Důsledkem války v Sýrii byly i miliony uprchlíků v okolních zemích. Přestože boje na většině území Sýrie utichly a část lidí se už vrátila, mnozí stále vyčkávají za hranicemi. Jan Daniel ve své analýze rozebírá situaci v Libanonu, který je zemí s nejvyšším počtem uprchlíků na obyvatele. Kvůli syrským dětem tam například školy musely začít vyučovat na dvě směny. Uprchlíkům v Libanonu navíc docházejí úspory a musí se připravit na další zimu strávenou v provizorních podmínkách.
Syrští uprchlíci v Libanonu: Mezi nejistým návratem a nejistou možností zůstat
Osud syrských uprchlíků na Blízkém východě se po sedmi letech od začátku syrského konfliktu postupně vytrácí z hlavních stránek novin. I přesto, že jich zůstává v okolních zemích přes pět milionů, přesunula se politická a mediální pozornost v minulých letech na otázku migrace ze subsaharské Afriky nebo na evropské tahanice o reformu migrační politiky.
Situace se mění i v samotné Sýrii. Většina syrského teritoria byla ovládnuta syrskou armádou a jejími spojenci. Vláda prezidenta Asada prohlašuje, že ve válce zvítězila, a zemi postupně rekonstruuje. Tato fáze konfliktu s sebou proto nese hojně diskutovanou otázku potenciálního návratu syrských uprchlíků zpět do vlasti. Je ale syrská uprchlická krize skutečně u konce?
Země s nejvíce uprchlíky na obyvatele
Bližší pohled do jedné ze sousedních zemí naznačuje, že proces návratu bude ještě velmi komplikovaný. Libanon je jednou ze zemí, kterých se uprchlická krize dotkla nejsilněji. Syřané začali z obav o vlastní bezpečnost odcházet na území svého západního souseda již na počátku konfliktu.
Roli hrála geografická blízkost, četné osobní vazby a zpočátku také otevřené hranice. V roce 2014 poprvé překročil počet v Libanonu registrovaných uprchlíků milion. Pro kompletní obrázek je ale třeba připočítat ještě několik set tisíc dalších neregistrovaných či naopak v zemi legálně pobývajících Syřanů. Celkové číslo se tak blížilo až k 1,6 milionu.
Byť počet registrovaných uprchlíků začal po zpřísnění vládní politiky na začátku roku 2015 postupně klesat, v zemi se jich podle údajů Úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky OSN (UNHCR) nyní stále nachází více než 900 tisíc. Tohle číslo ale opět nezohledňuje další statisíce Syřanů, kteří nejsou oficiálně registrováni u UNHCR.
Spolu s půlmilionem Palestinců žijících v zemi tak byla podle vládou často opakovaného čísla více než čtvrtina obyvatel zhruba šestimilionové země uprchlíky. Libanon se také stal zemí s nejvyšším počtem uprchlíků na obyvatele.
Představa organizovaných uprchlických táborů známých třeba z Jordánska by ale byla mylná. Na základě politických neshod a historických sporů ohledně palestinských uprchlíků libanonská vláda odmítla zřídit pro uprchlíky formální přístřešky. Přicházející Syřané si tak byli nuceni najít ubytování sami. To pro některé znamenalo pronájmy bytů a domů v libanonských městech, pro jiné stanové osady v polích a sadech.
Přirozeně, velké množství nově příchozích, roztroušených často navíc v nejchudších oblastech, přineslo zvýšený nápor na veřejné služby. Libanonské školy tak začaly fungovat na dvě směny, kdy odpoledne byly ve třídách vyučovány syrské děti, nemocnice se musely vyrovnat se zvýšeným počtem pacientů a voda či elektřina vystačit pro několikanásobně vyšší počet odběratelů.
Uprchlíci jako domácí a mezinárodní politické téma
Byť Libanonci s nově příchozími vycházeli většinou dobře a mezinárodní dárci začali se zhoršováním krize podporovat jak uprchlíky, tak i nejpotřebnější Libanonce, na mnohých místech vzniklo také citelné napětí.
Uprchlíci byli obviňováni ze zneužívání veřejných zdrojů, které byly mnohde nedostatečně rozvinuté i před jejich příchodem, z toho, že představují bezpečnostní hrozbu, nebo že i přes omezenou možnost získat legální zaměstnání představují nežádoucí konkurenci na libanonském pracovním trhu.
Mezi řadou Libanonců tak začala být znát únava z několik let trvající uprchlické krize, která je ještě umocněna špatnou situací libanonské ekonomiky.
Není tedy divu, že se otázka uprchlíků stala jedním z témat jarních parlamentních voleb a libanonští spojenci prezidenta Asada, stejně jako hlavní křesťanské strany, udělali z jejich návratu část své politické agendy.
Intenzivní politizace tohoto tématu vedla v létě až k roztržce mezi libanonským ministrem zahraničí a výrazným členem nejsilnější křesťanské strany v zemi Džibránem Basilem a UNHCR.
Zatímco ministr prohlašuje, že uprchlíci by se měli začít okamžitě vracet, UNHCR a EU prozatím odmítají označit Sýrii za bezpečnou zemi a připojit se k organizování dobrovolných návratů uprchlíků zpět do Sýrie.
