Berlín - Podobně jako další země východního bloku se i Německá demokratická republika označovala za stát dělníků. Právě dělníci však 17. června 1953 vyšli do ulic Berlína, aby dali najevo nespokojenost s výrazným zhoršením životních podmínek. Nepokoje se záhy rozšířily do dalších východoněmeckých měst a k jejich potlačení musely být nasazeny sovětské tanky. Účastníci povstání jsou dodnes přesvědčeni, že pouze zásah tanků zabránil tomu, aby se již tenkrát Německo sjednotilo.
Příčinou revolty byl program „urychleného budování socialismu“, který v létě 1952 vyhlásilo vedení Jednotné socialistické strany Německa (SED). Nápodoba sovětského hospodářského modelu s důrazem na rozvoj těžkého průmyslu však působila velké problémy.
Zatímco produkce oceli či chemikálií v NDR rostla raketovým tempem, dostupnost spotřebního zboží i některých základních potravin byla omezená. Když pak v polovině května 1953 pověřil ústřední výbor SED vládu, aby podstatně zvýšila pracovní normy, začalo to ve společnosti vřít.
Představitelé NDR se pokusili projevy nespokojenosti uklidnit vyhlášením „nového kurzu“, který měl zmírnit některá opatření v hospodářské, ale i politické oblasti. Změna však přišla pozdě a byla vnímána spíše jako přiznání neúspěchu.
Dělníci ze Stalinovy aleje
Lidové povstání zahájili stavební dělníci ze Stalinovy aleje, jak se nazýval monumentální berlínský bulvár, budovaný podle sovětského vzoru. Dopoledne 16. června 1953 se asi tři stovky z nich seřadily za transparentem „Konec zvyšování norem!“, načež vyrazili k centrále odborů a odtud k vládním budovám.
Spolu s narůstajícím počtem členů průvodu se radikalizovaly i jejich požadavky. Už nešlo jen o protest proti zhoršujícím se životním podmínkám, ale začaly se objevovat hlasy žádající odstoupení vlády a vypsání svobodných voleb.
Následující den, 17. června 1953, se různé formy protestů rozšířily do dalších měst: Magdeburku, Jeny, Gery či Zhořelce. Celkově došlo ke stávkám v asi šesti stovkách podniků a podle různých odhadů se jich zúčastnilo od půl do jednoho a půl milionu zaměstnanců, vesměs dělníků.
Rudou vlajku dolů!
Nejmasovější demonstrace, čítající řádově desetitisíce lidí, zažil Berlín. Jejich účastníci mimo jiné strhli rudou vlajku z Braniborské brány a nahradili ji praporem v tradičních německých barvách. Vzhledem k tomu, že pořádková policie nebyla schopna davy lidí rozehnat, vyjely do ulic ruské tanky a na většině území NDR byl vyhlášen výjimečný stav.
Ozbrojený zásah sovětských jednotek a východoněmecké policie vedl k rychlému potlačení revolty. Ještě 18. června sice bylo hlášeno přerušení práce z několika loděnic na pobřeží Baltu, ale šlo o pouhý dozvuk událostí z předchozího dne.
Na základě studia dobových pramenů, které v roce 2004 provedla skupina německých historiků, byla v souvislosti s povstáním doložena smrt 55 osob, včetně pěti příslušníků ozbrojených sil. Převážná většina obětí zemřela v důsledku střelného zranění. Sedm osob bylo popraveno na základě rozsudků ruských a německých soudů. Další zemřeli ve vazbě.
Vedení SED odsoudilo povstání jako „fašistickou provokaci“ a podle toho na ni zareagovalo. Několik set zadržených účastníků revolty bylo postaveno před soud: dva byli odsouzeni k trestu smrti, tři na doživotí a zbytek k nižším trestům. Uvnitř samotné SED proběhly čistky a straníci procházeli osobními pohovory, kde se zjišťovaly jejich politické postoje.
Je paradoxem, že předsedovi SED a hlavnímu architektovi východoněmeckého režimu Walteru Ulbrichtovi povstání podle některých historiků zachránilo politickou kariéru. Z Kremlu se sice na jeho hlavu snesla kritika, ale sovětští soudruzi jej padnout nenechali kvůli obavě, že by to východoněmecká veřejnost mohla brát jako projev slabosti.
Kromě biče ale došlo i na cukr. Snížení mezd, vyhlášené v lednu 1953, bylo zrušeno. Platy i nejnižší důchody byly zvýšeny a ve státních obchodech klesly ceny některých potravin. Vedení strany a státu rovněž slíbilo přehodnotit hospodářský plán a více se zaměřit na produkci spotřebního zboží a potravin.
Účastníci povstání jsou povětšinou přesvědčeni, že kdyby ho nepotlačily sovětské tanky, Německo by se sjednotilo už tenkrát, a ne až v roce 1990. Historici jsou však v tomto názoru opatrnější.
