Před rokem se v ulicích hlavního města Myanmaru Neipyijta i největší metropole Rangúnu objevili vojáci. Zároveň přestal fungovat internet či telefonické spojení. Moc v zemi pučem převzala armáda, pozatýkala představitele legitimní vlády a následné protesty utopila v krvi. Junta slibovala volby, na ty ale obyvatelé Myanmaru stále čekají a armáda mezitím bojuje na mnoha frontách s ozbrojenými milicemi. Nepřehlednou situaci rok po převratu přibližuje rozhovor s Kristínou Kironskou z projektu Sinofon, která se dění v Myanmaru dlouhodobě věnuje.
Od vojenského převratu uplynul rok. Co s odstupem času víme o zákulisí puče, záminkách a skutečných příčinách?
O moc víc jsme se nedozvěděli. Obstála verze, která zazněla už minulý rok, tedy že k puči došlo zřejmě kvůli tomu, že armáda byla nespokojená s výsledkem voleb. Samozřejmě čekala, že strana, která má k armádě blízko, výrazněji uspěje. Do značné míry má zásluhu také pučista Min Aun Hlain (velitel myanmarské armády, pozn. red.), který má zřejmě osobní ambice. Existovaly spekulace, že by musel z funkce odejít s dovršením pětašedesáti let, což už mu nyní je. Má také ambice stát se prezidentem a to by se mu za vlády Národní ligy pro demokracii (NLD) nepodařilo.
V Myanmaru následně veřejnost pokojně protestovala, ale represivní složky postupně demonstrace násilně potlačily. Organizace Human Rights Watch v prosinci upozornila, že vojáci a policisté během demonstrací plánovaně a promyšleně zabíjeli protestující. Těch zemřelo podle odhadů třináct stovek. Jak zásah proti demonstracím obhajuje junta?
Protesty měly pokojnou podobu velmi dlouho. Už po pár týdnech ale junta do demonstrujících začala střílet. Postupně se odboj stal násilnějším. Když si to rozebereme, tak zjistíme, že je celkem pochopitelné, že se to celé ubralo tímto směrem, aniž bych jakkoliv jednání junty obhajovala. Armáda má v Myanmaru svá státem vlastněná média, v nichž o těchto věcech vůbec neinformují, nebo tak činí jen velmi překrouceným způsobem, kdy obviňují ozbrojené odbojové milice, že jsou to teroristické organizace, které napadají armádu. Do této míry se armáda obhajuje a zároveň své vlastní činy upozaďuje.
Je vůbec v současném Myanmaru myslitelné, že za rozsáhlé zabíjení civilistů někdo ponese odpovědnost, nebo juntě stačí celou věc smést ze stolu s tím, že demonstrující jsou teroristé a armáda proti nim musela zakročit?
Nepředpokládám, že za současné situace někdo odpovědnost ponese. Novináři, novinářky, řada běžných lidí a různé iniciativy uchovávají fotografické či písemné důkazy a doufají, že v budoucnu by za to někdo odpovědnost nést mohl, například skrze Mezinárodní soudní dvůr, Mezinárodní trestní soud nebo nějaký ad hoc tribunál.
Další tisíce lidí byly zadrženy. Během několika měsíců se potom odehrávalo svého druhu divadlo, kdy úřady velké množství lidí propustily, jen aby značnou část ihned před věznicí znovu zajaly. Takový scénář se opakoval několikrát. Co tím junta sleduje?
Toto je v Myanmaru velmi běžné a dělo se to i v minulosti. Vězni jsou vždy propuštěni před nějakými významnými národními událostmi, například novým rokem. Konkrétně při této příležitosti se vězni propouští tradičně. Je možné, že to souvisí s buddhistickými rituály, zároveň se junta před rokem, těsně po převratu, snažila ukázat nějaké kroky, celou věc obhájit – i před mezinárodním společenstvím.
