Ve Vídni se poprvé po volbách sešla dolní komora parlamentu. Více než čtvrtinu křesel obsadili členové Svobodné strany Rakouska (FPÖ), která se bude podílet i na vládní koalici. Z radikální, krajně pravicové partaje zatížené pachutí nacistické minulosti se stal silný a vítaný koaliční partner pro obě nejsilnější rakouské strany – lidovce (ÖVP) a sociální demokraty (SPÖ). Svobodní dokázali vystihnout změny nálad ve společnosti, posunout se k politickému středu, a dokonce přinutit ostatní, aby jim vyšli v ústrety.
Dříve je zatracovali, dnes jim nadbíhají. Rakouští Svobodní změnili sebe i ostatní
Norbert Hofer
Rostoucí preference Svobodných potvrdily už loňské prezidentské volby. Jejich první kolo dokázal vyhrát právě kandidát FPÖ Norbert Hofer. I když byl v druhém kole (kvůli opakování hlasování) dvakrát poražen bývalým předsedou Zelených Alexanderem Van der Bellenem, nebývalý úspěch dal straně novou sílu a potvrdil její pevné ukotvení na rakouské politické scéně.
„Ode dneška nemůže nikdo říkat, že hlas pro FPÖ je hlasem ztraceným,“ hrdě hlásil poražený Hofer, který je nadále jednou z nejviditelnějších tváří dnešních Svobodných a často se o něm hovoří jako o budoucím šéfovi rakouské diplomacie.
Neřízená střela Jörg Haider
Svobodná strana Rakouska vznikla v roce 1955 navázáním na činnost Svazu nezávislých, ve kterém se sdružovaly různé zájmové skupiny včetně bývalých členů nacistické strany. Ve vedení nové politické síly stanul bývalý velitel SS Anton Reinthaller, který dokázal správně vycítit potřeby a nálady zastánců velkoněmecké myšlenky.
FPÖ si zakládala na antiklerikalismu a německém nacionalismu. Sice se jí vždy podařilo překonat čtyřprocentní hranici pro vstup do parlamentu, žádný velký úspěch ale nezaznamenala a až do 80. let byla jen přívažkem rakouské politické scény.
Jörg Haider
K radikální změně došlo v roce 1986, kdy se do jejího čela postavil charismatický korutanský politik Jörg Haider. Dobře věděl, že cesta k moci vede středem, nebo přinejmenším po jeho širším okraji, a dokázal tomu stranu přizpůsobit.
„Haider otevřel FPÖ nespokojené nižší střední třídě,“ potvrzuje politolog Anton Pelinka. Zacílil na dělníky a drobné podnikatele, kteří až do té doby tíhli k sociální demokracii, a díky Haiderovu pragmatickému tahu strana ve volbách v roce 1999 dosáhla na svůj historicky nejlepší výsledek – 26,9 procenta. Skončila tak na druhém místě za vítěznými lidovci.
Haider byl označován za nevypočitatelného, nezastavitelného a nejúspěšnějšího extremistu a populistu Evropy. Formování jeho politických názorů prý ovlivnil otec, který se angažoval v nacistických organizacích Hitlerjugend a SA.
Vystupoval proti rozšíření EU na východ (označil to za „vyhlášení války Rakousku“), přijetí České republiky do evropského spolku podmiňoval zrušením Temelína a zřeknutím se Benešových dekretů. V roce 1991 veřejně vychvaloval „zdravou zaměstnaneckou politiku“ Hitlerovy říše, nacistické koncentrační tábory označil za „kárné“ a členům SS podle něj příslušela „veškerá úcta a uznání“.
Vyhlídka na přítomnost takové osoby v rakouské vládní koalici přiměla Evropskou unii k diplomatickým sankcím, které trvaly přes půl roku. K jejich ukončení nakonec přispělo to, že sám Haider ve vládě neusedl a rezignoval i na předsednickou funkci.
Předseda a volební lídr FPÖ Heinz-Christian Strache
Strache dokončil, co Haider začal
Na Haiderovy časy dokázal navázat až Heinz-Christian Strache, který v roce 2005 stranu přebíral v situaci, kdy její preference po Haiderově definitivním odchodu z partaje letěly strmě dolů.
