Facebook hranice mezi národy neboří a lidé podléhají představě, že lepší technologie automaticky znamenají lepší svět – jde přitom jen o iluzi snadného řešení našich problémů. V rozhovoru pro ČT24 to říká britský sociolog David Morley, který vystoupil na konferenci IAICS 2019 pořádané Masarykovou univerzitou v Brně. Příčinou brexitu podle něj bylo rušení nemocnic a škol v chudších regionech Spojeného království, jež způsobilo frustraci, která vyústila v hledání falešných nepřátel.
Technologie svět nespasí. Chytrý telefon by pro mě byl krok zpátky, říká sociolog David Morley
Ve své práci se často odkazujete na myšlenku konce dějin, kdy po pádu železné opony mělo dojít k vítězství kapitalistické liberální demokracie. Dnes je ale patrné, že naopak roste popularita nacionalismu a politiky zavřených hranic, což je v přímém rozporu. Kdy došlo k tomuto obratu? Nebo kdy jsme si jej uvědomili?
- Knihu vydal v roce 1992 politolog a filozof Francis Fukuyama.
- Dílo se stalo jednou z nejvíce zatracovaných a nejdiskutovanějších poválečných knih.
- Koncem dějin označoval víru lidstva v rozumnější a humánnější uspořádání a opuštění konfliktů různých skupin, skrze které ale společnost směřovala k dokonalejšímu řádu.
To tak jednoduše říct nejde. Celá tato myšlenka se rozpadala celkem dlouhou dobu, deset, patnáct, dvacet let. Nebylo to ale něco, co bych já osobně kdy bral vážně nebo čemu bych věřil. Kdy došlo k obratu, je těžké říct, pro mě to byl nesmysl od samého začátku. Už rok po publikování Fukuyamovy knihy (Konec dějin a poslední člověk – poznámka redakce) jsme s kolegou Kevinem Robinsonem napsali její kritiku. Z našeho pohledu to byl vždy nesmysl. A fakt, že ostatním lidem trvalo tak dlouho na to přijít, mě trošku frustruje.
Proč se tato teorie tedy stala tak populární?
Měla velký dopad, protože ji převzaly časopisy jako Wire. Jako v 60. letech u Marshalla McLuhana a jeho teorie, která předpokládala, že technologie má přímý dopad na lidské chování. Bylo to velmi vzrušující. Ale postupně se tato teorie zdiskreditovala, byla příliš zobecňující. Pracuje s příliš jednoduchou představou, že technologie ovlivňují lidské jednání, aniž by to potvrdil jakýkoliv výzkum. Technologické firmy to ale milovaly, tu představu, že se se svět změní a bude víc demokratický a všechno bude báječné.
Toho se chytili v časopisu Wire a napsali, že budeme všichni žít v technologické demokracii. Celá teorie tak dostala jakýsi druhý život a trvalo dlouho, než se rozpadl. Nakonec vzniklo mnoho výzkumů, které prokázaly, že technologie automaticky nemají přínosný, nebo škodlivý vliv na lidské chování. Měli bychom se dívat na empirické výzkumy, které říkají například, kdy a jak lidé skutečně používají mobilní telefony. Nebo pokud se zajímáte o význam televize, běžte se podívat k lidem domů a sledujte televizi spolu s nimi.
Profesor David Morley působí na University of London. Ve své práci se zaměřuje na mediální a kulturální studia, globalizaci a mobilitu. V minulosti spolupracoval například se sociologem Stuartem Hallem. Vydal devět odborných knih, které byly přeloženy do 22 jazyků, edituje i řadu odborných časopisů a publikací.
David Morley
Už jste zmínil, že technologie nemusí nutně způsobovat změny, ale spíš vylepšují způsob života, který už žijeme.
Nemusí ho nutně zlepšovat. Jak je využíváme, záleží na kontextu, ve kterém žijeme. Před deseti lety jsem učil doktoranda z Tchaj-wanu, který byl velmi technologicky rozvinutý. Každého studenta zajímala nová média, sdíleli to a stahovali tamto. Nebyli to žádní staromódní povaleči, kteří se večer koukají na televizi. Po čase ale tomu doktorandovi došly prostředky a trvalo mu velmi dlouho, než dostudoval, po sedmi letech na svém výzkumu stále pracoval. Navrhl jsem mu proto, aby se vrátil a znovu s těmi lidmi promluvil.
