Obrovský černý komín nebo směšná, monstrózní a neužitečná. I taková označení patřila jasné dominantě Paříže – Eiffelově věži. Zpočátku kontroverzní a na svou dobu odvážná stavba ze železa místo původně plánovaných dvaceti letech zdobí francouzskou metropoli už 130 let.
Eiffelova věž se veřejnosti otevřela při příležitosti Světové výstavy uspořádané ke 100. výročí Velké francouzské revoluce 6. května 1889 za doprovodu 21 salv z děla. Tehdy plnila účel vstupní brány na veletrhy. Světu měla demonstrovat francouzskou průmyslovou zdatnost. Její stavba trvala dva roky, dva měsíce a pět dní a po dvaceti letech měla jít k zemi.
Poměrně krátce plánovanou životnost Eiffelovky zachránilo její další využití – jako meteorologické stanice (později sloužila jako centrum letového provozu a pro televizní a rozhlasové vysílání). A také postupně získávaná obliba.
Za první rok provozu si výhled na Paříž za pět franků přišly vychutnat dva miliony lidí. Při dobré viditelnosti mohli z vrcholu dohlédnout až 67 kilometrů daleko. Dnes je nejnavštěvovanější placenou památkou na světě, ročně přiláká sedm milionů turistů.
Pohoršení postupně vystřídal obdiv
Zpočátku přitom byla věž skoro nenáviděná. A to nejenom pařížskou veřejností, ale i umělci. Tři stovky malířů, sochařů a spisovatelů dokonce sepsaly petici. Žádali v ní zastavení stavby této „směšné věže“, která by dominovala Paříži jako „obrovský černý komín“.
Kritiky stavby, která mezi do té doby pro Paříž charakteristickými nízkými domy z kamene a cihel jednoznačně vybočovala, byly i známé osobnosti jako spisovatelé Guy de Maupassant, Émile Zola nebo Alexander Dumas mladší.
Proti „neužitečné a monstrózní věži“ se postavil například i deník Le Temps, který hlavního autora stavby Gustava Eiffela označil za „nějakého konstruktéra strojů,“ který chce „nenapravitelně zohyzdit a zneuctít“ Paříž. Eiffel, který byl osvědčeným stavitelem mostů, naopak tvrdil, že oblouky v nejnižší části věže vtisknou konstrukci „dojem síly a krásy“ a že průhledy mezi jednotlivými konstrukčními prvky zaručí, že bude působit neuvěřitelnou lehkostí.
Věž měla zdobit Barcelonu, dnes má kopie po celém světě
Netrvalo dlouho a lidé její netypičnost skutečně začali vnímat jako krásu. Počátkem 20. století se začala objevovat na obrazech a začali ji oslavovat i básníci. Guillaume Apollinaire ji například nazval pastýřkou mraků. Až do roku 1929 si tehdy 300metrová věž držela primát nejvyšší stavby světa. Překonal ji až newyorský mrakodrap Chrysler Building o výšce 318 metrů.
V Paříži přitom původně vyrůst vůbec nemusela. Eiffel svůj projekt nabídl Francii až poté, co jej odmítli radní ve španělské Barceloně. Ani tam se totiž návrh nelíbil. Byl prý příliš nákladný a také nevkusný. Nakonec má štíhlá kovová věž kopie po celém světě. Mezi nimi je i pražská Petřínská rozhledna, která je pětkrát nižší. Jedna z mála kopií, která originál převyšuje, stojí v Tokiu. Narozdíl od 324 metrů vysoké pařížské Eiffelovky sahá až do výšky 333 metrů.
- Sahá do výšky 324 metrů (včetně antén) a váží 10 100 tun.
- Má tři plošiny. Třemi pilíři stavby jezdí výtahy do prvního a druhého patra, ve čtvrtém pilíři je schodiště pro pěší. Z druhého patra se dá vyjet na nejvyšší vyhlídku (výtahy zde byly postaveny v roce 1899, tedy deset let po otevření věže).
- V chladném či naopak horkém počasí mění velikost.
- Během okupace byly rozříznuty kabely výtahů a věž byla zavřená pro veřejnost. Nacisté se pokoušeli připojit svastiku na vrchol. Byla tak velká, že ji vítr odfoukl.
- Na straně věže jsou vyryta jména 72 inženýrů, vědců a matematiků, kteří přispěli k výstavbě.
- Věž je tvořená z 18 tisíc kovových částí, spojených dohromady 2,5 milionu nýtů.
Na údržbu jsou třeba desítky tun barvy
Konstrukce se natírá každých sedm let, aby nekorodovala, a padne na ni přes 60 tun bezolovnaté barvy, což je velmi nákladné. Natírání probíhá původním způsobem – kompletně ručně pomocí malých kulatých štětců.
Je to stejná metoda jako při prvním natírání v 19. století. Údržbáři zavěšení na lanech nesmí zapomenout na jediný šroub. Práce tak zaberou několik měsíců. Věž se během této doby turistům nezavírá. Vše je ošetřené tak, aby nehrozilo, že by snad na návštěvníky kapala barva.
Původně přitom byla Eiffelova věž oděná do červené. Od té doby vzhled několikrát měnila – od červenohnědé, přes hořčičně žlutou až po dnešní hnědou. V posledních letech má „Železná lady“, jak se věži také přezdívá, tři různé odstíny hnědé - nejtmavší je ve spodní části a zesvětluje se směrem k vrcholu.
Barvy pak dočasně mění i při různých aktuálních zásadních událostech. Bohužel často při těch tragických. Například po teroristických útocích v Bruselu v roce 2016 byla ozářena v barvách belgické vlajky jako výraz solidarity. O rok dříve nesla barvy francouzské po útocích v Paříži. Letos v dubnu pak zhasla v reakci na sérii útoků na Srí Lance.
Hrozba terorismu okolí proměnila
Vzhledem ke svému světovému věhlasu a tomu, že je jasnou dominantou francouzské metropole a symbolem celé Francie, je současně i potenciálním cílem teroristů. Na to v posledních letech země galského kohouta reagovala zvýšenými bezpečnostními opatřeními v blízkosti věže. Už od fotbalového šampionátu Euro 2016 byla obehnaná pletivem. V roce 2017 ale pařížská radnice rozhodla, že kolem vyhledávané turistické atrakce vznikne bariéra z neprůstřelného skla vysoká 2,5 metru.
„Nahradíme kovové pletivo skleněnými panely, které návštěvníkům a Pařížanům zajistí příjemný pohled na památku z Martových polí a Jenského mostu,“ uvedl Jean-Francois Martins z oddělení pro cestovní ruch na pařížské radnici. Bernard Gaudillère, který stojí v čele společnosti provozující Eiffelovu věž, prohlásil, že nové bariéry, „pevné jako skála“, zajistí „absolutní bezpečí“. Podle kritiků ale 6,5 centimetru tlustá zeď, byť skleněná, promění věž v pevnost.
