Jak probíhala domestikace koček a kudy se šířily po planetě, ukázal největší výzkum jejich DNA. Vědci analyzovali geny koček starých tisíce let a vytvořili mapu jejich původu.
Kočky se domestikovaly samy, ukazuje největší výzkum jejich genů
Vědci vytvořili mapu původu koček (zdroj: ČT24)
Kočky se vyskytují v přírodě na všech kontinentech světa, s výjimkou Antarktidy. A všude jsou velmi úspěšné – na některých kontinentech (například v Austrálii) jsou dokonce rozšířené. Podle vědců je to proto, že se dokázaly dokonale přizpůsobit podmínkám, které vytváří člověk.
- Na konci Druhé světové války se Británie rozhodla zřídit na Antarktidě dvě základny, především proto, aby zabránila nepřátelům ve vybudování vlastních základen. První z nich vznikla v únoru 1944 na Goudierově ostrově, dostala jméno Tabarin. V březnu roku 1945 jí loď HMS William Scoresby dopravila zásoby, mezi nimi byl i černý kocourek jménem Tubby. Krátce po příjezdu byl vykastrován, jinak se o prvním kočičím obyvateli Antarktidy moc neví – jen historka, že zničil rádiový šachový souboj mezi britskými základnami, když zvrhl šachovnici.
Dnešní domácí kočky pocházejí z kočky divoké, která žije v Evropě, Africe i Asii. Až doposud vědci nevěděli, z kterých pěti existujících poddruhů koček vznikly ty současné. Na pohled je všech pět poddruhů v podstatě nerozlišitelných, takže pro nový výzkum museli vědci studovat jejich DNA. Tento výzkum, jehož výsledky zveřejnil odborný časopis Nature Ecology and Evolution, trval přes deset let a jde o zatím nejdetailnější analýzu genů druhého nejoblíbenějšího domácího zvířete planety.
Mezinárodní vědecký tým studoval genetickou informaci 352 koček pocházejících z doby 9000 př. n.l.– 100 n.l. z celého „Starého světa“. Výsledky tohoto průzkumu potvrzují hypotézu, kterou již dříve většina přírodovědců prosazovala: tedy, že všechny dnešní kočky pocházejí z jediného poddruhu, Felis silvestris lybic, a že domestikace začala někdy v době před 10 000 roky.
Matka všech koček – kočka plavá
Česky se tento poddruh nazývá kočka plavá nebo také kočka divoká plavá a pochází zřejmě z Afriky. K její domestikaci s největší pravděpodobností došlo na dvou místech současně, stalo se to na Blízkém východě. Prvním z míst byla Anatolie, tedy oblast ležící v dnešním Turecku: odtud se domácí respektive zdomácnělé kočky šířily především směrem do Evropy, kam se dostaly už kolem roku 4400 před naším letopočtem. Všude, kam šly, se křížily s místními formami divokých koček.
Kočka plavá
Druhou oblastí byl Egypt, kde domestikace stejného poddruhu kočky probíhala ve stejnou dobu a zdomácnělé šelmičky se odtud šířily zejména do oblasti Středomoří. Kočky se ale pohybovaly světem všemi směry, zřejmě především na palubách obchodních lodí, což způsobuje vědcům značné komplikace při výzkumu a občas pořádné bolesti hlavy.
Například analýza jedné z koček, která žila v době před 2000 roky v egyptském přístavu Baranis, ukázala, že zvíře má geny z Indie – což by teoreticky nemělo být možné. Jenže z černomořského přístavu se zřejmě vydávaly lodě, jejichž náklad končil až v Indii a s ním se mezi světadíly přesunovaly i kočky. Podobně byla nalezena mrtvá kočka ve vikinské osadě v Pobaltí, která měla egyptskou DNA.
Mapa rozšíření poddruhů divokých koček
Právě na lodích totiž kočky byly mimořádně užitečné a oblíbené – což naznačovaly již starší práce, které sledovaly třeba to, jak se kočky šířily světem na palubách vikinských drakkarů. Pro námořníky bylo klíčové, aby jim hlodavci nesežrali nebo nezničili zásoby sucharů a dalších potravin, které tvořily základ jejich stravy, a tak si na paluby lodí brali kočky, které jediné dokázaly myši a krysy zpomalit nebo dokonce zastavit.
Nový výzkum to potvrzuje; trasy, kudy se kočky do světa šířily, velmi dobře odpovídají námořním trasám starověkého světa.
První domestikovaná kočka
K domestikaci první kočky muselo dojít někdy před 10 000 lety. Myši a krysy byly přitahovány k lidem právě v této době, protože lidé začali přecházet k zemědělství a shromažďovali proto zásoby zrní. A kočky pak hlodavce následovaly k lidem. „Úplně první setkání koček s lidmi muselo proběhnout nějak takhle,“ popsal pro americký National Geographic biolog Clauido Otoni, který na výzkumu pracoval. „Lidé si kočky nedomestikovali úmyslně, nezavírali je kvůli tomu do klecí,“ dodal. Člověk spíše kočku nechal, ať se mu přizpůsobí sama – a ona to udělala.
„Sehnat kočičí pozůstatky je nesmírně náročné,“ popsala pro web The Atlantic Eva-Maria Geiglová, jedna z vědkyň, které se na výzkumu podílely. „Lidé kočky nikdy nejedli, takže jejich kosti nekončily v odpadních jámách – na rozdíl od prasat nebo drůbeže. A tak museli vědci shánět vzorky z mumií v muzeích celého světa. Klima a zub času bohužel celou řadu mumií poškodily natolik, že DNA se stala nepoužitelnou, podařilo se nakonec analyzovat jen vzorky z 209 koček; i to ale stačilo, aby práce byla přelomová.
Ukazuje totiž mimo jiné, že kočky se domestikovaly dobrovolně a vlastně jen částečně – ze všech domestikovaných zvířat změnily od doby, kdy byly ještě divoké, nejméně svůj vzhled. Stavba těla je u divokých koček i nejrůznějších domácích koček prakticky vždy stejná, největší rozdíly jsou v barvě kožichu.
GALERIE
Kočka pouštní
Tento fenomén studie zkoumala jen částečně; podle všeho byly domácí kočky zpočátku spíše pruhované, tak jak je zobrazují malby z egyptských hrobek. Kde se vzaly další druhy zbarvení a vzorů kočičích kožichů není úplně jasné, zřejmě se však objevily až někdy v době středověku ve střední Asii, odkud se pak šířily do Evropy. Naznačuje to, že lidem příliš na zbarvení koček nezáleželo, drželi si je především pro jejich schopnost lovit myši a tedy zajistit lidem, že co si vypěstují, to si budou moci také sníst.