Libanonské bezpečnostní orgány nicméně zřídily v létě řadu administrativních center, která umožňují Syřanům vyřídit nezbytné dokumenty a povolení vyžadované k návratu.
Do agendy návratů syrských uprchlíků se ale mezitím vložili také další hráči, kteří téma dále posunuli na úroveň mezinárodní politiky. S vlastní iniciativou tak přišlo například Rusko, které nabídlo zprostředkování jednání se syrskou vládou a podporu financování uprchlických návratů, byť prozatím bez konkrétnějšího plánu.
Tato aktivita samozřejmě nebyla úplně nezištná. Rusům umožňuje podpora návratů uprchlíků přijít s pozitivními návrhy, které přinejmenším v případě Libanonu, odpovídají požadavkům části místních politických elit a pomáhají upevnit ruský vliv v samotné Sýrii i sousedních zemích.
Na druhé straně EU a západní státy většinou podmiňují podporu návratů (a systematické rekonstrukce válkou zničené země) politickým řešením konfliktu, které by vedlo k reformě syrského režimu.
Nejistá budoucnost
Postoj syrské vlády k návratům je ovšem také rozporuplný. Na jedné straně prohlašuje, že země je již plně pod kontrolou Asadovu režimu a je připravená přijmout uprchlíky zpět. Podpora návratů má jak symbolický význam, kdy umožňuje potvrdit prohlášení o stabilizaci země, tak politický, kdy je silnou vyjednávací kartou vůči západním zemím. V neposlední řadě má ale i význam ekonomický. Země je zdevastovaná a režim potřebuje jak pracovní sílu a odborníky, kteří ji pomohou opět obnovit, tak i nové rekruty do armády.
Na druhé straně se od představitelů bezpečnostních složek objevují prohlášení, že uprchlíci jsou zrádci, kteří režim opustili v jeho těžkých hodinách a představují bezpečnostní hrozbu.
Tomuto přístupu k problematice návratů často odpovídá i praxe, kdy jsou navrátilci podrobně prověřováni syrskými bezpečnostními složkami a musí deklarovat svoji loajalitu prezidentu Asadovi. Podle údajů libanonské vlády bylo nejméně dvacet navrátivších se uprchlíků v minulých měsících syrskými bezpečnostními složkami zabito.
Nejistota z budoucnosti a vyčkávání ohledně další režimní reakce se objevuje i na straně samotných uprchlíků. Byť je třeba zdůraznit, že syrští uprchlíci (ať již v Libanonu či jinde) rozhodně nejsou homogenní skupinou, většina z nich prohlašuje, že se chce do své domoviny vrátit. Prozatím ale řada z nich vyčkává, jaký bude osud jejich příbuzných či známých, kteří se již k návratu odhodlali.
Podle posledních údajů libanonských bezpečnostních agentur bylo navrátilců od začátku roku mezi padesáti až osmdesáti tisíci s výrazným nárůstem v několika posledních měsících.
Návraty s sebou nicméně nesou celou řadu větších či menších komplikací. V první řadě je zde nejistota ohledně reakce syrských bezpečnostních složek. Vedle již zmíněných zabitých navrátilců se mluví i o několikaměsíčním zadržení a dalších perzekucích či o násilných odvodech do armády.
Jak na libanonské, tak i na syrské straně jsou přijímána a zase rušena různá nařízení, podle kterých musí například uprchlíci zaplatit dodatečné poplatky v řádech stovek amerických dolarů.
V neposlední řadě je také velkou otázkou, zda se vlastně uprchlíci budou mít kam vrátit. Nejenže mnoho příbytků současných uprchlíků je zničených, řada z nich byla také obsazena na vládu napojenými skupinami, vyvlastněna a zbourána nebo k nim chybí nezbytná vlastnická dokumentace.
Nejisté vyhlídky se ale bohužel netýkají jen návratu do Sýrie. Rostoucí tlak na odchod uprchlíků ze strany části libanonské vlády a společnosti je doplněn také postupným odchodem některých mezinárodních dárců, pro které již uprchlická krize trvá příliš dlouho a kteří argumentují tím, že je třeba se soustředit také na další krizové oblasti, případně na rekonstrukci samotné Sýrie.
Méně mezinárodních financí tak vede k omezování základní humanitární podpory uprchlíkům, kteří se v Libanonu a dalších zemích připravují na další zimu strávenou v provizorních podmínkách. Mnozí z nich také postupně spotřebovávají rodinné úspory, se kterými do Libanonu přišli, a stávají se tak paradoxně ještě závislejšími na externí pomoci než dříve.
Byť se většina bojišť v Sýrii prozatím uklidnila, uprchlická krize v sousedních zemích ještě zdaleka není u konce a nedá se očekávat, že by se vyřešila pouhým přesunutím uprchlíků zpět do jejich domovské země.
Je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Ve svém výzkumu se zabývá sociologickými přístupy ke studiu mezinárodní politiky, mírovými misemi OSN a blízkovýchodní politikou (především týkající se Libanonu a Sýrie či současných islamistických hnutí).
V minulosti absolvoval dlouhodobější studijní a výzkumné pobyty v Libanonu a Tunisku.
Jan Daniel