Celý narativ kolem toho, proč armáda převzala moc, je opředen různými spisy, které dokumentují, k jakým pochybením během voleb došlo. Samozřejmě je to všechno vykonstruované, ale někdo si dal velmi záležet, aby důvody k převratu byly. Propouštění politických vězňů nebo sliby voleb jsou momenty, kdy se vojenský režim snaží ukázat, že se jen snaží zachránit zemi. Další věc je, jestli tomu někdo uvěří – a v tomto případě to nezafungovalo, mezinárodní společenství v podstatě na tuto lež nenaskočilo.
Je členkou projektu Sinofon Katedry asijských studií Univerzity Palackého v Olomouci a pracuje v mezinárodním think tanku CEIAS. Ve své akademické činnosti se věnuje Myanmaru, kde žila v letech 2015-2016, Tchaj-wanu a vztahům Číny se střední a východní Evropou. Je také spoluautorkou projektu Myanmar Coup Tracker, který eviduje události v Myanmaru od vojenského převratu v únoru 2021.
Armáda je stát ve státě
Vámi zmiňované kroky jsou tedy především pro zahraniční publikum, nikoliv pro myanmarskou veřejnost?
Pro obyvatele Myanmaru je to částečně, uklidnit je junta chce příslibem voleb, nikdo tomu ale nevěří, protože takové sliby už zazněly v minulosti několikrát. Lidé jsou zvyklí, že armádě se nedá věřit. Junta ale komunikuje také se svými přívrženci. Armáda sice má své příznivce, ale je to neporovnatelné například se situací v Afghánistánu, kde víme, že podporovatelů talibanského režimu je evidentně celkem dost.
V Myanmaru je jich podstatně méně, patří mezi ně v podstatě rodinní příslušníci armádních činitelů a vojáků. Odhady se liší, řekněme, že vojáků je půl milionu, mají rodiny a děti a to je skupina, kterou můžeme považovat za přívržence režimu. Když to celé spočítáme, není to příliš. Tito lidé mají důvody, proč armádu podporují, vojsko je v Myanmaru takovým státem ve státě, má vlastní hospodářské podniky a firmy, dokonce vlastní kina nebo internetové portály.
Před pučem měl Myanmar civilní vládu od roku 2011, kdy armáda předala moc. Proč se od té doby nepodařilo dostat vojsko pod civilní dohled, z jakého důvodu existovala armáda dále jako paralelní stát ve státě, jak říkáte?
Něco takového se vůbec nemohlo podařit. Celá změna vycházela z armády a existuje několik myšlenkových proudů, proč se tehdy junta uchýlila k takovému kroku. Země byla velmi závislá na Číně a v Myanmaru Peking příliš v lásce nemají, což platí i pro armádní generály. A i když jsou na Čínu odkázaní a spolupracují s ní, zároveň se jí do značné míry obávají.
Trochu teoretičtější pohled je ten, že diktátorské režimy nepřežívají staletí, ale spíše dekády, takže i proto bylo třeba změny režimu, jež byla diktovaná shora. Armáda si napsala novou ústavu, svolala referendum, které bylo celé zfalšované, podobně jako volby v roce 2010, jež nepovažujeme za svobodné ani demokratické.
Režim se změnil tak, že se do něj postupně dostávali i civilisté a v roce 2015 i samotná Do Aun Schan Su Ťij, která se sice stala vůdkyní země, ale armáda měla stále velmi silné postavení. Ústavu si napsala tak, aby si navždy zabetonovala svou pozici.
I proto je překvapivé, že loni došlo k takovému puči, protože armáda měla stále extrémně silné postavení. Proto si já osobně myslím, že to má hodně co dočinění s osobními ambicemi Min Aun Hlaina. Ten osobně jmenuje čtvrtinu parlamentu, která volí jako jeden blok. Aby se v Myanmaru změnila ústava, je potřeba získat více než 75 procent. To je nedosažitelné, protože 25 procent představitelů armády takové snahy může odmítnout.
Barevný a ozbrojený odboj
Podívejme se nyní na druhou stranu – jak v současnosti vypadá myanmarská opozice?
