Ještě před druhou světovou válkou, 4. srpna 1938, zařadilo Britské královské letectvo (RAF) do služby nyní již ikonický stíhací letoun Supermarine Spitfire. Letoun, jehož jméno nese význam „temperamentní dívka či žena“, chránil v roce 1940 Británii před německými nálety, o čtyři roky později létal za invaze ve Francii a ještě po válce ho používali například v Izraeli.
Stíhačky Spitfire se zrodily podle specifikací britského ministerstva letectví z roku 1931. Jeho kořeny ale sahají k závodním plovákovým letounům, kterými se firma Supermarine proslavila i díky rychlostním rekordům, jež pokořily. Jejich konstruktér Reginald Mitchell stál i za spitfiry.
První prototyp spitfiru vzlétl v únoru 1934. Letoun s otevřenou kabinou a pevným podvozkem se ale příliš nepovedl. Vylepšení konstrukce trvalo další dva roky a kvůli složité výrobě se stíhačka do výzbroje dostávala jen pomalu. Potíže se nicméně časem podařilo překonat.
Konstruktér Reginald Mitchell se ale úspěšné služby svého nejslavnějšího výtvoru nedočkal. Do RAF se letoun Spitfire dostal více než rok po jeho smrti a do boje byl nasazen až roku 1940, když nacistické Německo vpadlo do západní Evropy.
Jak vyhrát bitvu? „Dejte nám spitfiry,“ odvětil německý pilot
Na začátku bitvy o Británii ale hrály spitfiry ještě druhořadou roli. RAF totiž disponovalo jen 160 těmito letouny. O osudu království tak tehdy rozhodovaly stíhačky Hawker Hurricane, kterých měli Britové začátkem července 1940 víc než dvojnásobek.
Říká se, že když se během bitvy o Británii německý maršál Hermann Göring ptal stíhacího esa Adolfa Gallanda, co má udělat, aby Luftwaffe konečně vyhrála, odpověděl pilot stručně: „Dejte nám spitfiry“.
A během dalšího vývoje války se ukázalo, že budoucnost skutečně patří spitfiru. Na modernější a výkonnější stroje postupně přecházely i další stíhací perutě RAF – včetně tří československých.
Po odražení německého nebezpečí létaly spitfiry nejen jako doprovod spojeneckých bombardérů, ale podnikaly i ofenzivní akce proti pozemním cílům, často útočily například na vlaky.
Poslední verze se pyšnila pořadovým číslem 24
Po válce se spitfiry dostaly i do výzbroje československého letectva – v létě 1945 jich do republiky z Británie přelétlo sedmdesát.
Spolu se sovětskými letouny se tak staly základem obnoveného stíhacího letectva, kde létaly pod označením S-89. Už koncem 40. let ale většinu spitfirů prodalo Československo Izraeli, kterému pomohly uhájit nezávislost.
Spitfire byl v průběhu let neustále vylepšován – postupně dostal silnější motory, modernější křídla nebo lepší výzbroj. Jeho maximální rychlost vzrostla z 592 na 724 km/h. Ve druhé polovině války vznikalo souběžně více typů spitfirů, které se lišily motory, křídly a hlavně operačním určením – vznikala letadla pro boj ve vysokých i nízkých výškách stejně jako průzkumné verze. Pozdní spitfiry se výrazně lišily i vzhledem díky nové kapkovité kabině.
Konstrukčně ale zůstaly spitfiry od počátku v zásadě stejné. Poslední verze nesla pořadové číslo 24 a vznikla až v roce 1946. Celkem bylo vyrobeno téměř 20 500 těchto stíhaček.