Za sedm let došlo k proměně, která neměla nic společného s technologiemi. Jak zestárli z 19 na 26, oženili se. A měli děti. A víte, co dělali večer? Koukali se na televizi. Už neměli čas ani energii na všechno, co dělali předtím. Nejde jen o vývoj technologií, který má dopad, záleží také na tom, jak jsou technologie absorbovány do životů lidí či nikoliv. A to je poměrně nepředvídatelné.
Představy z devatenáctého století
Jak je tedy možné, že technologie vnímáme jako něco, co náš život může změnit? I OSN schválila nezávislou rezoluci, ve které označuje přístup k internetu za základní lidské právo.
Už Al Gore chtěl obnovit časy athénské přímé demokracie pomocí zbudování informačních dálnic. Ale je to jen laciná představa. Samozřejmě že by bylo skvělé, kdybychom dokázali naše problémy vyřešit technologicky, kdybychom všem dětem rozdali mobily. Ale co když budou mít i potom stále hlad? Jak by to pomohlo? Nají se snad telefonem? Jsou to jen řeči, které politici neustále opakují, protože zní jako jednoduchá řešení.
Technologie jsou super, skvělé, moderní a dobré pro děti. Je to ale nesmysl. Ale lidé tomu věří a politici to milují. Chtějí zachránit svět lepším širokopásmovým připojením. Je sice hezké, že budu mít rychlejší internet, ale k čemu? Aby mi mohl Amazon rychleji nabízet knihy, které bych si měl přečíst na základě toho, co už o mně ví? Aby jednodušeji formuloval a více uzavíral můj pohled na svět?
Odkud tento přístup ale pochází?
Pochází z 19. století. Vymysleli ho francouzští pozitivisté, kteří věřili v pokrok zaručený technologickým vývojem, který povede ke zlepšení lidského života. Třeba ve formě rychlejší a lepší komunikace. Předpokládali, že zavedením železnice se Francie plně propojí, protože tak bude pro každého jednodušší cestovat, pohybovat se, všichni se budou znát, a Francie se tak stane znovu velkým národem. Byl to ale stejný nesmysl jako předpoklad, že se všichni staneme součástí internetu, součástí šťastné a propojené komunity. Je to až náboženská představa.
Proč ale lidé věří náboženské představě z 19. století? Nedokážu si to vysvětlit, ale věří. Já si třeba můžu dovolit mít špatný mobilní telefon, protože nepotřebuji být s nikým ve spojení. Mám práci, ženu, vnoučata, dobrý a uspořádaný život, nic dalšího nehledám. Nepotřebuji být dostupný. A to je výsada. Je výsada, že můžu udělat krok zpátky. Kdybych si musel pořídit chytrý telefon, byl by to pro mě pravý opak vývoje.
Podle vás tedy lidé vnímají svět optikou náboženské představy z 19. století, která jej zobrazuje jako propojenější a menší. Není právě to jedna z příčin vzrůstu nacionalismu a touhy uzavření hranic?
Ano.
To je tak jednoduché? Není pro to další vysvětlení?
Když startoval Facebook, všichni měli představu, že tenhle skvělý prostředek umožní pěstovat přátelství s kýmkoliv na světě. Překročí hranice kultur a národů. Báječné. Když se ale na Facebooku podíváte, kdo má koho v přátelích, tak zjistíte, že ve skutečnosti jsou to lidé ze stejné země, ze zemí, které mluví stejným jazykem, nebo ze zemí, které jsou sice geograficky vzdálené, ale byly součástí jednoho impéria. Tak to bylo vždycky.
Já sice můžu být v kontaktu s lidmi z Kazachstánu, ale nemluvím jejich jazykem a oni asi nebudou mluvit příliš dobře anglicky. Jaký má tedy důvod být s nimi technologicky propojený, když s nimi nemůžu komunikovat kvůli kulturním a jazykovým překážkám?