Troufám si tvrdit, že na to, jakého proti sobě má soupeře – vyzbrojenou armádu, která je jednoznačně v přesile – je opozice v dobré kondici, protože se na armádu dost dotahuje. Když mluvíme o opozici, bavíme se o vládě národní jednoty (NUG), která byla sestavená z lidí, kteří byli zvolení ve volbách. Tudíž vlastně nemusíme říkat opozice, ale mluvit o vládě, která má legitimitu. Armáda legitimitu nemá.
NUG se všemožně snaží o uznání, což se jim minulý rok až na pár výjimek nepodařilo, ale stále v tom pokračují. Snaží se i dělat domácí politiku, protože nestačí bojovat pouze o mezinárodní uznání. Například se snaží zabezpečovat vakcíny proti covidu-19. Jádro kabinetu tvoří NLD, která k sobě přibrala různé etnické zástupce, aby více oslovila veřejnost – samotná NLD totiž nemá ve svých řadách příliš zástupců minorit, nikdy o to nevyvíjela snahu.
Nynější legitimní kabinet je tedy výrazně barevnější než samotná NLD. A tato vláda podporuje také fyzický odboj ve formě PDF (People's Defence Force) – díky různorodosti se jí podařilo částečně sjednotit různé milice, kterým dodává zbraně a trénuje je.
Ozbrojené milice v zemi působily už před pučem, nebo vznikly až v reakci na něj? A jak se jim podařilo být armádě poměrně obstojným soupeřem?
Některé milice existovaly už před pučem – to jsou zejména právě různé etnické skupiny, které dlouhodobě, některé dokonce od šedesátých let, z různých důvodů, například snahy o větší autonomii, bojovaly s armádou. To se dělo i za vlády Su Ťij.
Já jsem v Myanmaru žila v letech 2015 a 2016 a měli jsme program pro stážisty z Evropy. Ti nám často psali, že se obávají přijet, protože v médiích čtou o bojích. Myanmar je dost velká země a například obyvatel Rangúnu se s ozbrojenými střety vůbec nesetkal.
Po loňském převratu začaly vedle etnických milicí vznikat ozbrojené skupiny civilistů – někteří se s minoritami spojili a po tréninku bojovali po jejich boku, někteří se vrátili do svých domovů, kde vytvořili to, čemu říkáme PDF. Každé město má příslušníky PDF, kteří se snaží verbovat policisty či vojáky a mnohdy se jim to daří, zejména v případě policie.
Etnické organizace jsou dobře vyzbrojené a umějí s armádou držet krok. V případě PDF už je to větší otázka – pokud jim milice poskytnou zbraně, dokážou armádě zavařit, ale jsou to jen běžní lidé, kteří předtím sedávali v kancelářích a nyní mají s puškou v ruce stát proti profesionálním vojákům. Celkem se jim ale daří, zejména proto, že střety jsou rozdrobené a bojuje se na mnoha frontách. Když se navíc v malém městečku stane, že se celá policejní stanice přidá na stranu PDF, má v tom místě armáda velký problém.
Odkud junta a milice berou zbraně? Jací zahraniční aktéři v Myanmaru sledují své zájmy?
Na rozvratu Myanmaru nemá zájem nikdo. Geopolitické a investiční zájmy má v zemi Peking, Myanmar například pomáhá díky svému přístupu k moři zásobovat ty oblasti Číny, které pobřeží nemají. Čína dokonce i za vlády Su Ťij měla s Myanmarem velmi vřelé vztahy. Peking je extrémně pragmatický a bude spolupracovat se silnější stranou – pokud usoudí, že silnější je junta, navážou vztahy s juntou.
Zajímavým aktérem je Rusko, které Myanmaru prodává vojenský materiál, podobně jako například Srbsko. Proto existuje kampaň, aby Evropská unie v přístupových rozhovorech zatlačila na Srbsko, aby vysvětlilo své kroky a přestalo zásobovat vojenský režim. Spekuluje se také o vojenské spolupráci s Íránem, ale k tomu existuje jen velmi málo materiálů, takže k tomu se neumím vyjádřit. To jsou tedy vazby, které má junta.
