže mít žádné zkušenosti. A také jak dlouho potrvá, než si s touto výzvou poradí.
Aligátoři jsou sice spojení se sladkovodním prostředím, ale občas se při shánění potravy vydávají na moře. Není to časté, ale stává se to, někdy také při povodních nebo hurikánech, které je z jejich přirozeného ekosystému vyženou. A když při tom zemřou, jejich těla klesají ke dnu.
Výzkumníci z organizace LUMCON (Louisiana Universities Marine Consortium) již dříve zjišťovali, jak to vypadá, když se na mořském dně rozkládají těla kytovců nebo velké kmeny stromů. Ale až doposud se nevědělo, co se stane, když se dolů dostane tělo obřího plaza.
Vědci proto získali tři těla aligátorů amerických, která spustili do Mexického zálivu v místech, kde je hloubka kolem dvou tisíc metrů. V takovém prostředí už je úplná tma, nepronikne tam ani záblesk slunečního světla. Kvůli tomu tam neprobíhá fotosyntéza a nevyskytují se organismy, které normálně tvoří základy ekosystémů. Místo toho zdejší formy života čekají, až se k nim snese „mořský sníh“ – mrtví tvorové a další živiny, které klesají ke dnu od hladiny.
Těchto živin je ale podle biologů v hlubinách vždy nedostatek, takže velká těla, jako jsou třeba velryby, přinášejí vždy zásadní injekce živin. Aligátor je ale něco zcela jiného – teoreticky by pro specializované organismy, které na dně v hlubinách žijí, mělo být složité prokousat se jejich silnou kůží. Biologové předpokládali, že aligátoří těla vydrží na dně dlouhou dobu.
Mýlili se. Záběry z kamer, které experiment sledovaly, prokázaly, že oceán udělal s aligátory krátký proces. Trvalo to pouhých 24 hodin, než se podařilo mořským korýšům, kterým se říká stejnonožci, kůží proniknout. Tito tvorové připomínají na první pohled stínky zední (ne náhodou, stínky jsou totiž stejnonožci), které žijí i u nás, jen jsou oproti nim větší než basketbalový míč. Mořští stejnonožci umí najednou spořádat obrovské množství potravy, pak ji ale nemusí přijímat celé roky.
Když se přírodovědci na místo po 51 dnech vrátili, našli už jen kostru. Maso i veškerá další měkká tkáň byly odstraněné s chirurgickou přesností. Až na jediného stejnonožce taky z okolí zmizeli znovu i všichni tvorové, kteří se aligátory živili. S kostrou se prakticky nic nestalo, jen její hlava byla utržená.
Když se podařilo místo prozkoumat lépe, všimli si vědci, že na místě je ještě další život: z hnědé šmouhy na dně se vyklubala kostižerka. To je jméno mnohoštětinatého červa, který se živí těly mrtvých organismů, přičemž tento konkrétní druh byl pro vědu zcela neznámý. Podařilo se tedy objevit úplně nový druh zvířete.
Tento objev je zajímavý nejen tím, že je to poprvé, co vědci viděli, že by kostižerky konzumovaly aligátory, ale současně je to úplně poprvé, co byly pozorovány v Mexickém zálivu.
Třetí mršina
Spouštění dvou mršin aligátorů přineslo velmi podobné výsledky. Ale co se stalo se třetím tělem, to vědce zaskočilo. Výzkumníci se k němu vrátili už po osmi dnech a – nenašli vůbec nic. Zmizelo nejen maso, ale celé tělo, zbyl po něm jen otisk na dně. Vědce výsledek zaskočil.
Pomocí miniponorky pátrali v okolí a našli stopy po tom, že něco aligátora odtáhlo pryč. Po devíti metrech stopy úplně zmizely. „Ať to bylo, co to bylo, muselo to být obrovské,“ uvedli vědci. „Aligátor vážil asi 80 kilogramů a tvar i délka jeho těla manipulaci znesnadňovaly.“ Podle autorů studie je pravděpodobné, že mršinu uchvátil a pak naráz spolkl obří predátor. V podezření jsou především dva druhy žraloků: až pětimetrový žralok šedý, nebo téměř sedmimetrový žralok grónský.