Další problém je, že hranice jsou propustné. V 60. letech se odehrál skvělý moment v historii americké televize, v době, kdy vznikala lidskoprávní hnutí a bojovalo se proti rasové segregaci. Tehdy se vysílal poměrně populární sitcom s několika černošskými postavami. A objevil se muž, kterému se ten sitcom nelíbil. Když vysvětloval proč, řekl: ‚Jsem unavený ze všech černochů v mém obýváku. Snažil jsem se je dostat ze svého okolí a oni mi teď lezou až do obýváku.‘
Do jeho obývacího pokoje se dostali jen virtuálně skrze televizi, ale i tak se mu nelíbilo, že se objevili uprostřed jeho domu. To je stejný přístup. Lidé se obávají virtuální přítomnosti ostatních úplně stejně jako jejich přítomnosti fyzické. Snaží se je držet dál od sebe, a to i ve vlastním národu.
Odstupňovaný rasismus Spojeného království
Může to být podobné se situací ve Velké Británii při hlasování o brexitu? Báli se Britové toho, že se lidé z druhé strany světa přistěhují nejen do jejich sousedství, ale vadili jim i v celé Evropě?
Britové se hlavně báli, že nebudou moci kontrolovat své hranice, protože Evropská unie na to má zákony. Neměli rádi ty, kteří do Británie přicházeli. Je to celkem komplikovaná situace, která vznikla už krátce po přelomu tisíciletí, v období, kdy byl premiérem Tony Blair.
Snahou tehdy bylo otevřít se více lidem z přistupujících států jako Rumunsko. Do Británie tak začali proudit Poláci, Ukrajinci nebo Rumuni. Ale nebyli to jen bílí Britové, kterým se to nelíbilo. I lidé, kteří do Británie přišli z Karibiku nebo Indie, jejichž rodiče byli součástí jednoho impéria, také neměli rádi Ukrajince, protože s Británií neměli nic společného. Oni sami sice třeba měli tmavší pleť, ale měli britskou kulturu, dostali britské vzdělání, i když třeba na Havaji nebo v Kalkatě.
Rasismus není jednoduchá věc, je odstupňovaný. Černoši, kteří sami trpěli kvůli rasismu, nechtěli v Británii lidi z Kosova. Není to jednoduchý příběh s hrdiny a padouchy. Každý je tomuto pokušení vystavený, když má strach.
Dá se tomu předcházet?
Být xenofobní je poměrně základní lidská vlastnost. Ale dá se předcházet tomu, aby se xenofobie přeměnila na rasismus. Může to ovlivnit stát zaváděním různých prostředků, které pomohou lidem vyrovnat se se strachem.
Není ale zavádění takových prostředků právě něčím, co způsobilo brexit? Pocit, že někdo chce ovlivňovat mé chování?
Ano, lidé nechtějí, aby jim někdo říkal, co mají dělat, k tomu mají odpor. Když se podíváme, v jakých částech Británie lidé nejčastěji hlasovali pro brexit, tak to nebyly regiony, ve kterých žije mnoho cizinců. Byly to regiony, ve kterých vlády zavíraly školy, nemocnice, sociální služby. Proto tam lidé hlasovali pro brexit. Byli přesvědčení, že tyto problémy způsobili cizinci, že kvůli nim se nemůžou dostat na prohlídku k lékaři. Skutečným důvodem ale byla politika úsporných opatření.
Stačilo přitom nezavírat nemocnice a školy a nenechat lidi strádat, jen kvůli tomu, že zrovna byla v módě teorie monetarismu, která říká, že státní dluh je problém, a od které se dnes upustilo. Potom by lidi tolik nelákala hloupá vysvětlení. Vůbec to nebylo nezbytné, přesto se tato opatření zaváděla. Mnoha lidem ztížila život a ti pak hledali vysvětlení. Jak je možné, že má matka, která má už rok rakovinu, se nemůže dostat do nemocnice na vyšetření? Za to můžou všichni ti černoši, lidé z Kosova, Ukrajinci. Ale oni za to nemůžou. Je to kvůli tomu, že je prostě méně a méně nemocnic.
Proč ale dochází k vzestupu nacionalismu i v zemích s nejvyšším životním standardem, kde podobné problémy nejsou tak výrazné? V Dánsku jsme mohli pozorovat třeba vzestup Dánské lidové strany.
Nemusí to mít vždy jednu příčinu. Nemůžeme hledat jeden důvod, jeden vztah, který by byl tak jasný, jako kdybychom třeba sledovali, co se stane s předmětem, když jej upustíme. Zavádění úsporných opatření v Británii vytvořilo celý soubor úzkostí a nepříjemných pocitů, které vyústily v rasismus. Ale nutně to tak být nemusí.