Konkrétní informaci, kdo dodává zbraně PDF, nemám. Určitě jsou ale zásobované skrze ony etnické organizace, které mají své zdroje zbraní i financí. Mnohé organizace zároveň mají velmi vřelé vztahy s Čínou a to, jestli mohou své zbraně poskytnout dál, podléhá souhlasu Pekingu. Je to extrémně nepřehledné, každá etnická organizace má svůj vlastní příběh, zdroje, vztahy i cíle, nedovoluji si proto házet je do jednoho pytle.
Už vám věříme, slyší Rohingové
Když už mluvíme o etnikách v Myanmaru, jak to momentálně vypadá s Rohingy, kteří během vlády Su Ťij čelili genocidě?
Armáda na zacházení s Rohingy nic nezměnila, svůj postoj ale změnili řadoví občané Myanmaru. Armáda má svoje média, skrze která neustále opakovala, že Rohingové jsou teroristé, až tomu mnozí uvěřili. Většina lidí Rohingy nikdy neviděla, protože tato minorita žije jen v Arakanském státě a i tam pouze v jeho severní části. Předsudky vůči Rohingům byly ale obrovské a to se změnilo.
Už během únorových protestů většinové obyvatelstvo Barmánců chodilo s transparenty, na kterých vyjadřovali náhlé pochopení pro situaci Rohingů a omlouvali se, že jim nevěřili. Obyvatelstvo se nyní staví k Rohingům velmi odlišně než před pučem, byť nic nelze změnit ze dne na den a tření je přítomné už jen proto, že většinové obyvatelstvo je buddhistického vyznání, zatímco Rohingové jsou muslimové.
Podle Amnesty International armáda útočí na civilní cíle. Co tím sleduje?
Junta chce jednoznačně šířit teror. V minulosti se jim několikrát podařilo zastrašit obyvatelstvo, aby ustalo v aktivismu a podřídilo se režimu. V letech 1988 a 1989 byly krvavé zásahy tak brutální, že se poté nikdo neodvážil ani pípnout. Něco podobného se opakovalo v roce 2007, kdy vojáci stříleli dokonce do mnichů, kteří mají v myanmarské společnosti velmi vysoké postavení.
Boje mezi armádou a milicemi vyhnaly z domovů statisíce lidí. Mají uprchlíci perspektivu toho, že se v dohledné době vrátí?
Odhady mluví až o třech stech tisících lidí, kteří museli před boji uprchnout. Šanci na návrat mnozí určitě nemají dlouhé roky, protože pokud se bude bojovat, bude zničené úplně všechno. To mluvím o oblastech, kde docházelo ke střetům i před pučem.
Relativně normálně se žije lidem ve střední části země, mimo jiné i v Rangúnu. Městská inteligence žije běžným životem a nezapojuje se, další část obyvatel odjela do džungle, nechala se vyzbrojit a přidala se k PDF či etnickým milicím. Zároveň spousta lidí přišla o práci a nyní nemají peníze ani na jídlo.
Konkrétně jedna moje kamarádka měla úklidovou firmu, která musela skončit, protože z Myanmaru zmizeli cizinci. Je výborná kuchařka, takže by mohla na ulici otevřít stánek a prodávat jídlo, což je tam velmi běžné. Psala ale, že to nemůže udělat, protože by jí tam akorát chodili vojáci se zadarmo najíst, stánek rozbít a ona by na tom tratila.
Evropské země čekají na Brusel
Jakou roli sehrává Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN)? Před rokem nemělo toto sdružení problém komunikovat s juntou poté, co převzala moc. Až na podzim sdružení otočilo a zakázalo představiteli Myanmaru účast na summitu.
ASEAN je celkově velmi slabý, co se týče řešení vnitřních konfliktů, nemá k něčemu takovému ani mandát. Komunikace s juntou byla pragmatickým pokusem změnit věci zevnitř, který ale nevyšel. Vznikl pětibodový konsenzus, ale junta nepodnikla žádné kroky, aby je naplnila. Celé to bylo velice pomalé, ASEAN se ani nemohl dohodnout na vyslanci do Myanmaru. A když už se země dohodly, ambasador se do Myanmaru nemohl pořádně dostat, junta mu navíc nedovolila hovořit se všemi stranami, například se nedostal k Su Ťij.
