Člověk v hledáčku žraloka není. Napadení jsou většinou jen nehoda, říká český expert

Jen málo Čechů má tolik zkušeností se žraloky jako Richard Jaroněk. Potápěč a fotograf žraloků s těmito mořskými predátory strávil spoustu času. Věnuje se jim už čtvrt století, plaval s nimi na mnoha místech celého světa. Podle něj mohl v Egyptě Čecha zabít žralok dlouhoploutvý nebo tygří.

Richard Jaroněk není vystudovaný mořský biolog, jeho zkušenosti jsou tedy čistě praktické povahy. Má za sebou více než dva tisíce ponorů se žraloky, během kterých toho s těmito tvory zažil už hodně.

Video Richard Jaroněk o žralocích
video

Richard Jaroněk o žralocích

Který druh žraloka útočil v Egyptě, se zatím neví . Mohl to být některý z těch nejznámějších?

Je k tomu málo informací, ale podle svědků žralok stáhnul toho pána pod vodu. Což už svědčí o tom, že to určitě nemohl být žádný z těch typických žraloků, kteří se pohybují v Rudém moři. Žije tam samozřejmě více druhů. Nemohl to být žádný z těch menších druhů útesových žraloků, jako je žralok bělocípý nebo černocípý. To jsou žraloci, kteří mají kolem 50 kilogramů a měří metr padesát až dva metry. Ti samozřejmě takovou sílu nemají. Takže pokud to opravdu tak bylo, jak zatím zdroje uvádějí, tak to musel být některý ze žraloků jako je tygří nebo dlouhoploutvý. To jsou žraloci, kteří už běžně mívají tři až čtyři metry a už tu sílu mají.

Proč právě tyto druhy útočí nejčastěji?

Dnes po celém světě známe skoro 400 druhů žraloků. Z toho 18 jich je nebezpečných člověku, 12 dá se říct velmi nebezpečných člověku. To číslo není až tak hrozné. Ale když se žralok dostává do kontaktu s člověkem, je to jeho přirozené teritorium. My si musíme uvědomit, co děláme my.

Vcházíme do jeho obýváku, do teritoria, kde miliony let evolučně žije. A najednou jsme překvapení, že dochází ke střetu. Žralok se prostě jen přirozeně brání. On se může tisíckrát leknout, může být tisíc různých důvodů, proč se stane taková nehoda. Něco se zaleskne na člověku, něco se mu nelíbí, člověk se třeba bojí – možných důvodů je strašně moc. Ale určitě nejsme my lidé ve žraločím hledáčku, že by se žraloci na nás úmyslně zaměřovali. Jsou to pouze nehody.

Dá se tedy říct, že se žralok spíše leknul, než že by útočil kvůli hladu?

Hlad tam vůbec nepatří. Objevují se diskuse o tom, že jsme narušili jejich přirozenou potravu, že jsme vybili spoustu jejich přirozené kořisti – makrel, sleďů, tuňáků a dalších, takže žraloci vlastně hledají náhradní potravu. Ale určitě do ní zatím v žádném případě nepatří člověk. Žralok neútočí z hladu.

Nějakým způsobem mu narušíme teritorium, místo, kde loví, kde odpočívá. A žraloci strašně rádi odpočívají u pláží, už po miliony let. Lehne si na mělčině a při příbojové vlnce se jenom kolébá, užívá si odpočinku. Jinak musí plavat. Pak se samozřejmě stane nehoda, že člověk do něj může doslova kopnout. Žralok se ožene a je neštěstí.

Žraloci se drží v teritoriích. V jak velkém prostoru se tedy pohybují a jak daleko se vydávají na lov?

Bavíme se o strašně moc druzích žraloků. Když se budeme bavit o těch typických, kteří jsou v Rudém moři, tak to jsou teplomilní žraloci. A až tak často nemigrují. Pohybují se v podstatě ve velmi uzavřených místech, jsou to desítky až stovky kilometrů.

Ale pokud se budeme bavit třeba o samici velkého bílého žraloka, která dostala sledovací čip, tak ta za tři měsíce doplavala z Afriky do Austrálie, pak se zase vrátila a za další tři měsíce doplavala na Bahamy a zpátky. Za půl roku udělala celý svět.

Řeč byla o velkém bílém žralokovi. Jeho útoky přežijí tři čtvrtiny lidí, u ostatních druhů jsou statistiky podobné. Jak přežijí?

Každopádně jde o štěstí, protože si musíme uvědomit, že velký bílý žralok, pokud kousne, tak vykousne padesát kilo masa. Je to strašlivé monstrum. Velký bílý žralok má kolem sebe strašný mýtus, auru strašlivého netvora, který zabíjí zvířata, ale také lidi.

Samozřejmě mnohem horší jsou všechny ty menší druhy žraloků, kteří jsou v deltách řek, jako žralok býčí, nebo žralok bělavý. To jsou žraloci, kteří napadají lidi při koupání někde ve slané, sladké vodě, kde žraloka vůbec nečekáte.

Když se bavíme o velkém bílém žralokovi, pokud opravdu dojde k nehodě a člověk nemá možnost první pomoci, kdy jej někdo okamžitě vytáhne z vody, umírá na důsledek vykrvácení, šok, infarkt nebo utopení.

To, že se jich bojíme, nám asi do podvědomí vložil Steven Spielberg a jeho Čelisti. Na jakou vzdálenost vlastně vycítí žraloci krev, případně člověka?

