Současná vyhrocená situace ve Venezuele podle politoložky Pavlíny Springerové souvisí i s tím, že má tato latinskoamerická země největší ropné rezervy na světě. „Je potřeba si přiznat, že o venezuelskou ropu jde velmi,“ uvedla v rozhovoru pro pořad Horizont ČT24 děkanka Filozofické fakulty královéhradecké univerzity. Upozornila ale zároveň na úskalí, která jsou s jejím zpracováním a obchodováním spojena, i na to, že například Spojené státy závisí na Venezuele z hlediska denních dodávek této suroviny zhruba jen ze sedmi nebo osmi procent.
O ropu jde velmi, říká politoložka k současné krizi ve Venezuele. Má to však své háčky
Horizont ČT24 s politoložkou Pavlínou Springerovou k dění ve Venezuele (zdroj: ČT24)
Zakrátko si Spojené státy budou připomínat 200 let od vyhlášení tzv. Monroeovy doktríny. V roce 1823 tehdejší prezident prohlásil celou západní polokouli za jakýsi zadní dvorek Spojených států. Znamená to, že dnes, v 21. století, je Amerika stále tím jediným dominantním hráčem i v Latinské Americe?
Monroeova doktrína byla skutečně dlouhou dobu páteří americké politiky vůči latinskoamerickým zemím. Byla ale uplatňována s různou mírou intenzity. Více například v Karibiku, ve Střední Americe než v oblasti Jižní Ameriky, kde vývoj byl podstatně autonomnější.
V dnešní době je tématem spíše teoretickým. Od konce studené války můžeme pozorovat odklon od spolupráce USA a Latinské Ameriky. V 90. letech USA opouští politiku přímých intervencí a přímého nátlaku na latinskoamerické země a spolupráce s mnohdy nedemokratickými režimy a věnují se především ekonomickým nástrojům spolupráce. Latinskoamerické státy tlačí, aby liberalizovaly své ekonomiky.
V 90. letech sledujeme také změnu strategických zájmů Spojených států. Tyto změny jsou na přelomu 20. a 21. století potvrzeny nástupem levicových populistických režimů, které spolupráci s USA odmítají. Vzniká tu určité vakuum, vzniká určitý prostor pro nové aktéry, kteří nahrazují roli USA, která v historii byla velmi silná.
Venezuela má největší ropné rezervy na světě. Dá se říct, že to, co se děje ve Venezuele, je také součástí jak domácí, tak mezinárodní hry o to, kdo bude mít nakonec přístup k ropným rezervám? Jestli USA, nebo Rusko, případně i Čína?
Určitě o venezuelskou ropu jde velmi. To je potřeba si přiznat. Je třeba se podívat, jakou ropou Venezuela disponuje a jaká je geostrategická situace. Venezuela v současné chvíli získává zhruba 75 procent příjmů z prodeje ropy, a to ze Spojených států amerických. Zároveň pro USA je Venezuela také důležitým aktérem, nicméně ta diverzifikace amerického importu je poměrně dobrá a USA závisí na Venezuele zhruba ze 7 až 8 procent denních dodávek ropy.
Máme tu určitý vzájemný vztah, který je ovšem asymetrický a je vychýlený v neprospěch Venezuely. Ta se pochopitelně snaží a bude snažit, aby měla víc vývozu do zemí, jako je Indie, případně Čína, což je druhý a třetí největší příjemce venezuelské ropy.
Je tu ale už zmiňovaný problém vzdálenosti. Venezuelská ropa je velmi těžká, potřebujete speciální rafinerie k její rafinaci. Takže ano, je to bezpochyby velmi důležitá komodita, nicméně má to svá úskalí.