Londýn dal na vědomí, že chce po odchodu z EU vrátit teritoriální vody svým rybářům. Stoupenci tvrdého brexitu varovali evropské země, aby Británii nebránily, jinak hrozí nové „tresčí války“. Světová mocnost Británie se v nich během druhé poloviny 20. století utkávala s malým Islandem. Země gejzírů tehdy zvítězila a vyhnala zahraniční rybáře z pobřežního pásma díky diplomatickému tlaku ze strany členů NATO, kteří se báli uzavření základny na Islandu. Poslední tresčí válka začala 16. listopadu 1975.
Když David porazí Goliáše. Island vyhrál tresčí války díky úloze v NATO, brexit přináší novou hrozbu
O co tehdy v konfliktu Británie a Islandu šlo? Vláda v Reykjavíku dlouhodobě usilovala o rozšíření svých výsostných vod a vyloučení zahraničních rybářů z pobřežní oblasti. Během 25 let se spor vyhrotil celkem čtyřikrát.
Mezi lety 1952–1956 to byla takzvaná protoválka, následovala první tresčí válka (1958–1961), druhá tresčí válka (1972–1973) a konečně třetí tresčí válka (1975–1976).
Islandská ICGV Óðinn ve střetu s britskou fregatou HMS Scylla (F71)
Pro Brity byl rybolov v severním Atlantiku klíčový nejen kvůli lovu tresek a dalších ryb, s nimiž pak čile obchodovali a díky nimž měly práci tisíce lidí. Londýn také usiloval o to, aby Královské námořnictvo mohlo svobodně plout a upevňovat moc po celém světě – rozšiřování islandských teritoriálních vod tak Britům nehrálo do karet.
Islanďané byli motivováni hlavně většími zisky, které by získali díky větším úlovkům v rozšířené oblasti, kam by neměla přístup konkurence.
Větší plocha výsostných vod měla významný dopad na HDP Islandu, protože zhruba čtvrtinu tvořil právě rybolov. Dvě třetiny vývozu země byly spojeny právě s tímto sektorem, v němž navíc pracovalo asi 15 procent Islanďanů.
Spory si vyžádaly jeden lidský život a velké finanční ztráty
Během tresčích válek docházelo ke střetům a konfrontacím mezi islandskými hlídkovými loděmi a britskými rybářskými plavidly (traulery), později fregatami Královského námořnictva, které jim připluly na pomoc. Žádná strana se nesnažila aktivně způsobit ztráty, přesto však situace vyeskalovala až k výstřelům a následným zraněním.
Stupňování napětí si vyžádalo i jednu oběť na islandské straně. Stal se jí islandský inženýr, který byl zabit během druhé války, když se snažil opravit poškozený islandský člun.
Podle expertů vyjednávání selhalo kvůli tomu, že politici byli na obou stranách pod tlakem – na islandskou vládu tlačila opozice i veřejnost, která by kompromis považovala za zradu. V Británii zase vyvíjelo tlak na vládu ministerstvo zemědělství a rybolovu. Britská diplomacie by oproti tomu bývala spíše pro smířlivější přístup.
V protoválce v 50. letech Britové uvalili na Island sankce, které mu tak znemožnily přístup na jeho největší vývozní trh. V tu chvíli ovšem zasáhli jak Sověté, tak i Američané, kteří začali ryby skupovat ve velkém, a snažili se tak severský stát podpořit a získat v něm spojence.
Britové věřili, že Spojené státy a další spojenci v NATO nakonec v konfliktu zasáhnou právě v jejich prospěch. USA se ovšem přiklonily spíše na stranu Reykjavíku.
Srovnání Islandu a Velké Británie
Rozhodla hrozba uzavření základny na Islandu
O co USA šlo? V sázce byla klíčová americká základna v Keflavíku, která sloužila ke sledování sovětských ponorek. Pro USA byl navíc Island důležitým bodem i v případě rozpoutání války se Sovětským svazem.
Spory o ryby tak měly důsledky pro celou studenou válku. Američtí politici jako Dwight David Eisenhower či Henry Kissinger mluvili v souvislosti s Islanďany o „tyranii slabých“ ve smyslu toho, že se cítili zavázáni svému strategickému partnerovi pomoci.