Opravdu tady platí to, co se už říká celá desetiletí: kapku krve žralok vnímá na pět kilometrů a někdy i více. Je to pravda. Ale už ten druhý faktor, kdy se říká, že žraloci šílí z krve, že dochází k takzvanému frenetickému šílenství, tedy že se žralok zblázní a okamžitě jde zabíjet, neplatí.

Dnes už víme, že velký bílý žralok má v hlavě vytvořenou databázi, kterou si geneticky předává mládě od matky a tak dále. A předávají si ji takhle po tisíciletí. Žralok díky tomu přesně ví, že krvácí zvíře, které má na tomto harddisku uložené. Ví, že krvácí tuňák, že krvácí velryba nebo delfín.

Ale když krvácí člověk, protože je zraněný z nějaké nehody, žralok neví, co krvácí. Pro vrcholného predátora to znamená: ‚Ano, pojďme se tam podívat, pojďme zjistit, co tam je. Ale nebudeme bláznit, nebudeme šílet, nebudeme to žrát, protože to neznáme.‘ Kdyby útočil bezhlavě na něco, co nezná, samozřejmě tady evolučně nemůže existovat.

Vy fotíte hlavně žraloky . Co je na tom specifické oproti jiným vodním živočichům? Jaké jsou vaše zkušenosti?

Já mám celkově přes 2000 ponorů a pět set z toho bez klecí. Takže vcelku hodně. A už jsme to posunuli do nějakých úplně šílených věcí, kdy točíme, jak se nás žralok pokusí v podstatě sežrat.

Ale co bezpečnostní pravidla?

To je strašně důležité. Vymyslelo se tisíce ochranných prostředků, jak chránit lidi. Testovali jsme třeba železné rukavice, pomocí nichž můžete krmit žraloka. Ale to platí o „jezevčících“, tedy žralocích, kteří mají metr padesát a kolem třiceti kilo. Když vás kousnou, ruku vám to jenom zmáčkne, ale nerozdrtí. Neplatí to u žraloka, který má tři tuny a šest až sedm metrů. Ani vám nemusí prokousnout ocelovou rukavici, ale rozdrtí vám ruku.

Kde v okolních mořích žraloci nejčastěji útočí
Zdroj: ČT24

Pak jsme zkoušeli i různé ochranné chemické věci. Zkoušeli jsme tyčky, jimiž jsme je odráželi. Největší a nejlepší ochranou je ale oční kontakt. A to je i rada všem plavcům. Když už budou mít to „štěstí“, že se potkají se žralokem, ať neplavou pryč, neprchají, neječí a nekřičí. Protože to je přesně voda na jeho mlýn. Je to jako jezevčík v parku, který je nadšený z toho, že před ním utíkáte. Žralok se k vám připlave podívat, nejde vás sežrat ani kousnout. Ale vy mu strašně nahráváte tím, že se začnete plácat. Základní rada tedy zní: otočit se na něho, dívat se na něho.

Kolik času má člověk, pokud už žralok útočí?

Kdyby se žralok rozhodl zaútočit s tím, že chce člověka zabít, což je samozřejmě téměř úplně nemožné, tak nám nepomůže vůbec nic. Je to precizní, rychlý a dokonalý 400 milionů let starý predátor. Šanci proti němu nemáme.

Ale to, co předvádí předtím, je takzvané exhibiční plavání. Když pozorujeme žraloka, najednou vidíme, že se kroutí, vlní, prohýbá ploutvičky, zpevní tělo – to jsou všechno hry, kterými vám pár minut před útokem naznačuje ‚pozor vypadněte, jste v mém obýváku a mně se to vůbec nelíbí, běžte dál‘.

A pokud to pořád nechápete, díváte se na něho, nedáte mu prostor, tak může udělat výpad. Nezaútočí, udělá pouze testovací zákus. Ale ten zákus… když budete mít štěstí, bude to do prstu. Když to bude někam hlouběji, je to horší. Lidská schránka je křehká, takže to pro nás může být fatální.

Stalo se vám někdy něco?

Ale ano, kousanců máme samozřejmě spoustu. Teď jsme to zrovna počítali, když jsem dělal rozhovor do jednoho časopisu. Máme přes deset kousnutí. A samozřejmě máme v týmu už i nějaké jizvy. Já sám mám tři. Nejhorší je to do zadku, to ani nebudu ukazovat. Ale samozřejmě to, co se stane nám, nemůžeme zařazovat do nějaké statistiky. Nikdo to neví, nikde jsme to nehlásili. A vždycky, když jsme byli rány zašívat v nemocnici, bylo to načerno. Nechtěli jsme zkrátka přispět do statistiky žraločích útoků. Řekli jsme si o to, žraloky pokoušíme někdy až moc.

Žralok je stále v pohybu, jaký je to fotografický model?

Je to kombinace. Dokonalý, absolutně nádherný torpédovitý tvar špičkově vytvarované paryby. To vás fascinuje. Už na něm nejde nic vylepšit. To zvíře je precizní a dokonalé. Matka příroda ukončila vývoj žraloků už před osmi miliony lety. Je úplně neuvěřitelné, že takový tvor existuje. A pak samozřejmě i jeho tajemno. Když ho fotíte, ani moc nemrká, nedívá se na vás, jen krouží.