Vystudovaný zubní technik, svými příznivci nazývaný prostě „HC“, byl v mládí členem rakouské neonacistické scény a platí za zastánce tvrdé, pravicově populistické linie. Špičky FPÖ už sice veřejně přiznaly, že ve jménu národního socialismu byly páchány zločiny, a odmítly antisemitismus, na druhou stranu si ale Svobodní našli další cíl nenávisti – přistěhovalectví a islám.
„Nikdo z uprchlíků nemá pas. Zato má každý mobilní telefon, aby mohl zavolat domů, že se zde nemusí pracovat,“ tvrdí Strache. Minulou vládu socialistů a lidovců tepe za to, že nedokázala zabezpečit vnější hranice země: „Do země se tak dostal radikální islamismus a terorismus.“ Rád poukazuje na to, že ve vídeňských základních školách je víc muslimských než katolických dětí: „Do školních tříd patří kříže. A komu se to nelíbí, měl by okamžitě ze země odejít.“
„Strache dokončil Haiderovu práci,“ potvrzuje politolog Pelinka. Svobodní se v letošních parlamentních volbách přiblížili výsledku z roku 1999 a se ziskem 25,97 procenta skončili těsně třetí.
- 1983 – 1987 se sociálními demokraty
2000 – 2003 s lidovci
2003 – 2007 s lidovci a Svazem pro budoucnost Rakouska (po odchodu z FPÖ jej založil Jörg Haider)
Svobodní už nejsou tabu. Pro nikoho
Tradiční koaliční partneři – lidovci a sociální demokraté – kteří se rozhádali do té míry, že se raději rozhodli pro předčasné parlamentní volby, si s vědomím rostoucí síly FPÖ pro případnou povolební spolupráci předem otevřeli vrátka.
Předseda SPÖ Christian Kern kvůli tomu dokonce zrušil takzvanou Vranitzkého doktrínu, kterou dřívější šéf sociálních demokratů Franz Vranitzky straně pro budoucno zakázal koalice se Svobodnými; reagoval tak na situaci, kdy se do čela pravicové formace postavil Haider.
Kern sice podmínil spolupráci s FPÖ splněním řady kritérií (Svobodní měli například potvrdit proevropský kurz, klást důraz na dodržování lidských práv, rovnost mužů a žen či na uměleckou svobodu), ve skutečnosti šlo jen o jisté ospravedlnění snahy zůstat ve vládě za každou cenu.
Jak podotýká týdeník Die Zeit, Kernovi se tímto krokem podařilo ze Svobodných strhnout nálepku „třídního otloukánka“, za kterou se populisté v předchozích předvolebních kampaních vždy sami – a vlastně rádi – schovávali.
Tomu, že se Strache navzdory svým výrokům stal lákavým koaličním partnerem, notně pomohla i osobnost předsedy lidovců Sebastiana Kurze, který dokázal letošní volby vyhrát. Od doby, kdy převzal vedení ÖVP, se profil lidovců posunul tak mocně doprava, že je lze od FPÖ v řadě témat jen stěží rozeznat.
Strache, Kern a Kurz během předvolební kampaně
Zlatá střední cesta
Vliv FPÖ a ÖVP se projevuje na vyznění celé rakouské politiky. Takže není překvapením, že ještě za sociálnědemokratického kancléře došlo ke schválení zákazu nošení burek na veřejnosti, byla stanovena horní hranice pro přijímání uprchlíků a na imigranty pokoušející se nelegálně vstoupit do země byla nasazena armáda. To vše dlouho prosazovali právě Svobodní.
Podle salzburského politologa Reinharda Heinische dnes FPÖ dokáže vystupovat velmi umírněně. Vybudovala si jasnou image, její postoj ke klíčovým tématům je konzistentní. Tradiční jednoduchá hesla Svobodných „islám – špatný“ či „politika – zkorumpovaná“ se už v hlavách lidí usadila tak pevně, že stačí jen ťuknout.
Svobodní v mnohém kopírují i sociálnědemokratický program. Chtějí zvýšit minimální mzdu a důchody a snížit nájmy. Ve dvou spolkových zemích se účastní vládní koalice a na řadě míst mají své starosty – aniž by to budilo rozruch. Řeči o antisemitismu nebo sen o spojení s Německem jsou momentálně pasé. Na oplátku se jim přiblížil politický střed. A FPÖ si v něm našla své pevné místo.