Když začal Island v roce 1976 během poslední tresčí války vyhrožovat, že vystoupí z NATO a uzavře základnu v Keflavíku, Britové byli kvůli tlaku USA nuceni definitivně ustoupit.
Islandu se během tresčích válek podařilo nejprve rozšířit své výsostné vody ze 7 na 22 kilometrů od pobřeží, následně až na 370 kilometrů v roce 1976. Země se pak díky tomu těšila z ekonomického růstu až do finanční krize v roce 2008.
Pro Londýn znamenal výsledek kromě symbolické rány, kterou utrpěla britská hrdost, hlavně ztrátu tisíců pracovních míst. Na kompenzacích pro rybáře zaplatila desítky milionů liber. Další asi milion liber stála oprava lodí Královského námořnictva poničených během potyček. Britský přístav Hull přišel o výsadní postavení největšího rybářského přístavu v Evropě.
Chceme své vody zpět, ohlásila s brexitem britská vláda
Před návratem tresčích válek teď varují zastánci tvrdého brexitu, kteří apelují na EU, aby se nepokoušela překazit britské plány, mezi něž patří vystoupení z londýnské úmluvy o rybolovu z roku 1964.
Dokument umožňuje zúčastněným zemím, aby jejich lodě lovily v okruhu 11 až 22 kilometrů od pobřeží signatářských zemí.
Úmluva se kromě Británie týká Francie, Belgie, Irska, Německa a Nizozemska. Jejich lodě nebudou moci po vystoupení Británie lovit v britských vodách a britští rybáři zase ztratí možnost lovit u břehů zmíněných pěti zemí.
Británie úmluvu podepsala ještě předtím, než vstoupila do EU, a byla by jí tak vázána i poté, co evropský blok opustí. Konzervativní vláda ale dala na vědomí, že země chce po brexitu „získat zpět kontrolu nad svými vodami“.
Odstoupení Britů od dohody krtizovalo okamžitě Irsko, k výhrůžkám se uchýlilo Dánsko, pro něhož jsou britské teritoriální vody klíčové, když 40 procent ročního úlovku dánských rybářů pochází právě z pásma u Británie.
Dánsko se nechalo slyšet, že má historické právo rybařit v této zóně už od 15. století, a pokud to bude nutné, zváží stížnost u mezinárodního soudu v Haagu.
Kamenem úrazu jsou unijní kvóty na lov ryb
Pro Británii zatím dál platí unijní legislativa v rámci společné rybolovné politiky. Ta pokrývá rybolov v zóně mezi 22 a 370 kilometry od pobřeží.
Řada britských rybářů, kteří v loňském referendu hlasovali pro odchod z EU, svaluje vinu za svou špatnou situaci právě na Brusel a jeho přísné kvóty, jež určují každé zemi limity pro jednotlivé druhy ryb. Rybáři si stěžují, že musí házet mrtvé ryby zpět, pokud jich omylem uloví víc.
Vadí jim rovněž přebujelá byrokracie a příliš unijních lodí v britských vodách. Existuje zde nerovnoměrnost – třeba v roce 2015 podle dat britské vlády odchytily rybářské lodě ostatních zemí EU v britských vodách 683 tisíc tun ryb, zatímco Britové jen 111 tisíc tun ve vodách jiných zemí EU.
Paradoxem je, že do mořem obklopené Británie se ryby ze dvou třetin dováží – každý rok zhruba za miliardu liber. „Sedmdesát procent ryb podle evropských kvót je z našich vod, sami tady chytíme jen 14 procent. Tak proč bychom z EU neodešli?“ řekl médiím v souvislosti s referendem obchodník s rybami Will Clark.
Hlasití odpůrci EU z řad rybářů udělali před referendem dojem
Celkem tvoří rybolovný sektor v Británii pouze 0,5 procenta HDP a je v něm zaměstnáno jen asi 11 tisíc lidí, přesto byli právě oni během kampaně před referendem hodně vidět a slyšet. „Jedinou cestou je brexit,“ hlásil nápis na jedné z rybářských lodí, které během kampaně pluly po Temži – v čele s euroskeptikem Nigelem Faragem.