- Dojde k okamžitému zastavení násilí a všechny strany se budou chovat maximálně zdrženlivě.
- Započne konstruktivní dialog mezi všemi zúčastněnými stranami, aby se našlo mírové řešení v zájmu lidu.
- Mediátorem dialogu bude zvláštní vyslanec ASEAN, jemuž bude asistovat generální tajemník ASEAN.
- ASEAN poskytne humanitární podporu.
- Zvláštní vyslanec s delegací navštíví Myanmar, aby se setkal se všemi zúčastněnými stranami.
Nově ASEAN předsedá Kambodža, takže i ambasador se změnil. Toto vše vedlo k určité frustraci, je ale třeba si uvědomit, že ASEAN tvoří země s demokratickým zřízením, ale i diktatury. Proto se podle mě dalo čekat, že se sdružení rozdělí na dva tábory. Indonésie, Malajsie a Singapur podporují NUG, na druhé straně stojí Kambodža, do velké míry Thajsko, kde má armáda silné postavení, takže se nemůže postavit proti juntě, protože by to mohlo mít dopady na vlastní režim.
Na podzim pomohl velký tlak mezinárodního společenství, aby myanmarská junta neměla zastoupení na summitu ASEAN. Vypadá to, že ASEAN neví, co má dělat, komu má v Myanmaru zavolat. Je to celé velmi chaotické.
Vy jste kritizovala slovenskou vládu za to, že neuznala NUG jako legitimního představitele Myanmaru. Vládu národní jednoty uznal například francouzský senát či Evropský parlament a dílčího úspěchu dosáhla v OSN. Proč se jí nepodařilo získat širší světovou podporu tak, jako se to povedlo například vůdci venezuelské opozice Juanu Guaidóovi, kterého za dočasného prezidenta uznala právě i Bratislava?
Slovensko nemá uznáním NUG absolutně co ztratit, protože v Myanmaru nemáme ambasádu, nevím o žádných významnějších ekonomických vztazích nebo firmách, dokonce nemáme ani žádné utečence z Myanmaru. Naopak, Slovensko by se mohlo zviditelnit a mohlo by spustit dominový efekt, kdy by vládu národní jednoty uznalo více zemí. Myslím si, že Slovensko podceňuje, že by s takovým přístupem mohlo získat plusové body v dalších asijských zemích, které NUG podporují.
Mám pocit, že mnozí aktéři v Evropě nepřehledné situaci v Myanmaru příliš nerozumějí a čekají, co udělá Evropská unie. Jsem ve spojení s kolegy z různých zemí, a když tlačíme na národní vlády, dostáváme odpovědi právě v tom smyslu, že Slovensko nebo Švédsko a další země se tomu nebrání a určitě podpoří to, co podnikne Evropská unie. Přijde mi to na škodu, protože i členské státy by mohly něco podniknout či to protlačit.
Vraťme se na závěr ke slibovaným volbám. Jak jste zmiňovala, podobné závazky už myanmarská armáda dávala v minulosti, a proto jim veřejnost příliš nevěří. Jak to v tuto chvíli s možným hlasováním vypadá?
Volby už junta dvakrát odložila – nejprve se měly konat do šesti měsíců, poté do roka, nyní slibuje, že do srpna 2023 se volby konat budou. Nepředpokládám, že by k volbám vůbec nedošlo, jestli to bude do srpna 2023, je ale velká otázka. Takové šarády už známe z minulosti, naposledy z roku 2010. Klidně se může stát, že junta vyhlásí, že v takovém chaosu se volby konat nemohou a budou se konat v roce 2024.
Dokonce i v případě legitimních voleb z let 2015 a 2020, které považujeme za férové a demokratické, se v některých oblastech nevolilo. To bylo kritizované, protože se nevolilo v oblastech ovládaných etnickými skupinami, což by byly hlasy, které by nešly Národní lize pro demokracii, protože etnické organizace o NLD nemají dobré mínění.