Jak na povstání vzpomínají jeho účastníci
„Kdyby nepřišli Rusové s tanky, byli bychom už tehdy sjednocení a také by padla železná opona. Rusové ale přišli,“ říká stále viditelně zklamaný jednaosmdesátiletý Hardy Firl, který za účast na protestech strávil tři roky ve vězení se zvýšenou ostrahou.
„Už 16. června jsem šel v čele první demonstrace s transparentem a volal po svobodných volbách a odstranění vlády. Věřili jsme, že naše požadavky můžeme prosadit. Téměř všichni tomu věřili,“ popsal tehdejší atmosféru ve východní části Berlína, kde bouře kvůli zvyšování pracovních norem a nedostatku základního zboží a potravin vypukly.
Firlovi bylo tehdy 21 let, dalšímu z aktivních účastníků protestů v Berlíně Klausi Gronauovi dokonce jen šestnáct. Cestu k jednotnému Německu podle něj mohly otevřít svobodné volby v NDR, kterých se nespokojení východní Němci v roce 1953 v ulicích také dožadovali.
„Jak by dopadly, samozřejmě nevím, ale myslím si, že bychom se rozhodli pro připojení k Západu, a pak by mohlo dojít k mnohem dřívějšímu sjednocení. Východ to však nechtěl a sovětské tanky to krvavě potlačily,“ uvedl člen vedení německého svazu obětí komunistické diktatury.
Přiznává přitom, že před 60 lety to pro něj bylo hlavně dobrodružství, do kterého se zapojil cestou ze školy. Dodnes má však před očima scénu, kdy tank Rudé armády vjel do davu demonstrantů a jednoho přejel. „Jeho čepice byla placatá jako poštovní známka,“ vzpomíná s nalomeným hlasem.
„Čtvrt roku po Stalinově smrti jsme měli za možné všechno,“ věřil ve znovusjednocení i Lutz Rackow. „Byl jsem přesvědčen, že Německo bylo rozdělením potrestáno za nacismus. Že by to tak mělo zůstat napořád, jsem považoval za nemožné. Bylo mi ale jasné, že dokud bude trvat konfrontace mezi Východem a Západem, máme na sjednocení jen malou šanci,“ dodal.
Podobně to viděli také Němci v západních sektorech Berlína, tehdy ještě nerozděleného zdí. Egon Bahr, který se později stal významných západoněmeckým politikem, byl v roce 1953 šéfredaktorem rozhlasové stanice RIAS, jež sehrála důležitou úlohu při informování o událostech v metropoli.
„Kdyby tenkrát nedošlo k zákroku sovětských okupačních sil, tak bychom už tehdy byli sjednocení. A to proto, že bylo zřejmé, že východoněmečtí komunisté byli schopni udržet moc jen za pomoci zásahu Sovětů. Bez Sovětského svazu by se poměry změnily podle demokratické vůle lidí, kteří tehdy demonstrovali,“ myslí si někdejší blízký spolupracovník kancléře Willyho Brandta, s nímž se na počátku 70. let zasadil o narovnání vztahů západního Německa se SSSR, NDR nebo ČSSR.
Byl Sovětský svaz připraven se NDR vzdát?
„Bylo zřejmé, že jen pomocí sovětských tanků bylo možné toto povstání potlačit, protože východoněmecké jednotky byly slabé a nezadržely by ho,“ dává pamětníkům částečně za pravdu historik Jens Schöne. „Ta otázka tak stojí pouze: Byl Sovětský svaz za nějakých podmínek připraven se NDR vzdát? A tady podle mě existuje jen jedna odpověď: Nikoli,“ považuje debatu o možném znovusjednocení v roce 1953 spíše jen za akademickou.
- „Kdyby bylo po vůli občanů, možné by to v červnu 1953 bylo, ale běžní lidé nebyli tehdy tím rozhodujícím prvkem,“ zdůraznil autor několika knih o povstání Schöne.
Spekuluje se také o vlivu dělnických nepokojů v Plzni na začátku června 1953 vyvolaných měnovou reformou v Československu. „Události v Plzni byly v NDR relativně málo známé,“ říká k tomu Schöne: „Východoněmecká média o tom neinformovala vůbec, západoněmecká jen částečně a červnové události v NDR to poté zcela zastínily. V dokumentech jsem tak nikde nenarazil na to, že by se některý z demonstrantů přímo přihlásil k dění v Plzni.“
„Přesto to nelze bagatelizovat. Bylo to důležité, neboť to ukazuje, že nejen v NDR byla napjatá atmosféra, že i další země východního bloku stály před stejnými problémy. Události v Plzni stejně jako 17. červen jsou reakcí na zostřený třídní boj při výstavbě socialismu a vycházejí ze stejných kořenů jako 17. červen,“ tvrdí odborník.
Den německé jednoty
Po potlačení protestů v NDR sovětskými tanky vyhlásilo západní Německo toto datum Dnem německé jednoty. Po skutečném sjednocení 3. října 1990 se tento svátek přesunul na podzim - k nelibosti pamětníků, jako je Klaus Gronau. Ten bojuje za to, aby se 17. červnu vrátil význam, který mu prý náleží.