„Podle mezinárodního práva jsou tyto vody britskými vodami. Je mi opravdu líto britských rybářů, kteří prohráli, když jsme se v roce 1973 připojili k EU a vzdali se takto katastrofálním způsobem svých vod,“ konstatoval letos na jaře poslanec a stoupenec brexitu Peter Bone.
Někteří rybáři to ale vidí opačně. „Brexitem můžeme víc ztratit než získat. Důsledky mohou být nedozírné,“ říká Julian Harvey z firmy v Cornwallu, která vyváží do EU 70 procent své produkce a obává se znovuzavedení obchodních poplatků.
S koncem volného pohybu mohou přijít cla
Nyní je Británie členem jednotného trhu, který umožňuje volný pohyb zboží. The Economist připomíná, že Světová obchodní organizace stanovuje cla průměrně kolem 12 procent. Pro Británii by tak zboží zdražilo.
V Británii je navíc problém v tom, že někteří zahraniční rybáři v uplynulých dekádách odkoupili od Britů jejich kvóty. Pokud by vláda nevydala dekret, který by stál z hlediska práva nad jejich stížnostmi, mohli by tito rybáři žádat kompenzace u soudu, uvádí Economist.
Ten zmiňuje jako příklad spolupráce s EU Norsko, které sice není členskou zemí, ale v 90 procentech udílení kvót se řídí pravidly Bruselu, aby si udrželo přístup na trh EU.
Srovnání úlovků Velké Británie a Evropské unie
Samotný Londýn by novým tresčím válkám rád předešel. „Tresčí války absolutně nechceme. Pokud na ně dojde, selhali jsme,“ řekl nedávno zastánce brexitu a člen administrativy premiérky Theresy Mayové Steve Baker s tím, že nikdo nechce návrat do „temných časů“, ovšem o britský rybolov je třeba se „postarat“.
Obavy z nadměrného rybolovu vyvolává nedávná makrelová válka
Experti mezitím varují, že změny v rámci brexitu by sice pomohly britským rybářům, na druhou stranu by ale mohly způsobit úbytek samotných ryb. Londýn tvrdí, že odstoupení od úmluv pomůže životnímu prostředí.
Samuel Stone ze společnosti Marine Conservation Society ale připomněl, že právě reformy přijaté EU v uplynulých letech pomohly vymírajícím treskám. Teď by mohly utrpět kvůli nadměrnému rybolovu.
To se stalo před pár lety, kdy vypukla takzvaná makrelová válka mezi Británií, Faerskými ostrovy a Islandem. Když se populace makrel začala posunovat více na sever – zřejmě kvůli globálnímu oteplování, Island se rozhodl, že má právo ulovit víc ryb, než bylo dříve dohodnuto. Stejně se zachovaly se sledi Faerské ostrovy, které jsou autonomní součástí Dánska.
Faerské ostrovy
Po hospodářském kolapsu země byla řada Islanďanů pracujících ve finančním sektoru nucena vrátit se ke kořenům, tedy k rybolovu. „Pro Islanďany je důležitější než automobilový průmysl pro Německo nebo ropný průmysl pro Norsko,“ řekl listu The Independent tehdejší vyjednavač Sigurgeir Thorgeirsson.
Britové ale nové kvóty zavedené severskými státy odmítli přijmout. Napětí zmírnila až v roce 2013 Unie, která pohrozila Reykjavíku a Faerským ostrovům obchodními sankcemi, připomíná list The Financial Times.
Pokud jde o situaci v Británii, vyjednávání o rozvodu mezi Londýnem a Bruselem se vleče a zatím nepřineslo dohodu v žádné z klíčových oblastí, jako je účet za brexit, kompetence soudů či otázka severoirských hranic.
Až Británie odejde v roce 2019 z Unie, je možné ustavení dvouletého přechodného období. Otázka rybolovu tak může zůstat nedořešená ještě dlouho.